Velice náročné, leč podnětné období, které je poznamenáno častými nemocemi, operací, imobilitou a v poslední řadě nezaměstnaností.
6.3.
Co se stalo? Proč se mám tak, jak se mám? Právě tím se nyní budu zabývat.
Přišlo to náhle, ale přece jenom. Zase se ochladilo. Člověk se už těšil slunci a teplu, ale ne. Prostě ne, máš smůlu. V pátek dokonce nasněžilo a teplota se od čtvrtka udržuje lehce nad nulou. Pociťuji nechuť kamkoliv jít. Z ničeho nemám radost, dokonce ani věci, které přinášejí okamžité uspokojení. Jídlo mě nedělá šťastným, čtení mě otravuje, hraní her mi přijde otravné a zbytečné, a tak jen můžu poslouchat neutichající nekonečnou sekvenci symfonií a skladeb velikánů minulých století.
Proč jsme tolik závislí na počasí, teplotě, slunci? Když jsem šel ze zastávky Na Petynce do školy jednoduše mě napadlo, že je to tím, protože jsme ze sedmdesáti procent voda. Ne doslova. Ale co dělá voda, když je zima? Zamrzá, správně. A stejně tak i my dá se říct zamrzáme. Stáváme se pomalejšími, rádi odpočíváme v teple, protože to je pro naši vodu příjemné. A naopak, když je vedro, rozpouštíme se. Voda se naštěstí vaří až při sto stupních. To už není moc příjemné. Ale dávalo by to smysl. Když je teplota optimální, je optimální naše rozpoložení. A můžu si milionkrát říkat, že to pro mě neplatí, ale přece jenom to platí i pro mě. Počasí se musí střídat, stejně jako se musí střídat nálada. Takže je úplně jedno, že se cítím jako hovno nebo že se cítím jako superman, hlavně když oboje netrvá věčně. A jelikož vím, že minulý týden jsem se cítil přesně jako bůh, neznervózňuje mě dnešní krajně skepticky podivná aura.
Několikrát za týden jsem si uvědomil, jak jsem vděčný za to, že jsem „normální“. Jak jsem vděčný za to, že můžu vidět, slyšet, jíst a pít. Byl jsem tolik rád, že mám dvě zdravé nohy a dvě zdravé ruce. Byl jsem rád za své zdravé tělo. Můžu děkovat sobě, ale jistý úděl na tom mají vyšší mocnosti. Netvrdím, že bych se měl modlit k určitému bohu, ale přeci jen cítím, že by bylo fajn vždy večer uskutečnit modlitbu. Jednu takovou mám, ale proč si nevytvořit novou?
13.3.
Jeden den, nevím, který přesně, jsem se díval na krásné motivační video. Co jsem si z toho vzal? Všichni lidé napodobují to, co znají. Nic nového pod sluncem. Zkrátka chodíme do školy, protože tak dělají ostatní i rodiče. Chodíme na střední ze stejného důvodu a chodíme na vysoké, protože jsme chodili do školy celý život. Pak jdeme pracovat, protože tak činily naše rodiče. No, příklad tam byl muže, který se dívá ve volných chvílích na televizi, o víkendech je s rodinou a o ničem větším nepřemýšlí. Nehledá své štěstí. Ale jak dosáhnout svého štěstí? Musíme si stanovit naše cíle. Musíme si stanovit, jak k cílům dojdeme. Musíme pro to něco udělat. Nemůžeme čekat, že za nás práci udělají jiní. Nemůžeme čekat na zásah vyšších bytostí. Musíme vytrvat. Krev, pot a slzy vám slíbím. Jistě, nějakou roli hraje štěstěna. Ale za své štěstí si můžeme my. A to nejdůležitější, jsi tím, kým si myslíš, že jsi většinu času. Jsi tím, nad čím nejvíc přemýšlíš. Nic nového pod sluncem, ale je dobré si takové poznatky uvědomit.
Prvních šest let života je pro dítě naprosto klíčové. Nejlepší přístup k dětem je vybalancovaný přístup. Montessori říkala, že nechte dělat děti úkoly, které zvládnou, které zvládne dobře i dospělý. Jsou čtyři přístupy výchovy. Autoritativní, dítě se přizpůsobí pravidlům, ale spíše nenajde své štěstí. Direktivní, dítě má jasně daná pravidla. Nestarající se. Dítě nemá pozornost, lidem spíše nevěří, může trpět později úzkostmi a depresemi. Malé sebevědomí. Poslední byl příklad jakýchsi hippies, které dítěti dovolí vše. To pak nemá nastavené hranice, neumí komunikovat s ostatními, neumí prohrávat, moc spolupracovat. Nejlepší je přístup vybalancovat. Ale každý je individuální.
Pygmalion efekt je efekt očekávání. Když od někoho něco očekávám, mám tendenci, ho sám měnit k mému očekávání. S tím souvisí, abych si nevytvářel domněnky. Pokud se někdo zdá jako někdo jiný, je lepší si to prověřit. Když k někomu přistupuju s despektem, očekávám, že bude nějaký a chci si svou domněnku vytvořit.
Když dítě prožívá traumata v dětství, má problémy v budoucnu se třeba začlenit do kolektivu. Může být agresivní, nespolupracovat, nevěří lidem. Jsou na to různá cvičení, aby ho ostatní přijali. Nejdůležitější je však si to uvědomovat a pracovat na tom. Zkrátka si reflektovat vlastní chování. Proto je důležitá sebereflexe.
