Zajímalo by vás, co se stalo s tím nafoukaným slimákem? Vydržte a snad se to dozvíte. Dejte všemu čas a ono se to nějak vyvrbí. Prvně mám totiž v plánu povědět vám příběh, který sice navazuje na ten předchozí, ale hlavním hrdinou je někdo naprosto jiný. Má nohy, leč nemá ruce, má zobák, je oblečený v krásném černém obleku a nosí červenou čepici. V lese ho nemůžete přehlédnout. Ale kdybyste si nebyli i tak jistí, nemůžete ho ani přeslechnout. On si totiž staví hnízda v dutinách stromů, kde také hledá potravu, takže zobák mu slouží asi jako nám vrtačka. Ano, je to datel.
Avšak nebudu zde psát o datlovi nějaké dlouhé referáty. Nikoliv. Mám v plánu o něm vyprávět. Vyprávět vám o tom jednom specifickém datlovi, který slimákovi ukradl jeho zlato. Skutečně mu zlato ukradl, ale na jeho obranu musím říct, že mu alespoň ušetřil život. A život, to je přeci v životě vůbec to nejdůležitější.
No a jak to bylo s tím datlem dál? Poslouchejte, čtěte, dozvíte se to. Třeba vás to i překvapí. Mě samotného to překvapilo velice. Ale jak jsem se o tom vůbec dozvěděl? Poté, co mi Karl dopověděl svůj příběh, odplazil se pryč a já zůstal v lese opět sám. Sám je ovšem silné slovo. Sami jsme někde v pokoji bez oken. Ale v lese sami nejste nikdy. Stačí se jen pozorně porozhlédnout a hned někoho najdete. Vždyť na zemi leze takové množství pavouků, mravenců a všemožných brouků, až se vám z toho zamotá hlava. Také spousta ptáků kolem vás zpívá své zamilované písně. Možná tomu nebudete věřit, ale byl to právě zpěv ptáků, který mě dostal na stopu onomu datlovi.
Neuběhlo zase tolik času od toho, co se datel potkal se slimákem. Navíc nikam daleko ani neuletěl. V podstatě byl pár metrů ode mě. Vždyť takový slimák je malinkatý a plazí se skutečně pomalu, takže mu všechno přijde obrovské a vzdálené. I proto si myslel, že datel odletěl, bůh ví kam, i když zmizel jen pár desítek metrů směrem na západ. Co je pro nás nějakých padesát metrů, když se někteří živočichové vydávají na svá dobrodružství přes oceány až několik tisíc kilometrů? Ale honem už k vypravování o datlovi, protože jinak bych z toho opravdu dělal referát.
Jak jsem tedy byl v lese sám nesám, náhle jsem uslyšel, jak si sojky něco spolu povídají. „Našel nějakou pěknou zářivou věc,“ řekla jedna.
„To jistě mluví o zlatu,“ v duchu jsem si řekl. Poté mě napadlo, že bych mohl toho datla najít, abych zjistil, co se s ním stalo. Proto jsem se na datla zeptal oněch sojek. „Prosím vás, kde najdu toho datla?“ zavolal jsem na ně, jelikož ode mě seděli daleko na větvi.
Ani nevíte, jak jsem je obě vyděsil. Netušily, že je někdo poslouchá, proto z větve seskočily, rozlétly do různých směrů a nahlas u toho cosi křičely, jak kdybych jim něco strašného provedl. Ve vteřině se po nich slehla zem. Kolem bylo ticho. Ale ticho to bylo jen zdánlivé. Když jsem se dobře zaposlouchal, v dáli jsem uslyšel lehký vzlykot. Zněl tiše jako vánek, ale přece jenom byl slyšet. Vycházel odněkud z korun stromů a hlásek cosi potichounku říkal.
„Ach, proč se to muselo stát zrovna mně. Co jsem komu udělal, že jsem si to zasloužil? Že jsem to zlato vůbec bral…“
Napadlo mě, že to bude nejspíš ten datel, o kterém jsem slyšel od slimáka. Někde ve stromě musel mít hnízdo. Zdálo se, že jeho slova slyším odtamtud. Přiblížil jsem se proto blíže, ale spatřit se mi jej nepoštěstilo. Chvilku jsem pod stromem postál, ale opakoval jen to samé.
