Na jaře roku 2014 v mém životě nastala zásadní změna. Poprvé jsem ve svém životě pocítil skutečný pocit svobody, který dospívající člověk hledá a jen těžko nachází. Poprvé jsem si koupil svou první krabičku cigaret.
Ne, že bych nezačal kouřit dřív. K tabáku jsem přičuchnul na konci devítky, protože kouřili ti největší frajeři, s kterými jsem měl tu čest se znát. To oni mi na začátku prváku poskytli kuřácký balíček pro začátečníky v podobě přísunu několika cigaret denně a naučení té švihácké dovednosti, kterou kouření je. A sice mě někteří od této aktivity odrazovali, ale ti brzo upadli v zapomnění nebo v nelibost.
Ze začátku mého navykacího programu mi cigarety běžně padaly z rukou a skoro vždycky jsem kvůli horkému vzduchu v plicích kašlal. Postupem času jsem se díky technice “máma jde“ výrazně zlepšil. Při ní předstíráte, že s plnou pusou kouře míjíte vaši mámu, což ve vás vyvolá takové zděšení, že kouř vdechnete hluboko dovnitř a držíte jej v plicích nejlépe po tu dobu, dokud vaše navztekaná máma neodejde s kapitulací na obličeji.
Netrvalo dlouho a mý kuřáčtí kamarádi mě začali chválit, jak precizně jsem se činnost naučil.
Kuřáckých kamarádů s častějším kouřením přibývalo. Nikdy jsem za celý život neměl tolik pozornosti a přátel. Za běžných okolností bych se s většinou z nich nebavil, a přece nás spojovala jedna zásadní věc. Byl to náš bůh a my jeho oddaní služebníci.
„Kouření je fajn, dokud si neuvědomíš, že potřebuješ další krábu,“ říkala mi kdysi jedna taková vyznavačka-kuřačka. Měla pravdu. Ale abych na to přišel, muselo uplynout ještě mnoho okamžiků.
Ačkoli jsem byl kuřák nikotinem mazaný, pan kouř pro mě nebyl tak významná osoba. Bez kamarádů vyznavačů jsem jej jeden den opouštěl, abych se druhý den k němu navracel. Brzy se mnou ovšem začal být stále, jenže jste-li závislí na něčem, co mají jen vaši přátelé, nemůžete si zkrátka užít, když zrovna chcete. Nemluvě o tom, že kamarádi postupem času jsou čím dál tím méně ochotni se s vámi dělit, protože vaše požadavky jsou stále vyšší.
„Tohle je fakt poslední. Kup si vlastní krabičku,“ často mi říkali a já jim sliboval, že až tak udělám, tak jim všechno vrátím, jen ať mi dají ještě jednu.
Jednoho dne, když jsem se akorát vracel odněkud lehce opilý, protože i alkohol mi utvářel kamarády a byl vstupenkou do klubu frajerství, dostal jsem obrovskou chuť na cigaretu. Nebyla to jen tak nějaká obyčejná chuť. V takovou chvíli bez cigarety šílíte, chcete ji celým mozkem a pro její uspokojení jste ochotni udělat téměř cokoli.
Náhoda tomu chtěla, neboť v tom příšeří onoho večera, mou pozornost lehko upoutal neonový nápis “cigarety“ ve výloze vietnamské večerky. Bylo mi šestnáct. V peněžence jsem měl dostatek peněz, dokonce jsem u sebe nosil vlastní zapalovač, jenom jsem musel najít odvahu si o krabičku říct. Ale chuť už překročila nosnou míru uchlácholení a alkohol v krvi mě uklidňoval, že zvládnu cokoli. Nečekal jsem dlouho a vstoupil do obchodu, v němž už jsem si několikrát kupoval pivo nebo zmrzku.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem Vietnamce, který stál za kasou a koukal na nějakou telenovelu.
„Dobý den.“
Snažil jsem se působit sebejistě. Přišel jsem k pokladně, pohlédl na cigarety, s myšlenkou, že vyberu ty, které mi rychle padnou do oka.
„Poprosím vás červené LM.“
Vietnamský prodavač si mě chvilku prohlížel, aniž by reagoval. Začal jsem se smiřovat s porážkou, s tím, že řeknu, že občanku mám v autě, že si pro ni hned dojdu, ať jen počká. Když vtom řekl něco svou mateřštinou svému kolegovi, který jako by se zčistajasna v krámu zjevil. Dívali se při tom na mě a já si připadal jako někde u soudu, kde se probírají mé dobré a špatné skutky.
