Bouře mi připomíná rozzlobeného člověka, který kolem sebe plive ošklivá slova, jen aby se zbavil svého vzteku. Cožpak jste nikdy neříkali při mohutné bouři, že se bůh zlobí? A stejně jako člověk, který se zlobí, nadává a kleje, tak může vypadat právě ta naše bouřka. Ať už přijde neočekávaně, nebo jí předvídáme dlouho dopředu, průběh je většinou podobný. Liší se samozřejmě v mohutnosti. To si určitě každý z vás čtenářů uvědomuje. Víte vy ale také, že sílu bouřky může měnit každý z nás? Vědci a lidé vyžadující fakta, data a zákony se tomuto tvrzení jistě vysmějí, ale my se můžeme smát zase jim. Teď prosím dávejte dobrý pozor.
V mysli si představte nějakého rozzlobeného člověka – jakéhokoliv. Dále si představte, že vy jste tím, kdo jej tolik namíchnul. To, co se dále stane vám vůbec nezávidím. Slyšíte to? To se vzteká a bouří. Ale hlavu vzhůru, až se vybouří, nastane opět klid. Jeho běsnění se přežene, mračna se rozejdou, bude mít v mysli opět jasno. Akorát vy můžete být mokří a rozmrzelí z jeho deště, blesků a ohlušujících hromů, pakliže jste se nedokázali dobře před jeho nepřízní počasí schovat.
No a teď si představte, že vřít to bude i ve vás. Z toho vždycky kouká malér. Když se do sebe dva pustí, vždycky to dopadá špatně, pokud není alespoň jeden z nich rozumný. A rozumný člověk se konfliktům, pokud možno vyhýbá. Zkrátka – když bouřliváka budete popichovat, provokovat, sejete vítr, sklízíte bouři.
Na těchto dvou příkladech jsem chtěl ilustrovat, že máte moc ovlivnit druhého. Máte moc ovlivnit počasí. Záleží na vašem přístupu. Příště, když se někdy do takové situace dostanete, zamyslete se, máte-li na někoho takového dost energie. Kdyby se totiž měla blížit od někoho takového bouřka, můžete se vždycky někam skrýt a počkat, až se přežene.
Bouřku nikdy nezkrátíte. Můžete ji akorát udělat silnější a delší. Nashromážděná energie se prostě někde musí vybít. Znáte sami sebe, co se děje, když v sobě dusíte hněv. Jednou vám to uklouzne, přestanete se ovládat, později všeho můžete akorát tak litovat. Jak moc mi tato situace připomíná mohutné bouřky, které přicházejí po dlouhých obdobích sucha. Ale teď už konečně nějaký ten příběh, abych vás nenaštval jen hloupým teoretizováním.
Nezačnu něčím obvyklým jako „V dávných a dávných dobách žil, byl," nýbrž „Stalo se to poměrně nedávno." Je to příběh obyčejný, bez kouzel a bez čar, příběh jako každý jiný, který jste klidně mohli prožít i vy. A tak si sami klidně sebe představte, že jste hlavním hrdinou tohoto příběhu nebo hrdinou alespoň vedlejším. Tento příběh, i když se to na první pohled nemusí zdát, je o vás samotných.
Stalo se to poměrně nedávno. Roky počítat zpátky není třeba, protože čísla nám toho stejně moc nepoví. Ne. Teď budou mluvit oči, které vše spatřily, uši, které vše vyposlechly a tělo, které vše pocítilo. Byl parný letní den. Slunce se všem tyčilo nad hlavami, nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo být ten den prolomeno již dlouhotrvající sucho. Děti se houpaly na houpačkách, pejskaři venčili své psy, ulicí zněl smích, ševelení lidských hlasů, klapot bot a zpěv ptáků, kteří si povídali z korun stromů napříč městem. Na hřišti bylo živo. Hlučné hlasy hrajících si dětí se mísily s hlasy postávajících a pozorujících rodičů, kteří své ratolesti nervózně sledovali. Jiní setrvávali v klidu dál od ruchu, snad si dopřávali odpočinku, který jim v práci nebyl dopřán.
V takovém šrumci se nejde divit tomu, že si nikdo nevšiml, když všichni ptáci v okolí náhle oněměli. Jen ti pozornější spatřili, že počali jinak než obvykle poletovat po obloze, aby se shromáždili a odletěli se schovat někam do bezpečí. Spousta z těch pozorných nemusela nad ničím dlouze přemýšlet, už jen z pohybů ptáků byl cítit neklid. Něco bylo ve vzduchu, ačkoliv slunce dál neúnavně zářilo a na obloze viselo jen několik malinkatých mráčků.