„Je tam někdo?“ zeptal jsem se, protože jsem byl zvědavý, jestli je obyvatel stromu v pořádku. Sledoval jsem přitom očima dutinu v stromě, odkud se zdálo, že zvuky vychází. V dutině se poté objevila jeho hlavička, ale vylekaně ji zase zastrčil zpátky.
„Nebojte se, nechci vám ublížit. Jste mi nějaký smutný. Co se vám stalo?“
Datel zmlknul, ale hlavu už nevystrčil. Nejspíš se mě bál. To víte, nebyl ani trochu zvyklý mluvit s lidmi. Možná dokonce předstíral, že není doma. Chvíli trvalo, než se konečně odhodlal vystrčit hlavu podruhé, potřetí, až ji nechal vystrčenou úplně. Současně na mě upřel svá kukadla. „Kdo jste a co tu chcete?“ zněl trochu podrážděně.
„Jak bych vám to řekl? Šel jsem se projít a potkal jsem takového podivného slimáka, který mě dostal na vaši stopu. Teď jsem tady u vás, abych se dozvěděl i váš příběh. Přemýšlím nad tím, že jej později zapíši, aby se o něm dozvěděli i druzí,“ řekl jsem mu v dobré víře.
„Tak příběh říkáte? V knížce budu milerád, i když vůbec nevím, co to je. Je to k jídlu? Ale to je nejspíš úplně jedno. Rád vám příběh povím, jenomže nevím, jestli je vůbec nějak zajímavý. A aby toho nebylo málo, ještě k tomu končí moc špatně. Znáte vy přísloví: ‚Konec dobrý, všechno dobré‘? Pokud skutečně píšete příběhy, jak říkáte, pak mi třeba povíte, co se stane, když je konec špatný. Je pak všechno špatné?“
Pohotově jsem odpověděl, že nejdřív mi musí ten příběh povědět, abych to mohl posoudit. Mohlo by se totiž jinak stát, že by mi nic neřekl. Po chvilce rozvažování svolil a začal mi svůj příběh vyprávět. Začněme tedy tam, kde jsme skončili.
Jak datel s tím kouskem zlata v zobáku odletěl od slimáka, rozhodl se uschovat si jej do hnízda. „Bude mi hnízdečko krásně zdobit,“ říkal si po cestě domů. A jak skutek zamýšlel, tak jej provedl.
Jenže jeho hnízdo, postavěné z větviček, trávy a listů, bylo oproti tomu zlatu naprostým brlohem. Prostě se tam nehodilo. Ať blyštivý kov položil na jakékoliv místo, jenom vyzdvihovalo svou vlastní krásu, zatímco upozaďovalo krásu vlastnozobákově postaveného hnízda. Nakonec se datel rozhodl, že si jej bude všude brát v zobáku s sebou. Datla navíc ukrutně tlačil hlad, a proto se nechtěl nad ničím dlouze rozhodovat. Popadl do zobáku drahý minerál a vyrazil hledat něco k snědku.
„Dám si toho šneka, jak jsem si slíbil,“ usmyslel si při letu. Jenže šneka zrovna v tu chvíli ne a ne najít a v břiše stále víc kručelo. Proto se po chvilce na hledání šneků vykašlal a usmyslel si, že sní nějaké mravence.
Při shánění potravy poprvé poznal, jakým způsobem majetek dokáže jakéhokoli tvora omezovat. Aby mohl sníst mravence, musel uvolnit svůj zobák. Kvůli tomu vedle sebe vždy položil kousek zlata a pustil se do hledání hmyzáků. Jenže při hledání potravy se začal strachovat, že mu zlato mezitím někdo vezme. Zkrátka se nemohl ani pořádně soustředit na lov, poněvadž se neustále musel otáčet za zlatem. Jeho oběd se tedy značně protáhnul. Do hnízda se vrátil celý bolavý a unavený – lov ho zcela vyčerpal. Neměl ovšem sebemenší ponětí o tom, že mu spánku není přáno.
Tou dobou o něm už věděla většina ptáků v tamějším lese. Rychle se tam mezi nimi rozlehla novinka, že ten a ten datel, který hnízdí v tom a tom stromě, má takový jasný zářivý předmět, který každý chtěl hned pro sebe. Sotvaže se datel položil na svoji postýlku, přiletěl k němu nezvaný host – samice od datla, datlice, která se chtěla podívat na tu jeho věcičku.