Po krátké slovní výměně, která se mi zdála snad desetiminutová, se chlapík u pokladny natáhl pro cigarety, které následně namarkoval.
„Seumdesat sest,“ řekl lámavou češtinou.
Pohlédl jsem mu do očí plný vděku, chtěl jsem ho zulíbat za to, že soud rozhodl v můj prospěch. Já totiž moc dobrých skutků na kontě neměl. Ale možná přesně kvůli tomu jsem tu krabičku získal.
Vyndal jsem stovku, nechal si vrátit peníze, vzal krabičku z pultu do ruky, upřímně poděkoval a formálně se rozloučil s myšlenkou, že sem můžu někdy přijít zase.
S pocitem neuvěřitelného vítězství, jako zkrvavený voják po bitvě, jsem se odebral do blízkého parku, kde jsem doufal, že naleznu klid a soukromí. Po cestě jsem krabičku rozbalil, otevřel a přičichnul k vůni tabáku. Cítil jsem se jako malé dítě před narozeninami. Nemohl jsem se dočkat, až si zapálím první koupenou cigaretu.
Jakmile jsem došel na příhodné místo, lehl jsem si na lavičku a spočinul očima na těžko viditelných hvězdách, které zakrýval světelný smog. Bože, jsi tam někde? Musíš tam být. Hlavou mi projel slastný pocit svobody. Usmíval jsem se. Bylo mi skvěle. Pak jsem konečně vyňal cigaretu z balíčku a nešikovně si ji zapálil.
Potáhnul jsem a vydechnul kouř. Takhle asi třikrát za sebou, dokud jsem nebyl donucen si na lavičku sednout. Kouř mě jednak dráždil do očí, takže jsem nic neviděl, a jednak se mi začala motat hlava, div jsem na místě neomdlel. Ani jsem si při těch nepříjemnostech nevšiml, že moje svoboda, kterou jsem tak těžko vydobyl, tak rychle zanikla.
...
...
Alkohol se postupem času stával spíš nepřítelem než kamarádem. Bylo jasné, že nezískám-li nad ním kontrolu, skončí to se mnou špatně. Ale než jsem se nadál, vesmír to za mě všechno vyřešil. Stačilo jej jen zapálit. Zapálit si cigaretu, potáhnout, zklidnit se, přenést se do jiného světa a pak? Znovu, zas a stále, dokud nepůjde to dále. Stalo se zkrátka to, že alkohol částečně ustoupil do pozadí na úkor cigaret.
Kouření má nicméně jednu malou nevýhodu – když nebereme v potaz, že člověka rozkládá, že je silně návykové a že vás nutí po čase zvyšovat dávky – je taky poměrně drahou záležitostí. Ale abych nebyl jen negativní, kouření je cool. Stalo se poukázkou k seznámení se zajímavými lidmi. Zklidňovalo mě. A konečně, v porovnání s alkoholem, mě neměnilo. Přinejmenším tohle všechno jsem si naivně myslel.
Zpočátku nejste závislí. Je to pro vás příjemná kratochvíle, kterou si užíváte třeba jen s kamarády u kávy nebo piva. K alkoholu cigareta prostě patří; tvrdí mnoho lidí. Je to taková nerozlučná dvojka; může kdekomu připadat. Ano, to je pravda. Jsou to takoví toxičtí kamarádi provázející vás vašim strastiplným životem, tvářící se, že vám po cestě pomáhají a tiší vaši bolest, kterou sami způsobují. A čím víc takových parádních kamarádů máte, tím rychleji budete mít od života klid.
„Na něco umřít stejně musíš,“ velice rád jsem úsměvně odpovídal všem těm hnidopichům, co mi připomínali, že kouření škodí zdraví. Nejradši bych si dal facku. Mělo by to spíš být – pro něco stejně umřít musíš. Já tehdy umíral pro to, pro co jsem žil – pro nic. Můj život postrádal smysl a já jej nalezl v kouři. Bylo krásný každý den vstát a mít se na co těšit. Najednou jsem se těšil do školy. Nechápal jsem, jak jsem bez něj mohl dříve žít.