A tak se stejně jako zvířata začali trousit pryč i někteří lidé, kteří rovněž směřovali do bezpečí – svých domů. Bylo jich však poskrovnu. Mezi nimi staří nebo uzavření a rezervovaní lidé, kteří moc dobře věděli, co signalizují náhlé změny. Jejich odchod byl nenápadný jako jejich samotné osoby, a proto ostatní, ti méně všímavější, setrvávali ve svých činnostech v klidu nadále.
Než bys napočítal do padesáti, což se nemusí zdát jako málo, ale věřte, že je, tak se zčistajasna zatáhla nebesa temnými mračny. Jako by odnikud se vzal rovněž vichr, který stále sílil, až začal obracet i těžší předměty ležící na zemi, rozhazoval předchozí klid a řád. Jak dospělí, tak děti si uvědomili okamžitý obrat počasí. Životem nezkušená stvoření si však hrála dál, dokud je k sobě nezavolali rodiče, jejichž obavy se jim z obličejů daly číst. Napětí a hrůza byla ještě stupňována, když se objevil první blesk a s ním přišel skoro až ohlušující hrom. Ahrrm, zakřičela obloha. Kdekdo se vyděsil, jeho srdce poposkočilo, přišel neklid. Vypadalo to na pořádnou bouřku.
A skutečně, během několika rychlých vteřin, se země spojila s oblohou, neboť na ni dopadly první kapky. Zpočátku jich bylo málo, prvních několik odvážných, ale s plynoucím časem se jich na zem snášelo víc a víc, až z nich byly husté provazce vody. Všichni, kteří na hřišti ještě zůstali, poslední odvážní, se raději rozběhli schovat pod přístřešky a výklenky, aby nebyli promočení skrz naskrz, odkud počasí pozorovali s nadějí, že déšť brzy skončí, neboť si přáli pokračovat ve svých hrách.
Ti nejodvážnější, ale možná i nejpošetilejší, si hráli dál. Neodradily je jak snášející se déšť, tak šlehající blesky, které trefovaly bleskosvody na okolních vysokých střechách. A i když někteří jedinci vypadali, že žádný strach nemají, s lehkými, středními i velkými obavami výboje pozorovali, aby se nepřiblížily příliš blízko k nim. O to byla jejich hra zábavnější. Drželi spolu a navzájem si předváděli svou odvahu, která byla vskutku obdivuhodná.
Bouřka sem tam polevila, sem tam zesílila, ale neustávala. Čtveřice odvážlivců na hřišti, která je pro náš příběh důležitá, si z toho nic nedělala, ačkoliv jejich oblečení bylo vodou prosáklé skrz naskrz. V botách jim čvachtalo, kapky jim stékaly všude po těle, že na nich nebylo suchého místa, ale jejich úsměv neustával. Ten dešťová voda smýt nedokázala. Přesto si v tichu přáli, aby liják už skončil, protože příjemnější je přeci jenom hrát si bez něj. Ale protože nechtěli ostatním odkrýt svou slabost, tvářili se, že by v takové nepřízni vydrželi už snad i navěky.
K jejich překvapení a úlevě déšť po několika chvílích natolik zeslábl, až to vypadalo tak, že je u konce svých sil. Rozjařeni skvělou vyhlídkou nabyli své původní odvahy. Aby ukázali jak sobě, tak ostatním, že jsou silní, začali se krátce trvající bouřce vysmívat.
„Víc nedokážeš?!" smál se hlasitě první, a přitom hleděl nad sebe, kde se rozprostíral obrovský oblak.
Druhý se oblohám přímo vysmíval, prováděl podivný tanec a křičel: „Slabota! Slabota!"
Třetí se k nim přidal a střídavě se po nich opakoval. A čtvrtý se opakoval zase po tom třetím. Někdo by se jejich počinu jistojistě zasmál, ale kdyby jenom tušil, k čemu jejich chování povede, svůj úsměv by si pravděpodobně odpustil.
Mračna samozřejmě uslyšela jejich výsměch, tak jako parta dokázala slyšet hromy a vidět blesky. Normálně se od pár hlasů nenechala vyprovokovat, ale tihle výrostci je natolik popudili, že přistoupila na jejich hru.
„Že nedokáži víc?!" zablýskla a zahřměla poprvé.