Nevím proč, ale budil jsem se v noci a moje hlava jela na plné obrátky. Vzpomínám si, že jsem se probral a přemýšlel jsem nad nesmysly. Život je furt jen dolů a nahoru, říkal jsem si. Kde je konec? A pocítil jsem úzkost. Bál jsem se, že není konce. Ráno už vše bylo téměř zase v pořádku. Možná trochu tuším, co by to mohlo způsobovat. Jednak četba Gregoryho Batesona, jednak Malé dějiny filozofie, které jsem opět otevřel, abych dokončil kapitolu Kant. Ještě k tomu čtu román My, který je velmi depresivní. Nemálo by na to mohlo mít vliv 1984 a seriál Bojack. Tak jsem si dost možná odpověděl. Co s tím? Číst odpočinkovější literaturu. Radši bych četl něco, u čeho se zasměju. Tolik mi prospívalo, když jsem četl Hucklberryho Finna. Jo, to asi bude řešení. Jednoduše budu myslet na něco jiného, abych navodil lepší myšlenky. Člověk nemůže myslet na pozitivní věci, chodí-li vedle mrtvol. Je super, že teď mi dává to tajemství života smysl. Jsme tací, nad čím přemýšlíme. Budeme veselí, když budeme okolo veselích lidí, číst veselé knihy a vést veselý život. Budeme dobrodružní, pakliže povedeme dobrodružství za dobrodružstvím.
Dětem jsem řekl moc pěknou věc. A to je vůbec důležité téma. Celý náš život se točí kolem energie. Časoprostor je základní veličina. A já myslím, že základní veličina je energie. K čemu časoprostor, kde neprobíhá žádná změna? Ale najím-li se, mám hodně energie, kterou potřebuji někam ventilovat. Můžu stavět kostely, pyramidy, nebo si jít zaběhat. To fungovalo celý život. No jo, ale obrovský příliv energie pramení z nenávisti a lásky. Jak je to možné, když nepřijímám žádnou potravu? To by pak znamenalo, že můžeme přijímat energii jiným způsobem než jen štěpením enzymů. Hormony. Když někoho miluju, jsem schopen kvůli němu zemřít. Mám obrovský nával energie. A tu energii jsem schopen přeměnit na akci. Když jsem naštvaný, jsem tu energii schopen přetavit na násilí. Tohle je něco, co stojí za zkoumání. Kde se ta energie bere? Poletuje? Vytváří ji všichni a všichni ji přijímají? Jakým způsobem? Spousta otázek, ale žádné odpovědi. A tak mám věc, nad kterou mohu přemýšlet.
A proto jsem řekl klukům věc, kterou jsem slyšel už od …. Totiž, každý se máme někdy mizerně a potřebuje tu mizerii ventilovat. Někdo si jde zaboxovat do pytle, jiný si zazpívá. Jenže když nemáš možnost, často můžeš na ostatní začít křičet, což není dobrá věc. Nejlepší je tu energii ventilovat, když okolo nikdo není. Naučit se hospodařit s energií je jedna z nejtěžších věcí v lidském životě. Umění ovládání sebe sama.
To souvisí s nebráním si ničeho osobně. Pakliže si nic nebudu brát osobně, nedostávám žádnou energii. Jasně, že nějakou mám, ale nemůžu být frustrovaný. Nebo můžu, ale ne kvůli ostatním lidem. Jednoduše tu energii odmítnu. Nechci ji. Ať si ji nechá. Nebo ať odletí kamsi. Ať se vypaří. To je ta jedna z dohod. A já mám pocit, že jsem si osobně nic nebral. Lidé občas nadávají, protože se nenaučili ventilovat svou energii. Dělají to v rámci svých dohod.
S tím skvěle souvisí nezneužívání slova. Ale jen trochu. Tak jednak nebudu na nikoho přenášet jed, protože jed nemá snad nikdo rád. Za druhé nebudu pomlouvat, protože sám bych nechtěl, aby mě někdo pomlouval. Ale život je příliš krátký, abych se zabýval mluvením o druhých, aniž by byli přítomní. Aneb žijeme teď a tady. Ale nejdůležitější je nelhat si. Nic si nenamlouvat. Pakliže si lžu, dostávám o sobě úplně jiný obrázek.
Už nemusím s sebou nosit ten pytel a říkat si, že jsem pořád takový. Rozhodně ne. Já už takový nejsem. Zkušenosti mě dost naučily. Takže proto bych si neměl vytvářet domněnky. Je to kvůli distresu. Je to kvůli překvapení. Souvisí to přesně s tím, co jsem už psal. Já už očekávám, že to nějaké bude. A chci naplnit své očekávání, i když je negativní. Podvědomě to tak dělám. Ale já tohle nechci dělat. Už ne. Jsem rád, že jsem si to uvědomil. Půjdu tam prostě jednoduše s tím, že nevím, jaké to bude. Nemůžu to porovnávat s minulou skutečností, protože už to nejsem já. Jasně, jsem to já. Ale zároveň to nejsem já.
I proto jsem v pátek ráno depkařil. Ale na druhou stranu to přineslo tvůrčí potenciál. Lidé s chmury jsou prostě kreativní, protože mají na to energii.
20.3.
Usnul jsem asi v jedenáct a probudil se až v pět. Od rána jsem pociťoval obrovský stres. Čekala mě operace. Ale jak jsem si udělal zápisek, dost mě to uklidnilo. Jakmile jsem si přestal tvořit domněnky, hodil jsem se do klidu. Prostě jsem ten den kladl nohu před nohu a nepřemýšlel nad tím, co bude za nějakou dlouhou dobu. Nene. Jen jsem žil okamžikem.
Dojel jsem do nemocnice s výbornou náladou. Viděl jsem vycházet slunce, příjemně jsem se vyspal, a to místo mi nějak vůbec nenahánělo hrůzu. Navíc, když jsem viděl ty ztrápené a nešťastné obličeje, cítil jsem, že to můžu být já, kdo těm lidem pomůže.
Mohl jsem mlčet jako při první operaci. Mohl jsem mlčet a všemu přihlížet. Ale ne. Já oplýval sebevědomím. Prohodil jsem pár vlídných slov s tím mužem, za což jsem vděčný. Prohodil jsem pár vlídných slov i se sestrou. Snažil jsem se být vtipný. Chtěl jsem tu situaci zlehčit. V tom je ta komedie. Legrace může všechno ohromně zlehčit. To místo jinak vypadalo hrozně vážně. Ale nejspíš je dobře, že mě operovali vážní lidé, a ne žádní klauni.