Jakmile se objevila fyzická závislost, skončilo to nejkrásnější. Každá závislost je špatná, nemáte-li nad ní moc. Je však ta lepší a ta horší. Lepší je, když si udržíte stejný přísun příjemných a potřebných látek, nejlepší, když skončíte úplně. Horší nastává, když dávku začnete po čase stupňovat, což je téměř nevyhnutelné. V mých kuřáckých začátcích mě snadno odrovnalo sedm cigaret. Jak jsem poprvé to magické číslo – 7 – překonal za jediný den, zvracel jsem nechutné žlutočerné chuchvalce čehosi a přemýšlel nad skoncováním té jakoby zvířecí podmíněnosti. Jen o několik měsíců později jsem minimálně sedm cigaret vykouřil cestou do školy a z ní a bral jsem to jako něco naprosto přirozenýho. Jednu jsem spálil při cestě na vlak, druhou po cestě na tramvaj, třetí cestou do školy. Ze školy to bylo horší. Po náročném a dlouhém vyučování musela přijít sladká a velká odměna.
Se závislostí skončilo to nejkrásnější. Jedna osamocená cigareta se mnou téměř nehnula, ale sotvaže jsem chvilku nečadil, hned jsem byl celý nervózní. Už od desíti jsem ve škole neúnavně pozoroval hodiny a popotahoval očima ručičku. Po čtvrté vyučovací hodině jsem jako sprinter odbíhal na kuř pauzu, abych ve škole vydržel další hodiny. Strašně jsem smrděl, ale na ničem jiném mi nezáleželo.
Existovali však lidé, kteří mou vášeň ani v nejmenším neschvalovali. Mezi hlavní kuřácké odpůrce patřily zejména členové rodiny, ale také třeba moje milovaná třídní učitelka Dědková. Zrovna na tuhle babiznu jsem si musel dávat neustálý pozor. V zásadě jsem si dával pozor na všechny. Nikdy nevíte, kdo vás zrovna pozoruje. Třeba je támhle za rohem zrovna vaše máma a vy se střetnete akorát na rohu. Co pak? Stihnete cígo zahodit, schováte si ho do dlaně, utečete nebo se přiznáte? Stala se z toho taková tahová strategická hra podobná šachům. Když jsem chodil s cigaretou v ulicích, hlava mi šrotovala, odkrývala veškeré možné a nemožné scénáře, až jsem z toho začal být postupně paranoidní a připomínal tak amerického kapitalistu v padesátkách vidícího komunisty úplně všude.
Nepravidelně jsem kouřil před školou, kde jsem se schovával mezi větve keře. Museli jste být neustále připraveni na cokoli. Ale když ke mně tehdy Dědková přišla, musela mě sledovat už delší dobu. Co ta ženská pro boha celý dny dělala? Zdálo se mi, že jejím jediným smyslem života je přistihnout mě při mé oblíbené kratochvíli, až jsem si připadal jako v nějaké ulítlé grotesce od Disneyho.
„Tobiáši, co to tu děláte?“ vybafla na mě zpoza větví. Čert ví, odkud se vzala.
No není to očividné? Kouřím, chtěl jsem odpovědět. Ale slova jsem najít nedokázal. Nenávistně jsem na ni mlčky zíral, že bych jí na místě polil benzinem a zapálil nedopalkem, zatímco se kouř ze žvára plazil k obloze.
„Víte vy co?“ prolomila krátké mlčení. „Dávám vám, Tobiáši, měsíc, abyste s tím přestal. Pokud do té doby nepřestanete, ohlásím to vaší paní mamince,“ sdělila mi ta vyschlá komiksová postavička a zmizela tam, odkud přišla, což bylo, podle mých úsudků, jedině do kanálu.
Jakmile mi po měsíci vypršelo ultimátum, máma si mě vzala na kobereček. Dědková musela mít schizofrenii nebo nějaký nadpřirozený schopnosti, protože v okolí školy jsem od té doby nekouřil a dával jsem si opravdovýho majzla, abych ji nikde nepotkal. Mámě jsem samozřejmě řekl nějaký kec, jak jinak, že jsme si totiž jen s kamarádem dávali oslavný doutníček, protože se nám povedla jedna moc důležitá zkouška. Lepší lež, i když jsem nad ní přemýšlel fakt dlouho, jsem ze sebe nebyl schopen dostat. Jenže stížnosti se na sebe vršily a já nepřestával.
...
...
Napadlo mě, že bychom spolu mohli odcestovat někam do Asie, ne-li rovnou do Austrálie. A nejenom z toho důvodu, abych měl nezapomenutelné zážitky, ale taky, abych všem mohl skrytě dokázat, že dokážu mít stejně skvělý život jako oni.
