Příznačné pro toto období je, že jsem zápisky začal činit každou neděli zpětně za uplynulý týden. Neděli jsem vůbec vyhradil pro svou vlastní osobu, retrospektivu, redefinování cílů, poučení se z chyb, pochválení se z úspěchů. Je to období nové práce, nových impulsů, nové naděje a staré beznaděje.
17.10.
Dnes jsem se dozvěděl, že již žiju 8657 dní. A to je skutečně něco. Když se mi bude vléct den, můžu být v klidu s myšlenkou na to, kolik jsem jich doposud přečkal.
Mým cílem je teď žít úctyhodný život, vydělat si peníze, zlepšit svou reputaci a třeba si pořídit nějaký pozemek, kde bych mohl chovat zvířata, kde bych to měl blízko do lesa. Jak jsem trávil čas o samotě, uvědomil jsem si, jak mám blízko k vesnickému životu.
Stále myslím na myšlenky z pera Huizinga, že hrajeme obrovskou hru. Je jen na mě, co si za hru vyberu. A já vím, že chci lidi dělat šťastné. Vše je nesmyslné. Lidi musí být šťastní a nešťastní. Ale nemyslím si, že apatie je dobrý přístup. Raději budu svou energii vynakládat na občasnou radost, občasný pláč, než abych se nesmál a nebrečel. Poslání je jistě věc umělá, kulturní. Nejspíš přišla s příchodem nacionalismu. Ale přesto je stále mým posláním šířit dobro, radost, lásku a poznání.
...opravdu nejlepší způsob je nechat věci být a nechat je se vyvíjet „přirozenou cestou“. Čtu teď knihu, kde to autor ukazuje na příkladu zemědělství. S tím, že vše nicméně je kopie sebe sama. Takže vždycky se sebe můžu akorát ptát, jak věci zjednodušit. Co nemusím dělat? Co je zbytečné? My lidé si zbytečně věci ztěžujeme. Nevím proč, ale z nějakého důvodu to děláme. Pak akorát sklízíme bouři. Krásně jsem si to uvědomil na příkladu klimatické krize. Ničíme vědomě svůj habitat a začneme to nejspíš řešit až to uvidíme. Snad už nebude pozdě. Stejné je to se vším. Až když vidíme chybu, řešíme to. Chybám bychom však měli předcházet. Zkusím tyto myšlenky ještě prohloubit. Druhé zjištění, které jsem sic věděl, ale často ho opomínal je fakt, že když se směji, jsem šťastný. A smích působí jako lék. Teď, když mám rýmičku a kašílek, smích je mojí medicínou. Cítím se pak lépe. Smích rovněž působí na druhé lidi. Zde se zase ukazuje, že apatikem se být nevyplatí. Stále raději budu spotřebovávat energii na smích, než abych život bral jako nic. Pokud je všechno nesmyslné, pak je zároveň nic smyslné. Smysl nemůže existovat bez nesmyslu. Zrovna předevčírem jsem nad tím přemýšlel na pravidelné procházce. Všemu v životě přisuzujeme smysl, i když samotný smysl života jsme nenašli. A to je na tom to krásné. Aby ostatní věci mohly mít smysl, něco jej mít nesmí. Stejně jako dobro nemůže existovat beze zla. Jedná se znovu o kulturní konstrukt. Ale je to tak nádherné. A pokud je nesmyslná zásadní věc jako je život, pak je smyslné úplně vše. A tím bych ukončil obohacující zprávu.
24.10.
Zpočátku jsem měl za to, že týden skončil mizerně. Když však dělám retrospektivu, uvědomuji si, že vše není tak černobílé. Sice nebyl týden tak úspěšný, ale o to nejde. Hlavně, že se přibližuji svému vysněnému cíli.
Nicméně nikdy nemůžu být 100 % spokojený, jinak by nastal konec a zánik. Každý den se zlepšuji a každý den se budu zlepšovat. Raději si dám nereálné cíle, kterých nemůžu dostát než být příliš při zemi. Dokážu beztak vše. Jen musím chtít a něco pro to dělat.
31.10.
A teď k jednomu opakovanému problému, který v mém životě vyvstal. Závislost střídá závislost. Několikrát se stala taková ošemetná situace, kdy jsem se přistihl, že hraju hry na počítači. Na tom samozřejmě není nic tak hrozného. Jenže jednalo se opět o hodinové sezení, z kterého mě bolela hlava, záda, oči. Nic takového nechci. Ještě k tomu, když je venku tak pěkně. Kde je skutečný svět? Je to na obrazovce počítače, venku nebo v mé hlavě? Tolik mě to svádí. Ale já vydržím. Musím zaměstnat hlavu jinak. Není dobré jet na 100 % a vždy něco dělat. Odpočinek je také třeba. Ale jistě dokážu zrelaxovat docela jinak.
Nesmím zapomenout, že když se na ostatní mračím a jsem ošklivý, vše se zrcadlí.
K čemu je být spokojený, když je člověk jediný? Ano, musí jít příkladem, ale nesmí toho zneužívat.
7.11.