„Dobrý den,“ pozdravila ho a div mu rovnou nevlezla do hnízda.
Datel se polekáním probudil ze spánku, ale jelikož se mu datlice líbila, vyskočil urychleně ven. Nebyl zvyklý, že by o něj byl takový zájem. Většinou to byl on, kdo navštěvoval ostatní. „Dobrý den,“ pověděl, jak si datlici prohlédnul. „Co byste ráda?“ Ta si ho taky celého prohlédla, načež řekla: „Co bych ráda? Ráda bych se podívala na to… Totiž tamto! Tedy na vás! Vy jste tak krásný, víte to?!“
Mluvila nejasně, ale přesto datel pochopil, že se přiletěla podívat na onen kousek zlata. Vzal si jej proto do zobáku a předvedl se s ním. „To je opravdová nádhera,“ žasla datlice. „Tedy vy jste nádhera. Taky bych takovou věcičku chtěla. Vás bych chtěla,“ neustále se opravovala, protože jí dělalo problém mluvit o jiných věcech, než na které myslela.
Než se k tomu náš datel stihnul jakkoliv vyjádřit, přiletěla k hnízdu datlice druhá, jež měla úplně stejný úmysl, totiž podívat se na jeho šperk. A stejně jako ta předchozí návštěvnice, i tahle předstírala všemožné jiné záměry. Bylo by přeci jen neslušné datlovi bez okolků pravdivě oznámit její důvod návštěvy. Datel nicméně nebyl žádný naivní hlupák, jak jsem říkal už dříve. Nic si nenamlouval. Bylo mu zcela jasné, proč za ním nápadnice přiletěly. Co měl však dělat? Stěžovat si? Měl je odhánět? To nechtěl ani v nejmenším. On si jejich pozornost a přítomnost užíval. Nikdy nebyl tolik žádaný, což se náhle změnilo. A i když si zpočátku uvědomoval, že není středem zájmů on, nýbrž zlato, chtěl uvěřit opaku.
Tak se u datla doma spustil, na jeho poměry, značný humbuk, protože z obou stran ho zalévaly datličí komplimenty, které se postupem času stupňovaly. Nápadnice to považovaly za skvělou hru a ani jedna z nich neplánovala prohrát. „Vy jste mi ale pašák,“ říkala první, „takový statný pták. A ta vaše křídla. Radost pohledět, jaké máte letky a peří.“ Druhá, která se lišila od první jen nepatrnou šedivou skvrnkou na těle, chtěla trumfnout tu předchozí. „Silák, to se ví. To vidí i každá blecha na první pohled. Ale vy, vy jistě jíte i tu nejvybranější stravu. A to vaše krásné a přepychové hnízdo vypadá, jak kdyby ho s vámi stavilo snad deset dalších společníků. Jaký jste jen úžasný stavitel!“ Teď byla řada zase na té první, která nejenže vychválila jeho krásu, sílu, jídelníček, hnízdo, ale začala mu chválit i strom, ačkoliv ten si nikdy nepřivlastnil. Strom patří přeci všem ptákům.
Tyhle dvě datlice by ho a všechno kolem chválily dost možná do úplného vyčerpání všech, kdyby tam náhle nepřiletěla návštěvnice třetí. To už na stromě u jeho hnízda začínalo být poměrně těsno.
„Ta se jistě přiletěla podívat jen na tu vaši věcičku,“ poznamenaly, ačkoliv měly naprosto stejný záměr.
Třetí datlice takový nízký záměr rázně odmítla. Ona že letěla zrovna kolem a náhodou zaslechla, jak si sýkorky štěbetají o tom urozeném datlovi, který sídlí nahoře, na nejvyšším stromě v okolí. Tak si usmyslela, že se na něj podívá, jestli jsou pověsti o něm skutečně pravdivé.
Tahle datlice, jež přiletěla jako třetí, se oproti těm prvním dvěma lišila. Byla hezčí, měla vytříbenější chování, větší rozpětí křídel, pestřejší barvy. Druhé dvě v ní spatřily nebezpečí, protože datel o ni projevoval o poznání větší zájem než o ně. Musely jednat, a to rychle. Neslyšně se proto spolu domluvily, že ji z kmene stromu násilím vystrnadí.