„Že jsem slabota?!" zablýskla a zahřměla podruhé.
„Já jim ukážu!" blesk šlehl do koruny stromu v parku a okamžitě mu zlomil jednu z větví. Zem se zachvěla, až provokatéři strachem povyskočili. Chtěli ustat, ale hlavní podněcovatel se nehodlal tak lehko vzdát. Uklidnil ostatní a pobídl je do opětovné provokace.
„Aaa," zíval. „Usínám z tebe nudou," z legrace říkal bouři, kterou nevědomky víc a víc podněcoval k další akci. Stejně a podobně se zachovali i další.
Buďte si jistí, že mračna jejich chování a nedostatek úcty rozlítilo natolik, že se opět mohutně rozpršelo, tentokrát padaly přímo vodopády, které ustavičně zalévaly již přelitou zem. Dost možná by vše skončilo, kdyby se za své vyzývavé chování tak mocné síle omluvily, ale děti ve svém popichování pokračovaly, dokud je z oken nezavolali jejich rodiče. Ti už o ně měli opravdu strach. Tři z party odešli, těšili se do sucha a tepla, jen jeden kluk, jejich šéf, zůstal venku. Schoval se pak pod střechu, protože si neměl s kým hrát, odkud déšť stále dráždil. V mysli se zlobil na své rodiče za to, že ho rovněž nezavolali domů, ale nechali ho venku v takovém počasí samotného. Zlobil se také na kamarády, že ho tak snadno opustili. Zlobil se na celý svět, že ho opustil, a tak svůj hněv přenášel na oblohu.
Kolem sebe nadával, hromoval, supěl, máchal rukama a kopal nohama, aby se zbavil svých nepříjemných pocitů. A dost podobně nadávala, supěla a hromovala nebesa, protože už nemohla svůj nával vzteku zastavit.
Déšť se pak snášel nepřetržitě několik dní. Ne, že by měl v sobě zase tolik zloby, ale chtěl především všem ukázat, že není radno provokovat vyšší síly. Nemohl takové zacházení k němu ponechat jen tak, protože pak by si z něj mohl utahovat kdekdo.
Voda se městem lila do již přeteklých potoků a řek, kanály už neplnily svou úlohu, země víc vsakovat vody nedokázala. A tak úlohu řek, potoků a kanálů začaly plnit i parky, sklepení, metro a bohužel i některé přízemní byty. Město nemohlo plnit svou funkci, nikdo nechodil do práce, děti nechodily do školy. Každý si přál jediné – aby vše bylo jako dřív. Každý si přál, aby ustal déšť, aby vysvitlo opět slunce.
Když hleděli pochlebovači na vodou zalité hřiště, bylo jim smutno. Dlouho si nehráli, neviděli své kamarády, nudili se. Vzpomněli si na den, kdy se vysmívali nebesům a hned se zastyděli. Mysleli si, že to byli oni, kdo takovou katastrofu způsobil. A proto se za své skutky omluvili. Až když se omluvil i poslední, déšť konečně ustal.
Škody byly obrovské. Koneckonců jsme stále jen lidé. Počasí vládnout nemůžeme. Otázka zní – proč ho tak často provokujeme, když víme, čeho je schopno? Proč tak často na tyto skutečnosti zapomínáme?
Abyste si nemysleli, nebyla to jenom tahle skupinka, která způsobila katastrofu, ale i všichni ostatní, kteří si mysleli, že si můžou tropit všechno, co se jim zlíbí. My se zkrátka nemůžeme chovat nešetrně jak k sobě, tak k druhým, aby to nevyvolalo odezvu. Kdo seje vítr, sklízí bouři. Tak to vždycky chodilo a vždycky to tak chodit bude. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. A naopak – kdo druhému naslouchá a respektuje jej, bude respektován i jím. Kdo v dobrém zamýšlí, dobra se dočká.
Aby nebyly záplavy na každodenním pořádku, respektive nepořádku, zapamatujte si z tohoto příběhu alespoň toto. Totiž, že i příroda s námi rozmlouvá, my ji jen často neposloucháme, protože jsme až příliš pohlceni sami sebou. Příroda nám naslouchá. Naslouchá nám a vidí nás. Vidí všechno, co děláme. Cítí všechno, co děláme, stejně tak jako my můžeme vidět, cítit a slyšet ji. A proto si nemůžeme dělat vše, co se nám zlíbí. Musíme být na ni ohleduplní, jinak nám to vrátí.
Slyšíte? Teď mluví příroda.