Takový Bukowski měl většinu věcí u prdele. Nemohl se ujmout jako spisovatel, ale řekl si „fuck it“ a stejně psal. Později se z něj stal spisovatel.
Stalo se něco neuvěřitelného. Opravdu jsem byl. Měl jsem takovou radost, že všechno šlo po másle. Zároveň jsem měl hrozně moc energie. Bylo mi skvěle. Běh mě příjemně unavil. Také jsem se prolezl po stromech. Zkrátka jsem dováděl a skotačil. Spalo se mi skvěle.
14.11.
Dnes držím půst a nemám nic v plánu.
...budu zírat do blba a urovnávat si myšlenky. Dost to potřebuji.
Jak si má člověk sjednat respekt? Co má dělat, když ho děti neposlouchají? Nerespektují autority. Nemohu na ně řvát. Ani by to nemělo smysl. Mám jim říkat následky jeho počínání. Mám jim dávat čas na vyklidněnou. Slovíčko ne spíše používat nemám. Jsem tam zatím týden. Já si hledám finty na děti, děti si hledají finty na mě. Oba se sobě navzájem přizpůsobujeme. Zatím jsme se otrkávali. Sice mi říkali, že jsem nejlepší učitel, že nikdy nehráli takové hry, ale jak dlouho to vydrží. Třeba je to za dva týdny začne štvát. Kdo ví.
Cítil jsem, že děti mě potřebují. Cítil jsem, že mě milují. Některé mají těžké dětství, rodiče se třeba rozvádějí. Moc si doma nehrají. Takže cítím, že jakýkoliv skutek hraje roli. I kdyby to byla jen kapka v moři, ta kapka může být později větší a větší. Mám na ně vliv, i když minimální. Ale přesto mě to těší. Kým jsem byl já, když jsem byl malý? Šlo mi hlavně o slast. Děti nemohou přemýšlet o přesahujících věcech.
Společenská změna je něco jako technologická inovace. Náboženství bylo něco jako třeba kanalizace. Pomáhá to společnosti kupředu. A to je přesně můj cíl. Inovovat společnost. Povznést ji na vyšší úroveň.
21.11.
Přece jenom s nimi nemůžu každý den hrát jinou hru, dělat jinou aktivitu. Snažím se to sobě ulehčit, aby mi to co nejrychleji uteklo. A to je přesně ono. Přestal jsem si to užívat. Začal jsem to brát jako samozřejmost. Nedělal jsem vždy vše co nejlépe, jak jsem dovedl. A proto se do příštího týdne pokusím vnést větší elán. Chce to větší švih, užít si to.
Bylo fajn si s někým popovídat. Udělalo mi moc dobře, když se o mě někdo na chvilku zajímal. Možná jen bych se i já mohl zajímat o ostatní. To je ten můj egoismus, o kterém jsem tolik mluvil. Ale včera jsem si uvědomil tolik důležitou věc, když jsem mluvil o poutích a pobytu ve tmě. Že totiž každému vyhovuje něco jiného. A že každý má jiné způsoby. Přesně to, o čem psal Paulo Coelho v Poutníkovi. Každý jdeme po cestě a je na nás, abychom si vybrali, jak budeme nástrahy překonávat. Ale neměli bychom kritizovat to, jak se druhý rozhodnul. Tedy, respektovat individualitu. A o respektu to je.
A tak končím zápis z posledního týdne. Může se zdát, že byl špatný. Ale neměl bych prožitky soudit. Vše do sebe dokonale zapadá, i když se to na první pohled nemusí zdát.
28.11.
Twain píše v knížce, že co děti musí, dělat nechtějí, a co dělat nesmí, dělat chtějí. Když kluk natíral plot, dělal to jako by si hrál. Šel okolo jeho kamarád, a když to uviděl, byl zvědavý, co dělá. „To nesmíš. To by mě tetička zabila, kdybych ti svěřil. Ty to tak dobře neumíš.“ Samozřejmě, že chtěl dokázat opak. Skvělá strategie.
Četba Storinga mě velmi obohatila. Způsobila také dost možná mé divoké a živé sny.
Jasně, že sem tam se objevily tmavé body. To netvrdím. Ale díky těmto tmavým bodům se můžu každým dnem posouvat dál. Vždyť bytí je taky činnost. Stejně jako někdo může být mistr tesař, tak já můžu být mistr v bytí. Mít ty nejvytříbenější ctnosti, jednat spravedlivě, nepomlouvat ostatní, nezlobit se na ostatní, nenechat se rozhodit, nepodléhat svodům, jít příkladem, pomáhat lidem, kteří pomoc potřebují. A hlavní je, aby byla sranda. Všechno je lepší, když se lidé milují a smějí. Dostojevskij napsal v románu Bratři Karamazovi, že lidé, kteří čtou náboženskou a filozofickou literaturu mají pak vážný výraz. Já bych k tomu jen přidal, že všichni, kteří čtou vážnou literaturu, se tváří pak vážně. Mně přesně ta vážnost přijde moc vtipná. Stejně jako Lao’c a jiní psali, že jedinou jistotou je nejistota, nebo že v nicotnosti je velikost a ve vzácnosti všednost, tak ve vážnosti je legrace. Ještě že takoví lidé jsou.