Začaly zlehka, jemně do ní strkaly, ale ona stála pevně jako skála a nadále si povídala s datlem obývajícím ten strom. Snažila se jich nevšímat. Jenže když na ní začaly dotírat silněji, dokonce ji klovat, byla nucena přejít do protiútoku. Strhla se tam u datla taková roztržka, na kterou ten les jen tak nezapomene.
Zčistajasna se objevilo několik dalších datlů a datlic, kteří zpovzdálí veškeré počínání ostatních pozorně pozorovali. Opatrně vyčkávali, co se bude dít, s plánem vyrazit, jakmile spatří příležitost, jak získat zlatého datla na svou stranu.
Znavený datel vše chvilku nečinně sledoval ze svého skromného příbytku. Až po chvilce, když ostatním docházela energie, se rozhodl vylézt ven a ostatní zklidnit. Prvně se je pokoušel zklidnit hlasem. To se mu však nepodařilo. Křičel totiž každý. Pokusil se je proto od sebe odtrhnout, jenže to se ukázalo jako osudová chyba. Ostatní jej vtáhli do centra sváru, kde zkraje schytal několik klovnutí zobákem. Chtěl je v agresi zastavit. Připomínal jim, že on je ten, kdo má zlato, ale nikoho přesvědčit nedokázal. Naštvané a bojechtivé srocení těžko zastavíte pouze slovy. Tam, kde selhává rozum a zákon, nastává chaos a násilí. A toho se ostatní úplně zbytečně dopouštěli i na tomhle datlovi, který nechtěně celý incident způsobil. Na tyhle skutečnosti v tu chvíli ovšem nemyslel, pouze se urputně bránil – a odolával věru statečně.
Celého konfliktu využila ve svůj prospěch jedna drzá veverka, která při rvačce zcela neslyšně a nepozorovaně ukradla z datlova doupata onen kousíček zlata, a rychle zmizela pryč – do své dutiny stromu – kam ho ukryla. Pak se ještě svému činu na stromě hlasitě zachichotala.
Nakonec všem v potyčce začali docházet síly, načež polevovali, až přestali úplně. Výsledek byl nerozhodný. Nikdo nevyhrál, nikdo neprohrál. Všechny to unavilo, mnozí se zranili, a proto raději odletěli pryč, do svých úkrytů. Ty první dvě datlice to však nevzdaly, měly opravdu tuhý kořínek, a krátce poté začaly ztrýzněného a vyčerpaného datla, který byl vůbec rád, že zalezl do svého brlohu, ještě víc obtěžovat.
„Přileťte zítra,“ prosil je. Chtěl si odpočinout.
„Tak fajn. Ale ještě než poletíme, ukážeš nám tu věc?“ požádala ho první, neboť chtěla ještě jednou vidět to, na co se mohla těšit následujícího dne.
Unavený datel svolil. Sice se jich chtěl zbavil, ale zase je nechtěl odehnat nadobro. I začal zlatý kousek hledat. Ten však náhle v hnízdě nebyl nikde k nalezení. A věřte, že jeho hnízdo bylo tak malé, že byste tam nic dlouze nehledali. Datel však nyní obracel i každé malinkaté peříčko na desetkrát, protože propadl v zoufalství. „Kde to je?!“ divil se a kroutil očima ze strany na stranu, doufaje, že jej tak nalezne.
Dlouho trvalo, než datel konečně přiznal, že jej nejspíš ztratil. Slíbil však, že ho zítra určitě najde. „Dneska už ne. Jsem na pokraji svých sil. Přileťte zítra,“ žádal je.
Na to jedna z datlic nepříjemně odvětila: „To jsem si mohla myslet, že jsi tak neschopný, když ani nedokážeš ustřežit svůj majetek.“ Druhá v peskování pokračovala. „Navíc nejsi ani tak udatný a silný, jak jsem si myslela. Jsi slaboch. A k tomu ještě strašpytel.“
Datel až teď pochopil, proč se k němu nápadnice prvně tak pěkně chovaly. Již předtím věděl, že je zajímá hlavně ta zářivá věc, ale myslel si, že částečně je zajímá i on. „Co je mi po vás. Dejte mi už pokoj,“ odbyl je konečně a lehl si k nim zády, čímž jim dal jasně najevo, aby odletěly pryč. Datlice, vědomé si toho, že je neposlouchá, nabručeně zmizely a už se k němu nikdy nevrátily.