„Trochu to štípne, myslete na něco pěkného, o čem byste chtěl, aby se vám zdálo.“ V tu chvíli jsem vůbec nevěděl, na co mám myslet. A jelikož jsem si vzpomněl na písničku Mother od Pink Floydů, myslel jsem na maminku. Myslel jsem na to, jak mě zahrnovala láskou, když jsem byl malý. Myslel jsem na pocit bezpečí, který jsem pociťoval. Ale nic takového se mi nezdálo.
Po probuzení jsem byl silně omámený. „Tak se mi teda žádný sen nezdál,“ řekl jsem jenom a dál jsem mlčel, abych neřekl nějakou hovadinu.
Jsem rád, že mi nevadil pocit nahosti. Nějak mi nevadilo, že se na mě budou dívat doktoři. Přece jenom tělo berou jako jakýsi instrument. A nevadilo mi v tu chvíli to sterilní prostředí. Věděl jsem, že to jednou skončí. Byl jsem klidný. Všechno jednou skončí a z toho číší ten klid.
Ještě předtím mě napadla myšlenka, že společnost je tak prostě nastavená, že lidi degenerují, aby druzí měli práci. Co když je to tak schválně. Ale nevím. Nedá se to zjistit.
Na lůžku jsem byl chvíli úplně připoutaný. Nemohl jsem se pohnout, mluvení bylo náročné. Ale pociťoval jsem takovou nádhernou lásku. Měl jsem chuť zavolat někomu a říct mu, jak ho mám rád. Měl jsem chuť si promluvit s doktorem, který mě operoval a poděkovat mu. Měl jsem chuť obejmout sestry a děkovat jim.
Jakmile droga přestala účinkovat, spadl jsem do krabice. Proč? Bylo to tak příjemné. Byla to skutečná láska. To bych chtěl pociťovat neustále. Pověděl jsem to i mámě a ségře. To je něco, co jsem se naučil nedávno. Dřív jsem se opravdu bál ukazovat své sympatie. Člověk se nesmí bát, že se spálí. Láska nemá hranic.
A opravdu je někdy lepší s tím bojovat a zvítězit než si na všechno zvykat.
Protagonista filmu, Andy Kaufmann, se mi moc líbil. Život bral jako iluzi, dělal si z lidí neustále legraci, respektive je šíleně mystikoval. To mě moc nadchlo. Spíš to beru jako životní filozofii. Neber život tak vážně.
Stále jsem nedočetl román My, ale je to totální mindfuck. Je to šílená kniha. Zamjatin musel být pořádný filozof. Všechny ty metafory a myšlenky.
27.3.
Bukowského jsem včera odložil s tím, že dost možná mám takové chmurné myšlenky z četby jeho díla. Přece jenom neustále píše o sebevraždě chlastu a celé je to melancholické, chmurné, depresivní. A vzpomněl jsem si na tu větu. Jsem tím, nad čím nejvíc přemýšlím. Pakliže se obklopím podobnými romány, dorostu do té role. Když někdo čte neustále chytré knihy, hraje si na důležitého, stane se takovým. Jaký chci být já? Vtipný, veselý, čilý, dobrodružný. Nechci ležet na místě a lízat si své rány. Chci objevovat mnou nepoznané, překonávat své hranice, které si sám vytyčuji.
A co se četby týče, včera jsem dočetl divadelní hru s názvem Racek. Odtamtud jsem vytěžil hlavně dvě sdělení. Za prvé: Jakmile člověk jednou okusí požitek z tvoření, už jiný mu nestačí. Za druhé, když člověk nemá při psaní cíl, lehko se v tom ztratí.
Království byla zvláštní forma vládnutí. Lidé museli respektovat, že vládne někdo na základě rodu. Ale někteří králové se hrdě vrhali do bojů. To mi přišlo husté. Když válčí můj král, budu válčit taky. V dnešní době prezidenti posílají do boje vojáky, aniž by se bitevnímu poli kdykoliv přiblížili. Jenže jasně, kdyby prezidenti umřeli, uvrhlo by to země trochu do chaosu. My jsme to jen o trochu zdokonalili. Přijde ta umělá inteligence? Může nám vládnout?
Člověk se v životě smiřuje se svým křížem a podvoluje se své povinnosti. A nakonec to začne milovat. A já už tolik miluji to, co dělám.
3.4.
Filozofii máme takovou, jací jsme lidé. To, co se nám hodí. A takoví dávní Indové věřili na Nirvánu atp., protože chtěli být lepší než jiní lidé. Ale nevím, jestli se dá o někom říct, že je lepší nebo horší. Vždycky záleží na tom, kdo hříchy porovnává. Koneckonců neexistuje dobré ani špatné. Takže jsem stále nejvíc přikloněn k zenovému buddhismu. Slova vyjadřují jen myšlenky. A stále mám velmi blízko k východnímu myšlení. Západní myslitelé se ve všem hrozně babrali, aniž by přišli na cokoliv důležitého, prospěšného.
V něčem je pravda. Celé dějiny jsou plné třídního boje. Proletariát je vykořisťován vyšší třídou a střední třída se snaží přebrat místo vyšší třídě. A i proto se rozdíly nově víc rozostřují. Aby byla vymazaná střední třída. Když bude jen proletariát a buržoazie, ti nahoře se bát o svá místa tolik nemusí. A zamyslel jsem se i nad jinými věcmi. Čím je pro nás život? Prací. Buď bdíme, nebo spíme. A jenom bdění jsme schopni ovlivnit činností či nečinností. V nečinnosti podléháme pasivitě, zatímco při činnosti jsme aktivní. Když jsme aktivní, buď pracujeme ,nebo si hrajeme. A vůbec práce a hra jsou spolu úzce propojeny. Pracovat musíme, abychom přežili, ale abychom se rovněž realizovali. Hrajeme si, abychom přečkali dlouhou dobu, abychom se bavili.