Z uvedených vět je zřejmé, že důvody mu napsat značně převyšovaly plány opačné. Proto jsem se jednoho večera, když jsem se akorát cítil na dně a měl už něco vypito, odhodlal mu napsat. Nevzpomenu si, co tam přesně bylo, protože jsem smsku těsně po odeslání smazal, doufaje, že se neodešle, ale obsahovala něco ve smyslu – promiň, mrzí mě to, všechno je v pořádku, snad se ještě uvidíme, nezlob se, těším se, co ty.
Až druhý den jsem ke svému zděšení dostal odpověď, jíž jsem se dlouhou dobu zdráhal otevřít. Pokaždé, když mi přijde něco důležitého, mám strach se na to podívat. Nikdy nevíte, co tam může být. Jakmile jsem se k přečtení odhodlal a dočetl ji do konce, ulevilo se mi.
„Co jsi to včera prosím tě vyváděl? Takových hrubek jsem za svůj život neviděl. Že ty ses včera opil? Ale ne, jsem moc rád, že ses konečně ozval. Akorát bude možná lepší, pokud si zavoláme. Jestli ti to teda nevadí.“
Nechtělo se mi věřit tomu, že se na mě nezlobí. Přišlo mi na tom něco skoro až podezřelého. Proto jsem mu na procházce zavolal.
„Ahoj, tak to jsem moc rád, že se konečně slyšíme.“
„Ahoj, taky tě rád slyšim. Promiň, že jsem se dlouho neozval a taky promiň za tu včerejší zprávu. Nebudu ti lhát, dal jsem si pár piv.“
„Ani nevíš, jak mě rozesmála, když jsem ji včera dostal. Já ti fakt tolik chyb a překlepů nikdy neviděl. Ale to není důležitý. Psal jsi mi, že by ses chtěl vidět. Tak kdy se uvidíme?“
Vždycky mě dokázal překvapit. Čekal jsem, že se zeptá, proč jsem se na tak dlouho odmlčel, ale on mluvil, jako by se nic nestalo. To mě jistým způsobem povzbuzovalo.
„Víš, jak si dřív říkal o tom, že spolu můžeme jet někam do zahraničí a já to pořád oddaloval. Myslím, že by to konečně šlo udělat. Mám teď docela dost času.“
Mnohokrát mi vyprávěl, jak byl s exmilencem tu v Saudské Arábii, tamhle v Indii, jindy v Americe. K tomu vždycky vysypal několik příběhů s tím spojených, jež se zdáli být čirou fantazií hollywoodského scénáristy.
„To mě moc mile překvapuješ. Já bych s tebou hned někam jel, jenom je tu malý problém. Vždyť se téměř neznáme. Teď jsme se navíc přes měsíc neviděli, nevolali si, dokonce si ani nepsali. To sis myslel, že mě můžeš jen tak přehlížet a ozvat se mi jen tehdy, když se ti to hodí do krámu? A teď to neříkám tak, že bych se za to na tebe zlobil, ale nemyslím si, že spolu můžeme někam jezdit, když se téměř neznáme.“
Už to tady bylo zase. Byl jsem připraven ten telefon vzít a někam do pole ho zahodit. Ale cosi mě nutilo, abych v hovoru pokračoval.
„Tak promiň. Tehdy to tolik nešlo. Teď mám víc času. Navíc jsem měl přítelkyni. Nebudu ti lhát. Ona nechtěla, abych se s tebou bavil. Ale už s ní nejsem a teď mám na tebe zase čas,“ řekl jsem předem přichystanou lež. S Ninou jsem snad stále byl a současně neměla ponětí, co se za jejími zády děje. Také jsem se na ni trochu zlobil. Kdyby se mnou byla v kontaktu, nemyslím si, že bych kdy Milanovi napsal.
„No jo, ženský. S těma je vždycky problém. Říkal jsem ti, že ten můj minulej kamarád ode mě odešel kvůli svý žábě? Já se na tebe za nic nezlobím a jsem moc rád, že jsi mi napsal. Vážně. Jen spolu nemůžeme jezdit někam daleko, když se tolik neznáme. Navíc už mám dovolenou naplánovanou.“ Takže takový problém tu byl. On si místo mě našel nějakou náhradu.