Datel se ráno probral a všechno ho bolelo. Nejvíc ho ovšem bolelo, že mu s jeho bolestí nikdo nepomohl. Mrzelo ho, že tam pro něj není nikdo, kdo by ho vyslechl a uchlácholil, kdo by mu zalichotil a zasmál se jeho vtipu. Byl by v tu chvíli rád i za ony lži, jen aby získal zpět chuť do letu. Ta však byla tatam. Nešťastný, hladový a rozlámaný ležel v dutině stromu a naříkal. „Ach, proč se to muselo stát zrovna mně. Co jsem komu udělal, že jsem si to zasloužil? Že jsem to zlato vůbec bral…Kdybych jej nevzal, mohl jsem žít jako předtím. Měl bych docela spokojený a šťastný život. Ale ne, teď tady jistě umřu a budu navždy sám…“
„Tak a tady jsi mě potkal, člověče,“ skončil svůj příběh. „Sám teď můžeš posoudit, jestli mě čeká ještě něco dobrého, když vše skončilo špatně. Teď se jistě všude rozkřikne, že rozdmýchávám konflikty, a že nejsem ani s to schopen ochránit svůj majetek. Jak si pak najdu partnerku a kamarády? Raději běž a nadále se se mnou nezdržuj. Ještě na tebe přesunu špatnou energii.“
Nebyl bych to ovšem já, kdybych ho poslechl a odešel. Místo toho jsem mu něco pověděl. Věřte tomu, nebo ne, ale já toho datla dokázal přesvědčit, že všechno nakonec dobře dopadne. Z hromádky neštěstí jsem udělal opět sebevědomého a pracovitého opeřence. A jak jsem to vůbec dokázal?
„Datle, datle,“ povídám, „vždyť ty na všechno koukáš z té horší stránky. Neztratil jsi obdivovatele, nýbrž jsi ztratil pochlebovače. Z toho, co jsi vypověděl ti přeci samotnému je jasné, že se o tebe ostatní jen zajímali, protože jsi něco pěkného vlastnil. Jakmile jsi o to přišel, zmizeli i oni. Takové kamarády bys chtěl? Takové, kteří ti do tváře říkají pěkná slova, ale za tvými zády o tobě mluví naprosto jinak? Praví přátelé ti do obličeje řeknou i to ošklivé, ale za tvými zády o tobě mluví jedině dobře. Možná se ti zdá, že všechno končí špatně, ale uvědom si, že kde je konec, je i nový začátek. Můžeš za svou příhodou se zlatem udělat tlustou čáru a povznést se nad ní. Jistě ti to přineslo cenné zkušenosti. Nemá však smysl nečinně polehávat, naříkat a čekat, že se věci změní k lepšímu. Ty určuješ, jak tvůj život bude vypadat. Tak se zvedni a běž něco dělat. Nejlepší na splín je nemyslet na splín. Když se zaměstnáš, dostaneš jiné myšlenky.“
V datlovi jsem náhle uviděl naději. Jeho oči mi to napověděly. Začaly být živější. Měl však ještě pochybnosti, a proto se jen tak nezvedal. „Tobě se to snadno říká,“ pověděl mi. „Ale co když je skutečně tohle můj konec? Co když bude všechno špatné kvůli mému špatnému konci?“
Kdybychom hleděli jen na konce, na cíl, na výsledek, nemohli bychom si vůbec užít samotnou cestu, která nás k cíli vede. Všechno končí dobře. A když se vám zdá, že ne, tak to znamená, že ještě není konec. Ostatně to jsem taky řekl datlovi.
On se nad tím zamyslel, tiše si to zopakoval, opět se nad tím zamyslel, zaradoval se, vznesl se z hnízda ven a začal radostí létat a volal: „Všechno dobře dopadne! Všechno dobře dopade! Tohle není konec!“
Nebudete mi jistě věřit, když vám povím, že zrovna v tu chvíli letěla okolo jedna datlice – totiž ta třetí – ta, která se od prvních dvou lišila krásou a velikostí. Ale kromě toho byla i hodná a vůbec měla srdce na pravém místě. A tahle datlice se zrovna letěla podívat, jak se datlovi vede. Včera po té roztržce rychle odletěla, aby neschytala příliš ran. Opomněla se tak s ním rozloučit a pozvat ho k sobě, ačkoliv to měla v plánu. Nyní se to chystala napravit.