Z nějakého důvodu jsem došel k tomu, že heslo arbeit macht frei nebylo zase tak nahodilé. Měl jsem za to, že jej vytvořil nějaký německý přední filozof, leč jsem se mýlil. Přišel s tím spisovatel, který heslo použil jako název svého románu. A práce skutečně nějak osvobozuje. Díky práci můžeme být šťastnými. Ale práce může být i hra. Ale furt tam existují hranice, i když ne zcela jasné. Těžko říct. Práce je kříž. Kříž, který si celý život neseme. Kříž, na který si snažíme zvyknout. Ale co když začnu mít rád nošení kříže? A o tom je život. Naučit se ho milovat.
Měl jsem chvílemi nepříjemné stavy. Jednak to byly vjemy. A jednak to byly slova, která ve mně evokovala špatnou energii. Už jen když řekla třeba podivný, začal jsem se divně cítit. Slovo má opravdu neskutečnou energii v sobě, protože v nás dokáže vyvolat pocity. A to je také zajímavé zjištění. Kromě toho jsme také vymýšleli nová slova a smáli se jako utržení ze řetězu. Bylo se mi opravdu lehce. Jen jsme leželi a smáli se, až jsem myslel, že mě ten smích potrhá. Proč smích prodlužuje život? Je to ta aktivita? Je to ta výška hlasu, kterou při smíchu vydáváme? A co když žijeme déle jenom kvůli tomu, že se víc smějeme? Nadhodila, že člověk, co by se neustále smál, nemá důvod umřít. UMÍRÁME, PROTOŽE JSOU DOBY, KDY SE NESMĚJEME. Začínáme být unavení. Začínáme být přesycení.
Existují různé druhy ticha. Ale nejvíc husté bylo, proč si někteří lidé nerozumí. Protože každý si pod obecným pojmem představí něco jiného. Takže nakonec docházím k tomu, že slova nám život jen komplikují a dělají ještě složitější.
Při sobotní procházce ve Vojanových sadech jsme jednak pozorovali pávi, kteří se k nám přibližovali na ruku daleko, kteří chtěli sladké mandle z papírového sáčku. Že jsou tak hlasití? Na to jsem si nepamatoval. Na lavičce tam ležela tabatěrka a benzinový zapalovač. Oboje jsem ukořistil i s promočenými cigaretami. Tabatěrku jsem umyl, již poslal dál do světa, aby mě nesváděla kouřit. Zapalovač jsem si ponechal, ten je neškodný. A vykouřil jsem dvě cigarety. Bylo to hnusné, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu mi to udělalo moc dobře. Občasná neřest opravdu není někdy na škodu.
10.4.
Bylo už skoro devět, což mi bylo příjemné, že jsem nepotkával tolik lidí. Zároveň jsem si všímal, kolik lidí bylo opilých. Hrozně se mi to hnusilo. Je člověk, když je opilý, stále tím, kým bývá? To jenom vypovídá o tom, že jsme neustále jiní. Každou vteřinu prožíváme úplně něco jiného. Na otázku, kdo jsem, nejde odpovědět, kým jsem býval, protože lidi se mění. Někam spějeme přesně jako civilizace. Je to jako tvrdit, že na Zemi žijí dinosauři. To je důležitý fakt, který si uvědom. Neškatulkuj se nikam, protože jinak se stáváš nehybným, stabilním, o což se stále lidé neustále pokouší. Ale život prostě takový není. Je to tanec, boj, hra, dopředu, dozadu.
Ale jinak si myslím, že na mě přenesla hodně negativní energie. Možná i proto jsem byl takový skleslý. To byla myšlenka týdne. Sice nic, co bych již nevěděl, ale je třeba si takové skutečnosti často připomínat. Jsem tím, jaké jsou mé vstupy. A knížky jsou psány většinou z přebytku hněvu. A tahle ho měla hodně. A jelikož jsem člověk, co má výbornou empatii, jednoduše to na mě zapůsobilo. Chci to ozkoušet tím, že si budu číst veselé knížky. I když není co zkoušet. Vzpomínám si na dobu čtení Marka Twaina. Příjemné to dny. Čtení tedy přijímá energii, kdežto psaní ji odjímá. I to je důvod, proč se člověk po psaní deníku většinou uklidní. Vstupy a výstupy.
17.4.
Dokonce jsem si vzpomněl na všechny ty momenty, kdy jsem se snažil přestat, kdy jsem byl náladový, depresivní. Cigarety jsou zlo. Jak dlouho to vím. Ví to i Bhútán, kde je celostátní zákaz kouření cigaret. Vždyť k čemu jsou dobré? Vzniká na nich podobná závislost jako na heroinu. Nikotinové receptory chtějí neustále větší dávku, čímž konzument musí kouřit víc a víc. Přestat je velmi těžké. Člověk smrdí, často ho bolí hlava, špatně se mu spí, je náladový, hlavně bez cigaret. Spíš ten pocit, že jsem na něčem závislý je nejhorší. Ale vůbec nejhorší je dostupnost tabáku. Je všude. A proto je i tak náročné přestat. Vláda si to moc dobře uvědomuje. Plyne ji z tabáku hrozně moc financí a daňoví poplatníci umírají před odchodem do důchodu, což je finančně pro vládu výhodné. Vždycky když dostaneš chuť na cigaretu, vzpomeň si na všechna tato fakta. Taky si uvědom, že když si nedáš, trénuješ svou vůli. Někdy prostě musíš obětovat okamžité štěstí nad tím štěstím obecným.