„Ale jestli se chceš teda poznat, snad bychom mohli jet na víkend do Německa? Co ty na to? Musíš mi to říct závazně. Abych zarezervoval hotel, udělal si volno. Ne, že se na mě pak vykašleš a já pojedu sám. To už bys mě vážně nasral. Tak co?“
Německu se ani trochu nedalo přezdívat evropská Austrálie, ale pokud to byla vstupenka k dechberoucím zážitkům, k ukončení nekonečné nudy, byla to cesta, kterou jsem byl ochoten podstoupit. Zároveň jsem neměl tolik peněz a žádný plány, pročež jsem na všechno kývnul, pověděl, jak se moc těším a řekl mu své sbohem.
Jak se přiblížil víkend, mé znechucení z nadcházejícího plánu vyrostlo do závratných výšin. Měl jsem milion chutí program zrušit, onemocnět, něco si znovu zlomit nebo klidně jen umřít. Jelikož bych si tímto počínáním pozlacené dveře k budoucím ziskům a zážitkům dost pravděpodobně navždy zavřel, tiše jsem se uvnitř bouřil, mezitímco jsem si balil svých pár švestek na blížící se skopčácké dobrodružství.
Mámě jsem pochopitelně oznámil, že budu spát o víkendu u kamaráda, přičemž jsem doufal v to, že nebude klást doplňující otázky, jak měla často ve zvyku. Když jsem byl mladší, musel jsem pokaždé říkat, ke komu jdu, jak dlouho tam budu a kdo všechno tam bude. To všechno se dalo bezpochyby lehko vyfantazírovat. Jenže ona si veškerá fakta ověřovala u rodičů dotyčného kamaráda, takže se stávalo, že jsem zůstával spíše doma. Tentokrát se ovšem na nic neptala, vše v klídku odsouhlasila, snad proto, že jsem dlouho neučinil žádnou zhovadilost, ale zejména proto, že měla toho fajn přítele, co se mě zastával. To, že jsem měl doma zastání, byla naprostá novinka. Až do té doby jsem býval v oslabení.
A tak jsem v sobotu dopoledne se školním batohem na zádech vyrazil za kamarádem na vlak, ale nikdy jsem za ním nedojel.
„Ahoj, tak doufám, že jsi připravený na náš malý výlet,“ zvesela mě pozdravil můj souputník, jakmile jsem nasedl do jeho jaguára. Místo na řadící páku položil ruku na mé stehno a sešlápl plyn. Kola se roztočila a auto se svižným tempem dalo do pohybu.
Oba jsme měli dobrou náladu, slunce svítilo, nebyl žádný provoz, nic nenasvědčovalo tomu, že bychom neměli dojet do cíle. Po cestě mi sice několikrát vyčetl naše odloučení, ale zároveň vždy dodal, jak je moc rád, že jsem přestal být fňuknou, začal být chlapem a ozval se.
„Tohle prostě chlapi nedělají. Klidně se na mě zlob, jak chceš, ale příště mi to proboha napiš. Nemyslim si o sobě, že jsem nějaký násilník nebo nějaká teplá hysterka, co tě pořád jen nahání, co máš za zadkem, kamkoli se pohneš. Já jen chtěl, aby ses měl dobře. Trochu jsem se o tebe bál. Ty jsi býval tak negativní, že jsem nevěděl, co uděláš. Už mi tohle prosím nedělej. Slib mi, že to už nebudeš dělat a dej mi pusu.“
Obloha lehce potemněla, provoz lehce zhoustl.
„Všechno bude fajn. Moc si to spolu užijeme. Zajdeme spolu na jídlo, projdeme se po městě. Byl jsi vlastně někdy v Mnichově? Ne? To je možná lepší. Já ti to tam všechno ukážu. Zajdeme spolu na skleničku a trochu víc se poznáme. Ty mi povíš o té své žábě a já ti řeknu třeba o manželce, s kterou jsem se před dávnou dobou rozvedl. Ale o tý jen v nejlepším. Ta už to má naštěstí za sebou. To ti byla taková semetrika. I proto se takhle čas od času bavím s klukama jako ty. I když ty někdy býváš trochu jak ty ženský. Ale ne, já to tak nemyslel. Jen ses tak choval, ale snad už to bude lepší. Sám si to říkal. A co ta tvoje dívenka? Nebo ne, ještě mi to neříkej. Povíš mi to až nad skleničkou nebo u piva, až si budeme povídat jako chlapi. A po skleničce půjdeme do hotelu a pak se podívám na tu tvojí pěknou prdelku. Že ty jsi byl za jiným chlapem. Nelžeš mi? Jenom jestli. S tím tvým zadečkem bych se vůbec nedivil, že bys lezl za jinými chlapi. Moc se na něj těším.“¨
Čím víc jsme se blížili k cíli, tím víc houstl provoz a obloha se zdála zataženější, až nad Mnichovem mi přišlo, že každou chvíli se z ní spustí vyložená smršť. Jenomže déšť ne a ne přijít, třebaže vítr ohýbal větve stromů až k prasknutí a vyháněl obyvatele města z ulic pryč.
