Za zvuku polnice
vrháme se do bitvy,
jež spousta z nás
nespatří již konce.
Proč?
Jaký význam máš ty sám?
Ať už jsi génius, tupec,
ať postáváš tamhle či tam,
ať pravíš všechno,
nebo vůbec,
ať jsi královna,
dělnice,
trubec,
ať jsi mudrc,
nebo mluvec,
teď buď ticho.
Slyšíš?!
Protože nic jako ticho
nikdy není a nic nebylo,
takže nula není,
protože je furt posilování,
pak zas mdlení.
Zatímco čteš znaky,
jimž přikládáš smysl,
znaky čtou tě taky
a pohlcují ti mysl.
Pozoruj své leukocyty,
jako by na zvuk polnice,
třeba Prokofjevova
tance králů,
vyráží do bitvy s viry.
A za zvuku liry,
zbavuješ se fekálů.
Jseš to ty,
tvoje část?
Nacisti, hippies,
sběrači, lovci,
ovce, vlci,
nenávist, láska.
Jen chci,
aby ses naučil
milovat své výkaly.
Však vzpomínej,
jak ti pod zadek
vždycky nočník strkali,
a tys nechápal,
co máš chápat.
Kde vlastně jsi?
Kde jsou tvoje hranice?
Slzy, když umíráš.
Krev, když umíráš.
Moč, když umíráš.
Řev, když umíráš.
A hudba, cos stvořil.
A obraz, cos namaloval.
A dítě, cos zplodil.
A sochu, cos vymodeloval.
Jen mi netvrď,
že to nejsi ty.
Protože pak nejsi ani to tělo.
Za zvuku polnice,
vrháme se do bitvy,
jež spousta z nás
nespatří již konce.
A přesto umíráš rád.
Jako voda,
jež uhasí oheň.
Něco se vypařilo,
ale tamhle, hle,
oheň dohasl
a tvá smrt
zbytečná nebyla.
Sypejte mi rány solí.
Ať mě celé tělo bolí.
Přibijte mé tělo na kříž.
Jen ať jsem smrti nejblíž.
Ať se válím v prachu,
krvi, potu, slzách.
Zraď mě s láskou,
nenáviď mě a mé děti zabij.
Roztrhni mne vedví,
a pak mě zase zašij.
Nech mě sejít věkem,
ale při všech čertech,
nech mě umřít
s úsměvem na rtech.
Za hudby Čajkovského, Strausse
vyrážíme do bitev,
aby se nám žilo líp.
Jen mi hergot neříkej,
že za Zemana, Babiše či Klause,
tak za co bys rád teda chcíp?
To právě nevím.
Budu pak žít
a snad objevím:
,stačí jenom být'.