Bylo to opravdu pěkné, ale člověk nepotřebuje hltat tolik informací. Myslím, že muzea by víc měli dbát i na jiný smysl než jen zrak. Nemělo by to být zejména čtení informací. A celé by to mělo být více intenzivní. Bylo fajn si vyzkoušet, jak těžký je meč, poslechnout si z reproduktorů inspiraci pro skladatele v podobě třeba ptačího zpěvu. Ale jinak veškeré informace musí člověk hltat očima.
Poslouchal jsem ptačí zpěv a nevěděl jsem, jestli je to sen nebo skutečnost. A bylo to nádherné. Příjemné. Chtěl jsem si odpočinout od všeho přemýšlení, jen dávat pozor na pozor, jak píše Huxley v Ostrovu, který nyní čtu. Příjemná kniha. Podává obraz, jak vypadá ideální společnost. Moc zajímavé myšlenky. Už třeba jen to, že rodiče se dětem můžou střídat. Když je dítě s rodiči nespokojené, trýzní ho, jednoduše může jít k jiným rodičům. Určitě to může mít hodně úskalí. Ale uvědomil jsem si zásadní věc. Dítě se naučí, že rodina je vlastně jen umělý pojem. Rodina jsme všichni. Všechno živé je rodina. A kdo ví, třeba i neživé.
24.4.
A teď jde o to, jak jsem na to celé nazíral. Celý týden jsem pozoroval situace jako komické, absurdní, pomíjivé. Začalo mi vše připadat lhostejné a spíš jsem to pozoroval, než abych zasahoval.
Poté, co jsem upadl do depresí ohledně existencialismu. Neboť jsem přemýšlel nad jsoucnem, co je život, jaký má smysl. Ale to jsou jednoduše otázky, které nejde vyřešit. A jistě, můžou nás obohatit, ale to je tak všechno. Co má smysl, je filozofie praktická. Třeba konfucianismus. Ale k čemu je se zabývat bytím, když to stejnak nemůžu změnit nebo vyřešit? Důležité je, na co jsem přišel. Nejsme nesvobodní. Respektive jsme, dokud si neuvědomíme, že svět funguje deterministicky, tzn. logicky. Když mi spadne něco na nohu, zabolí to. Když sáhnu na rozpálená kamna, popálím se. Ale když si člověk jednotlivé aspekty uvědomí, může je ovlivňovat. Můžu ovlivnit to, jak se to bude vyvíjet. To je ta kvantová fyzika, jak dosáhnout v životě toho, co chci. Nestačí samotná myšlenka, ale i čin. A jakmile mám myšlenku, čin a uvědomění si toho, jak věci fungují, 100 % se daná skutečnost musí naplnit. Svět sice je deterministický, ale my nejsme nesvobodní. To je důležitý posun, který mi pomáhá jít dál.
Koneckonců svět ve hře se mi líbí víc než realita. Proč? Unikám tak od skutečného života. Jenže hrajeme také hry, abychom si zkrátili dlouhou chvíli. Co bychom dělali bez her během dlouhé zimy? Vždyť koneckonců celý život je hra. To tedy nutně znamená, že na něco čekáme. Ale také to může být tak, že hru jsme si vytvořili, abychom přečkali to zlé, život. Neboť jak pravil Buddha, život je plný utrpení. A pakliže si člověk uvědomí, že hrajeme jenom hru, začne zažívat strašlivou bolest. Protože jak jsem již psal, hra nás zbavuje toho reálna, utrpení. Ale jedině v utrpení člověk vidí věci takové, jaké ve skutečnosti jsou. K nirváně si musel Buddha značně protrpět. Ale jakmile prozřel, vše vnímal s mnohem větší intencí. Láska dostane úplně nový koncept. Již to není láska jen povrchová, chemická. Milovat můžeme všechno a všechny. Ale je to i smíření. Smíření s údělem, smíření se s lidmi, nepřítelem. A koneckonců nepřítel vzniká jen za tím účelem, abychom v životě měli nějaký boj. Protože bez boje, není hra. A bez hry, je život prostě prázdný, čekání na smrt. Ale není to jen boj. Je to i o dualitách. Veškeré duality vznikly za tímto účelem. Krásné, co chceme chránit nebo získat, a ošklivé, čeho se chceme zbavit nebo se tomu vyvarovat. Bez jazyka byl život o poznání větší čekání na Godota. Hra Samuela Becketta, Čekání na Godota, je v tomto vyznění. Život je absurdní. Je to totální chaos. Nerozumím tomu, jak veverka může najít cestu přes stromy. Nechápu, jak se ptáci vyznají v lese bez všech značek. A už vůbec nechápu, jak to zvládají mravenci. Život je totální chaos a člověk do něj vnáší řád svou hrou s pravidly. Ale nejsou to jen lidské hry. Je to i lidské přemýšlení. Je to lpění na pořádku a čistotě. Stromy v lesích jsou často sázeny ve stejné vzdálenosti a v jedné přímce. Květiny jsou sázeny v ohraničených prostorách. Vězně uzavíráme do stejných cel. Unifikace. I to je hra. Čím víc je společnost postavena na hře, tím více lidé zapomínají na pravou podstatu věci. Tím těžší je se dostat z chapadel. Tím těžší je si uvědomit sebe sama jakožto část světové duše. Uvědomění, že máme omezené množství času vede k tomu, že jsme schopni činit priority. Nejde o to hru nadobro opustit. To by vedlo k nicotě, depresi. Jde o to pohlédnout za pomyslnou oponu a s osudem se smířit. Smíření vede k prožití života na úrovni uvědomění si. Bolest je sice intenzivnější, ale nevyrovná se to zvukům ptáků, jasnosti krajiny, všemožným chutím. Je to boj, který je dobrý boj. Záleží pak na penězích, které jsou jen nositelem hodnoty, nebo záleží na lidech, kteří dokážou pociťovat to samé, jako ty? Záleží pak na slávě a úspěchu, nebo na samotných pocitech věčné spokojenosti a lásky?