Jen si představte situaci, že by přilétla zrovna ve chvíli, kdyby náš datel polehával a naříkal. Dost možná by jí pověděl, že nic nemá cenu, ať ho tam nechá a letí si, kam se jí jenom zachce. A třeba by ho poslechla a už se nikdy nevrátila. Ale to se naštěstí nestalo. Ne. Datlice přiletěla právě ve chvíli, kdy byl datel radostí bez sebe a volně jako pták poletoval po obloze, protože ho nic netížilo. Užíval si, že se nemusí pořád ujišťovat, jestli má svůj majetek u sebe. Nemusel se o nic bát, protože kromě svého hnízda, nic neměl. A hnízdo, to si mohl kdykoli postavit znovu. Ačkoli není dočista pravda, že by tenhle datel nic v životě neměl. On toho měl vlastně ažaž. Měl totiž to nejdůležitější, co je v životě nejvíc třeba – bez čeho se nikdo neobejde. Měl obrovskou chuť do života, kopce radosti a hory vděčnosti. A to samo o sobě úplně stačí.
„Dobrý den,“ oslovila ho v letu datlice, kterou rozesmálo, jak skotačí.
Datel se na chvilku zastavil, aby se podíval, kdo ho to pozdravil. Nestačil se divit, kdo ho to navštívil. „Že by se přišla podívat na moje zlato?“ pomyslel si. Pamatoval si ji z předchozího dne, ale její úmysly číst nedokázal. Zdála se mu jako dobrá duše, ale ne každý je takový, jak vypadá.
„Dobrý den,“ odpověděl konečně na její pozdrav a snesl se k ní na strom.
„Co, že jste dneska tak šťastný?“ divila se. „Já jsem po včerejšku nějaká přešlá,“ posteskla si mu.
„Jsem šťastný, že jsem něco ztratil,“ pověděl ji datel hned zprvu.
Datlice se jeho slovům zasmála a překvapivě neuletěla. „Vy jste šťastný, že jste něco ztratil? To je mi ale věc.“
„Něco ztratíte, jiné věci najdete. Něco skončí, něco jiného začne,“ pověděl jí datel a obletěl radostně strom. Nemotorně při tom zavadil o větev, div že nespadl. Naštěstí udržel rovnováhu a udržel se. „Někdy spadnete, jindy se postavíte,“ řekl a oba se zasmáli.
„Vy jste mi ale čilý a radostný datel. Vás by byla radost mít na blízku. Nechcete někdy přiletět na oběd?“ zeptala se ho. Už měla mnohem lepší náladu, než když za ním přilétla.
„Velice rád bych. Co třeba hned?“
„To jste mě trochu zaskočil. Doma teď nemám zrovna nic k jídlu.“
„Tak si něco po cestě ulovíme,“ ujišťoval ji, protože nechtěl být zrovna sám. Měl dobrou náladu, tak ji chtěl rozdávat.
„To zní jako skvělý plán,“ řekla datlice a vznesla se radostně do vzduchu. Datel vyletěl za ní, zakroužil kolem stromu, ještě se na mě naposledy podíval, usmál se a poděkoval mi. Pak se po něm slehla obloha.
Snad všechno dobře dopadlo. Datel to řekl krásně: „Něco ztratíte, něco jiného najdete.“ Já bych k tomu dodal: „Abyste něco získali, musíte něco obětovat – něco ztratit.“
Datel letí v lese,
zpívá šťastnou píseň.
S datlicí se nese,
ztratil svoji tíseň.
Datlice se směje,
vždyť je krásný den.
Peří se jim chvěje,
zdá se to být sen.
Oba lehcí jako ptáci,
láska už je hřeje,
splín se vždycky kamsi ztrácí,
když vám štěstí přeje.
Nezoufej, nezoufej,
není-li ti zrovna skvěle.
A doufej a doufej,
že vše na světě k dobru spěje.