Děsně mě kvůli tomu napětí v autě, tlaku venku a vůbec všemu bolela hlava, a to Milanovo žvanění to ještě zhoršovalo. Přál jsem si být doma. Byl jsem si téměř jistý, že okolo mého pokoje je obloha vyjasněná a jsou z něj vidět zářivé hvězdy. Byl bych dal všechno, co jsem touhle cestou měl získat, abych zrovna v tu chvíli mohl s cigaretou stát u svého okna a pozorovat jasné hvězdy. Hvězdy, které nás, miliardy lidí, těší svou krásou, elegancí a svitem. Jenže osud se mnou měl jiné plány.
Místo toho jsme zastavili u pětihvězdičkového hotelu. Auto do garáží zavezl nevraživě vyhlížející pingl v červeném šaškovském ohozu. Když jsme vstupovali do obřích prosklených dveří, nemohl jsem si nevšimnout, jak je těch pět hvězd na hotelu obrovských a naleštěných. Nevěděl jsem, jakého účinku mají dosáhnout. Má se člověk při pohledu na ně kořit bohu, anebo má být pyšný, že si v životě dokázal vydělat tolik, aby se tu mohl ubytovat?
Sotvaže jsem vstoupil dovnitř, necítil jsem ani jedno. Hned když jsem uviděl všechny ty vtipně opálené bytosti, se svými prvotřídními obleky, zlatými hodinkami, umělými zuby a naleštěnými výrazy, zmocnila se mě úzkost. Sem nepatřím, pomyslel jsem si.
Když člověk vstoupí do kostela, tak jen co uvidí všechny ty prdelatý andělíčky, kříže, kalvárii, biblický malůvky, je z toho v jistým smyslu pohnutej a cítí se malej a bezvýznamnej jako mravenec. Při vstupu do toho přepychově zařízenýho a giganticky obrovskýho hotelu jsem byl taky jaksi pohnutej. Jenže účinek to mělo tak trochu opačnej.
Bylo mi z toho místa zle. Všichni měli nosánky natočený tak trochu nahoru, koukali na všechno shora a jejich ostré jazyky vysouvali a zase zasouvali jako nějací ještěři. A jak se nosili… Vypadalo to, že si na každý krok dávají setsakramenstký pozor. Museli tím spotřebovávat hrozně moc energie. Jediný štěstí jsem měl, že jsem uměl mizerně německy. Ale i tak jsem měl nutkání si uši zalít betonem.
S námi bohudík nikdo nemluvil. Rychle jsme zalezli do pokoje, což vlastně nebyl ani tak pokoj, jako spíš palác. Všechno tam bylo prosklené a děsně moderní, takže jsem musel dlouho mudrovat nad tím, jak se pouští sprcha a splachuje hajzl. Postel byla obrovská jako letiště a tak jako nadýchaná. Právě k její patě jsem si pohodil svůj rozedraný batoh. Bál jsem se tam jen dýchat, natožpak se něčeho dotýkat.
„Pojď ke mně do postele,“ zavelel mi, poté co si sundal boty a kalhoty. Pro něj to bylo něco běžného. Byl ve svém prostředí, obklopen svými druhy.
Doufal jsem, že si tyhle povinnosti budu moct odbýt až večer, ale jeho rychle odhozený oděv mluvil za vše. Nemělo smysl se bránit. Dlužil jsem mu to za to, že jsem se na tak dlouhou dobu odmlčel. Navíc jsem si částečně připadal jako jeho majetek. Byl jsem v cizí zemi, mezi cizími lidmi a rozhodoval on, nikoli já. Určoval, co zrovna budeme dělat, kde to budeme dělat a konečně řešil i to, kdy se to stane.
Být sluhou má ovšem jisté výhody. Především – člověk nemusí přemýšlet, co bude s jeho životem. V jistém ohledu má každý někdy rád, když mu organizují život jiní. Převzít otěže od svého osudu je jedna z nejtěžších úloh.
...