Krize dokáže být i příležitost. Když vypadne proud, člověk může bědovat a nadávat a čekat, dokud proud někdo nezapne, nebo se může rozhodnout žít bez něj. Semínko, které spadne daleko od svých druhů může zaniknout, bědovat, že je daleko od bratrů, stejně jako z něj může vyrůst silný strom. Když přijde krize, je lidské bědovat a snažit se vrátit do stavu předkrizového, je to něco, čemu jsme učeni od prarodičů, rodičů, okolí. Ale co se zeptat na zásadní otázku, proč. A v krizi nakonec můžu povstat na nových základech. To nás učí krize. Jinak je všechno to zoufání a doufání k ničemu, když nepřijdou činy.
Včera při breku jsem celkem procitnul. Myslím, že celý týden na mě dolehnul. Zpočátku jsem nevěděl, proč brečím. Pak jsem pocítil hroznou zlost, že jsem v životě. Cítil jsem zoufalství, že z něj nemůžu jednoduše vystoupit. Hněval jsem se na Boha, ačkoliv v něj nevěřím. Aneb musíme to na někoho svést. A bylo mi líto všech těch dětí, které jsem viděl v dokumentu My, děti, ze stanice Leningradská. Ve 12 letech žily děti na ulici a dýchaly lepidlo. Bylo mi jich líto. Přál jsem jim, aby žily ve fungujících rodinách. A ptal jsem se sám sebe, proč je život tak daný. Proč je bolest tak klíčová v našem světě. Cítil jsem se opravdu nazlobený a bezmocný. Ale nyní vím, že to mělo smysl. A pak se mi udělalo smutno, stejně jako těm dětem. Začal jsem brečet a myslet na maminku. Myslel jsem na ty okamžiky v životě, kdy jsem brečel a dovolával se matky. Myslel jsem na padlé muže, kteří před smrtí volali maminku. Takový lék na všechno. Maminka. Chtěl jsem ji cítit, ale nebyla tu pro mne. Chtěl jsem ji říct, že se bojím, že nevím, co mám dělat, ale nebyla tu pro mne. Vždycky jsem se jí bál říct: „Mám tě rád.“ Kolikrát jsem ji chtěl obejmout, ale bál jsem se ukázat svou lásku. Jsem rád, že se nyní nebojím. Nebát se ukazovat lásku. Nebát se objímat lidi a říkat jim, jak je mám rád. Protože každý chce lásku. I děti na ulici. Lidé fetují, aby zapomněli na utrpení. Lidé užívají drogy, aby zapomněli na utrpení. Ale když droga neulevuje, můžou prozřít. Drogy nám umožňují svět vidět jinak. Drogy nám umožňují zamyslet se nad životem. Drogy nám umožňují vidět podstatu světa. Alkohol je něco jiného. Ten v nás probouzí chtíč a energii ke hře. Ale drogy nás uklidňují. Pomáhají nám pochopit život a smířit se s ním. Drogy nám ukazují nicotu v nás samých. Drogy nám pomáhají procházet životem.
To jsem si při pláči neříkal. Vzpomínal jsem na svůj život jako koncept. Na všechno to utrpení. Přemýšlel jsem, k čemu všechno to utrpení bylo dobré. Kolik utrpení jsem měl v životě. Byl jsem vždycky sám. Nalezl jsem strategii nelpět na lidech, protože jinak mi ublíží. Naučil jsem se nelpět na hmotě, protože je pomíjivá. Naučil jsem se pomíjivosti díky vší té bolesti. Zažil jsem neskutečnou krizi, abych si uvědomil, co je život. Už jako malý jsem brečel kvůli smrti. To bylo první trauma. Pak mi vzali prvního přítele. V pubertě mi vzali druhého. Na něho jsem naštěstí tolik upnutý nebyl, protože mi ulevovaly hry. Utíkal jsem do jiných světů, abych se zbavil utrpení. Nemohl jsem myslet na to, že mám život k posrání. Několikrát jsem se stěhoval, přišel jsem o několik dobrých přátel, kteří se stěhovali, přišel jsem o psa, tátu, mámu, ségru. Byl jsem sám. Ale měl jsem hry. Unikal jsem do her, abych unikal bolesti. A nic nám nenechali. Neměli jsme žádnou identitu. Neměl jsem vlastní pokoj, nýbrž celu, kterou jsem sdílel s jediným člověkem, který kdy okusil stejná muka jako já. S člověkem, který pocítil stejnou bolest, se sestrou. A naše vyvlastnění identity pokračovalo. Stali jsme se majetkem. Bylo na nás nahlíženo jako na přítěž. Kolikrát jsem si říkal, že jsem se neměl narodit. Kolikrát jsem se divil, že mě máma neopustila, i když chtěla, ale nikdo mě nechtěl, dokonce ani můj otec. Stal jsem se vyhnancem. A vždycky jsem se musel přizpůsobit, držet jazyk za zuby a krok. Musel jsem snášet diktát. Neměl jsem vlastní místo, kde bych mohl v klidu spočinout. Musel jsem si jej najít. Ve hrách. Unikal jsem do herního světa, protože to byl jediný svět, kde zůstalo vše normální. Kde jsem mohl konat dobro, kde jsem měl své místo, kde mě ostatní respektovali, kde jsem mohl zabít ty, jež se mnou nesouhlasili. Hrál jsem takřka pořád. Já nechtěl opouštět ten svět a vracet se do bídné reality. Bouřil jsem se, neposlouchal, odmlouval, kouřil, pil, podváděl, lhal, vymýšlel si, abych utíkal od toho hnusného světa. Ale také protože jsem k tomu byl veden. Okolí mě to naučilo. Na nikom a na ničem mi nezáleželo. Chtěl jsem jen uspokojení. Dostat holku do postele. Užíval jsem si hru s kamarádem, ačkoliv mi na tom člověku vůbec nezáleželo. Líbilo se mi, že můžu něco hrát. Líbilo se mi, že nemusím čelit realitě. Pil jsem, abych zapomněl. Kouřil jsem, abych mohl přemýšlet. Protože i přemýšlení nás někdy vede z cesty. A nikam jsem nezapadal, protože jsem neměl vlastní identitu. Nevěděl jsem, kdo jsem a kým jsem. Na ničem mi nezáleželo. Vše jsem dělal jen, abych unikl.
