Kašlu na ty vaše pravidla!
Nějakej daktyl,
jamb
a trochej.
Tímhlectím
se hergot kochej!
Rýmové echo tamhle,
anapest zde.
Pořád do
a pořád ze.
A některý básně
sice čtou se krásně,
ale pravej úhel,
jakej to má účel?
Jako police v obchodě
nakupuješ v pohodě.
Máš to srovnané
od a až do zet,
tuhle je hajzlík,
tuhle je klozet.
Ale stejnak tam
všechno hledáš hodiny,
protože sám jsi chaos.
Ukaž mi na tvym těle
devadesát stupňů.
Tak tedy skvěle.
Orgány máš de facto
ledabyle rozházený.
Stejně jako houby
rostou v lese.
Ani tvůj život
není monotónní
dolů,
nahoru.
Není to jako
červená,
oranžová,
zelená
na semaforu.
Je to sakra dobrodružství.
Jako číst tyhle slova.
Nevíš, co tě dále čeká.
Je to fakt štreka.
Dojít až sem.
Anebo sen.
Díky bohu,
že mám stále jiné.
Díky bohu,
že nejsou laciné
jako třeba fastfood.
Co jako čekáš,
když to jsou
stále stejné rýmy?
S lidmi chorými a na dnu
si leckdy sednu,
protože to není stále
přes nekonečnej kopírák.
Takže tak.
To jsou důvody,
proč rád chodím do vody.
Hérakleitos to řekl krásně
a jasně.
Totiž:
nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.
A já jsem jako voda.
Voda je všechno.
Však víš,
led a pára,
ale zas to není čára.
Nauč se milovat nejistotu
stejně jako nečistotu.
Mám rád řád,
ale nerad řád pořád.
Mělo by tě hřát,
že nevíš nic.
Mnohem lepší
než vědět vše.
No, snad sis nemyslel,
že už jsem skončil.
Konec.
Aby smysl nezmizel.