Milí čtenáři a posluchači,
dostává se vám do rukou knížka, která se jmenuje „Co člověk, to zvíře“. Možná se sami sebe tážete, proč zrovna takový název. Bajky, příběhy a vyprávění, kde vystupují zvířata chovající se jako lidé, jsou příhody, z kterých se můžeme mnohé naučit. Zvířata mezi námi, a s námi, žila odnepaměti. Ačkoli si jsme s nimi v mnohém podobni, přeci jenom jsou věci, v kterých se zásadně lišíme. Tak třeba tím, že zapisujeme příběhy, které si mnohdy předáváme už i několik generací.
Víte, co si myslím? Jak jsme se v průběhu času rozpínali po celé planetě, poznávali jsme naše okolí a tvory v něm žijící. Ty se nám při tom stávaly velikou inspirací. Fascinovali nás a snad nás stále fascinují jejich tvary, barvy, zuby, rohy a všemožné další tělní vymoženosti. Ve vodě jsme viděli plavat ryby a vodní ptáky, a tak jsme vymysleli lodě podobající se jejich tělu. Odjakživa jsme pozorovali ptáky poletující po obloze a sami jsme snili o tom, že jednou se do těch míst podíváme. Nebo si myslíte, že nás to napadlo prostě jen tak? Věděli jsme a stále víme, že se v zemi pohybují žížaly a krtci, tak proč bychom se tam nemohli pohybovat i my? Myslíte si, že bychom měli, co máme a věděli, co víme, kdyby tu mezi námi nebyli ostatní živočichové? Co kdybychom tu zůstali úplně sami? Nebylo by nám smutno?
Mám za to, že od každého tvora jsme si ať už málo nebo mnoho něco vzali. Sami jsme přece tvorové učenliví a od ostatních se učíme tím, že je třeba pozorujeme nebo je napodobujeme. Bez ostatních bychom nikdy nebyli my. To oni nás utváří. Utváří podobu našeho života, ale i to, jak o životě samém smýšlíme. Proto je tak nesmírně důležité ostatní nejen chránit a zachovávat, ale i jim při jejich putování pomáhat. Pokud přeci zmizí oni, nezmizí pak i něco z nás samotných? Co ze mě bude, až tu nikdo nebude?
Všichni jsme různí. Někdo z nás má rád pláže a moře, zatímco jiný čas raději tráví na horách. Někdo rád plave, zatímco jiný rád lyžuje. Někdo zpívá, jiný hraje, tak už to bývá, že někdo rád čaje, jiný zase kafe. Ani si nedokážete představit, jak smutné by bylo, kdybychom všichni byli stejní. To by vám nebyla na světě vůbec žádná zábava. Všichni bychom si mysleli to samé, dělali to samé, povídali si o tom samém – snad nemusím vypisovat každou činnost, kterou bychom společně dělali. Nebyla by to vlastně nuda? Vždyť by nebylo co objevovat. Všechna tajemství a dobrodružství za poznáním by rázem zmizela. Právě proto je na nás, abychom tuto různorodost, pro někoho rozmanitost pestrost či rozdílnost zachovávali. Nechceme-li, aby zanikla, musíme se přece respektovat. Nebo ne? Snad bychom také měli myslet na to, že každý může mít rád něco jiného než já a že na tom není docela nic špatného – pokud mi to tedy nenutí. Stejně jako lední medvěd by nerad žil na poušti a velbloud někde na ledovci, pes by nechtěl žít ve vodě a ryba na souši, tak i my bychom měli a zároveň měli chtít zachovávat věci tak, jak by měli být a jak mají být.
Poznejte své vnitřní zvíře a sami zjistíte, co máte rádi. Sova by asi nerada vstávala brzy ráno po probdělé noci, naopak skřivan by nechtěl být vzhůru přes noc. Vlků musí být daleko méně než ovcí a ovce se musí shlukovat ve velkých skupinách, aby se lépe bránili. Každému vyhovuje něco jiného. Někdo se rád zdržuje mezi lidmi, jiný je rád celý život sám. Někdo rád druhým rozkazuje a poučuje je, zatímco jiný se rád podřizuje. Když budete rušit někoho, kdo má rád klid, je to jako byste zvířatům brali les. Když někoho, kdo nemá rád knihy, budete nutit číst, je to jako byste rybu nutili žít na vzduchu. Tomu, kdo nerad čte, knihy prosím nevnucujte, ale knížku mu nabídnout samozřejmě můžete. Mezi moct a muset je ovšem zásadní rozdíl. Vsadím se ale, že vy to už všechno moc dobře znáte, takže pomalu přejdu k vyprávění.
Snad jen na konec začátku ještě povím: Respektujte své vnitřní zvíře, ale současně respektujte vnitřní zvířata jiných. Když každý budeme brát ohledy na jiné, můžeme ze Země udělat ráj. To by se nám všem hnedka žilo líp. Když ovšem budeme dělat přesný opak, ono se nám to vždycky nějak vrátí.