A pak se stalo to nejlepší, leč nejhorší, co se mohlo stát. Zase jsem se odstěhoval. Konečně jsem byl schopen najít moje místo, svatý pokoj, kde respektují tvůj klid. Nemusel jsem se podvolovat toliko diktátu ostatních, ačkoliv jsem se bouřil. Ale lidi jsem furt nepotřeboval. Vlastně jsem jich spoustu ztratil, protože jsem na ně neměl tolik času. Mohl jsem si vytvořit svou identitu.
Mohl se prohloubit můj vztah se sestrou. Mohl jsem prohloubit vztah s některými kamarády, na kterých mi začalo záležet. Najednou mi začalo záležet na holkách, ačkoliv jsem měl pořád ty špatné vzorce chování, které mě naučili. Mohl jsem začít někam zapadat, ačkoliv můj klub se zatím formoval. Mohl jsem se na všechno dívat s odstupem. Mohl jsem vážit své priority. A konečně, mohl jsem si najít nejlepšího přítele. Zprvu se jednalo o břemeno. Pes, kterého musíte vyvenčit. Ale později jsem si začal uvědomovat mou bytostnou závislost na tomto tvoru, který přejal mé vzorce, který se stal mnou, protože mi pomohl zformovat mě samého.
A pak přišlo něco, co celý můj dosavadní postup ke smíření a všeobjímající lásce narušilo. Musel jsem se zase stěhovat. Opustit moje místo. A tak jsem přišel o všechno, k čemu jsem si kdy našel vztah. A znovu jsem se zavřel, obrnil a zvykl si, že svět je pomíjivé utrpení. A znovu jsem musel poslouchat diktát herr direktora, znovu jsem musel snášet invazivní politiku. A snášet všechnu tu bolest, držet hubu a krok, protože pak bych mohl riskovat, že budu vyhozen na ulici. A já se ptám, proč až dosud jsem neprozřel? Proč jsem si to neuvědomil dřív. Vždyť svoje místo si můžu hledat pokaždé. Ale skutečná otázka je, kdo je na vině. Moje matka, otec, prarodiče, já, Bůh? Těžko říct. Odpouštět je božské. Odpustit jim můžu, ale odpuštění nemusí nutně znamenat, že budu s nimi žít. Pokud vlk zaútočí na ovci a nepovede se mu to, kde je zaručení, že se o to nepokusí znovu? Ovce mu to může odpustit a může vlkovi nadobro zmizet.
A teď konečně, když jsem to vše zapsal, nacházím klid. A vím, že naleznu svoje místo, když naleznu někoho, kdo mě bude bezpodmínečně milovat a koho budu zas já milovat bez podmínek. Do té doby budu usilovat o změnu. Kéž by byli lidé jako psi. Myslím, že psi jsou nejušlechtilejší stvoření. Kdeže kočky. Ty jsou sice příjemné, ale nevzniká s nimi tak pevné pouto jako se psem.
Na úplný konec bych zmínil to, že člověk nalezne největší radost tehdy, když má nejlepšího nepřítele, když má cíl bytí. A nemusí to být vyloženě nepřítel. Dej lidem cíl a všichni se spojí. Cíl. Cíl. Cíl. Smysl. Jinak se neustále touláme a čekáme na smrt. Ale jakmile mají lidé cíl, smysl svého putování, teprve tam jsou schopni dojít. Nikdy nedojdeme do cíle, když jej nemáme. A vždycky dojdeme do cíle, když ho máme. Vždycky. Vždycky jsem dosáhl toho, čeho jsem chtěl dosáhnout. Zprvu jsem si říkal, že je to jistě nějaká magie, že při mně stojí Bůh. Ale kdeže. Ani jedno, ani druhé. Je to tajemství života. Všechno, na co myslíme, pro co děláme, co můžeme, nás dovede do cíle. Ať tak či onak. Ale bez cíle se jenom touláme. A proto i smrt existuje jenom díky nám samým. Abychom si odpočinuli, protože to sami chceme. Kdo umírat nechce, musí mít cíl. Bez cíle se jenom touláme. Bez smrti, neumíráme.
1.5.
Krize jako příležitost. Každá krize může vést k lepšímu povstání. Není třeba bědovat. Je třeba se zvednout a něco udělat. Netřeba litovat rozhodnutí. Třeba litovat toho, co jsem neučinil. Ale není dobré jen sedět na místě. A to přesně teďka dělám. Nevím, co s budoucností, tak jen sedím a čekám, že budoucnost sama mi něco nabídne.
Měl jsem i více času na reflexi, takže jsem se často utápěl v myšlenkách. V myšlenkách, které nic nepřinášely. Člověk si tu skutečnost musí uvědomit, ale neměl by se z ní hroutit, protože nemá smysl mít úzkost z věcí, které nemůže změnit. A to je přesně ono. Pociťuji hrozný stres z věcí, které nemůžu změnit, takže raději neměním nic.
Co nemůžu jako jednotlivec změnit, bych se neměl pokoušet vyřešit, protože to k ničemu nevede. Není to něco, co bych nevěděl, ale je důležité si to připomenout. Mám matici možností, která se s postupujícím časem smrskává. Ale jestli si budu na život neustále stěžovat, budu pesimistou, to záleží na mě. Nevyhnou se mi situace. Ale můžu se rozmyslet, jak k nim budu přistupovat.
8.5.
Celý týden se vlekl, byl šíleně pomalý. Doufal jsem, že se dočkám klidu, ale ten snad nikdy nepřišel. Klid je totiž to jediné, co skutečně hledám.
Včera, když jsem seděl u Národního divadla, a čekal na tramvaj, jsem všemu porozuměl. Dal jsem si samozřejmě jointa. Byl jsem neskutečně unavený ze všech těch her. Sledoval jsem kluky, co se proháněli v drahých autech, kluky, co do sebe cpali alkohol, aby si dodali odvahy, kluky, co se oblékali, aby vypadaly jako frajeři, kluky, co chtěli být drsní. Byl jsem stejný. Ti kluci chtějí někam patřit. Ať už do skupiny ke svým kamarádům, do společnosti, mezi bohaté, chudé, menšiny. Nechtěli nic víc než upoutat na sebe pozornost. Celý svět je jen upoutávání pozornosti. Nechtěl jsem svou pozornost věnovat nikomu. Lidé jsou moc vtipní. Jak se snaží, aniž by všechno okolo tušili.
Pochopil jsem vše. Svět je kruté místo bez drog. Svět je kruté místo, když člověk neustále žije v Realitě. Opustil jsem tu hru, ale nemám klidu. To je to jediné, co nyní potřebuji. Klid a mír.
Většina moderních činností nás akorát vytrhává z reality. Lidé, co se přejídají tak činí, aby unikli svým myšlenkám. Lidé, co hrají hry, unikají realitě. Lidé, co kouří, pijí, unikají kruté realitě. Jsou drogy, které nás směřují do prostoru a jsou drogy, které nás směrují do Prostoru. Pomocí marihuany, LSD a jiných látek, o kterých nemám ještě ponětí, jsme schopni chápat věci, nad kterými se normálně nezamyslíme.
Většina mužů spolu soutěží o partnerky, pozornost kamarádů, ale i nepřátel. Většina žen soutěží o pozornost mužů, kamarádek, ale i nepřátel. Téměř veškeré činění lidí je důvodem pozornosti.
Ale co člověk, který nepotřebuje pozornost, ženy, kamarády? Co má dělat člověk, který je ze všeho tohohle unavený? Upadá do depresí a nechce se mu nic dělat. A co s ním dělá společnost? Léčí ho pomocí antidepresiv. Tvrdí, že deprese je nemoc. Já myslím, že deprese je náhled na svět. Lidé depresivní pochopili koncept života, i když možná jen velmi plitce.
17.5.
A co tedy plánuju? Chci se oprostit od tohoto místa a nad vším se zamyslet trochu s odstupem. Když si odpočinu od těchto podnětů, lépe to vymyslím. Samozřejmě, že moje cíle a hodnoty zůstávají, jen potřebuji nové zkušenosti a zážitky. Ale rovněž doufám, že bych někoho fajn mohl potkat. Když najdu parťáka, budu mnohem šťastnější. Vždyť proč bych měl jít proti své přirozenosti? Jsem jako pes. Neustále k sobě někoho potřebuju.
Před očima se mi odehrávala hra barev a tvarů. Těžko se mi dýchalo. A pak přišlo jakési uvědomění. Začal jsem si uvědomovat, jak jsme malí. Představil jsem si sebe. Představil jsem si Česko. Představil jsem si planetu. Na vše jsem koukal jakoby zdálky a neustále jsem se posouval do většího celku. Koule, jejíž součástí jsem byl se neustále zmenšovala. Byl jsem titěrné zrníčko. Celý vesmír bylo titěrné zrníčko. To mě hrozně děsilo. A pak se to stalo. Pochopil jsem nekonečnost. Vesmír není ničím ohraničený. Neexistuje konce. Je to jako čas. A to bylo nejvíc zvláštní. Hrozně jsem přemýšlel nad časem. Jak vůbec můžu vědět, že jsem měl skutečné dětství. Sice na něj mám vzpomínky, ale všechno mi to přišlo, jak kdybych to ani nezažil. A začal jsem si skutečně uvědomovat přítomnost, ve které neustále jsem. Přišlo mi to děsivé. Není nic jako minulost. Není nic jako budoucnost. Jak můžu vědět, že jsem se narodil. Jak můžu vědět, že umřu? Umřu vůbec? Tohle přece nemůžu vydržet věčně. Nenacházel jsem odpovědi. Nic. A opět jsem si přál jediné. Klid a mír. V životě je opravdu důležitá rovnováha. Jaký je život, když si ho nemůžeš ani uvědomit. Ale jaký je život, když si ho až moc uvědomuješ? Chce to rovnováhu.
Už jsem klidnější. Je zajímavé se nad životem zamyslet. Uvědomit si jeho absurdnost. Ale není vůbec dobré se v něm příliš nimrat. Raději budu optimistou.
Teď si uvědomuju víc než jindy, že existuje neustále jen přítomnost. A nepřijde mi, že by čas plynul. Přijde mi, že už žiju věčně. Už tomu rozumím. Zapři sám sebe. Není nic jako já. Je jen přítomnost. Pokud splynu s přítomností, jsem věčnost. Něco začíná, aby něco skončilo. Něco končí, aby něco začalo. Ale pokud existuje věčnost, může něco vůbec začít? Mám sice vzpomínky na dětství, ale odjakživa jsem žil pouze jen a jen v přítomnosti. Opravdu neexistuje minulost a budoucnost. To jsme si vymysleli my. Ale pokud jsme vytvořili čas, vytvořili jsme i prostor?
Kdo skutečně jsem? Včera jsem ležel na gauči a prohlížel si své oddechování. Vydechoval jsem a zároveň jsem jiný vzduch vdechoval. Je hrozně vtipné, že neustále potřebujeme vzduch. Všechno je součást nás samých. Přijímám kyslík, který vyrobila rostlina ze Slunce. Jsme opravdu jen jeden superživočich. Nepochybně jsme jen části Boha.