Kdysi docela dávno žil na jednom malebném statku mlynář otec, Pavel, a mlynář syn, Matěj. Nebylo to nikterak rozlehlé stavení, ale žilo se tam dobře.
Táta byl takhle spokojený, ale tušil, že se blíží pomalu ale jistě jeho konec. To by znamenalo, že jeho syn, Matěj, tady pak zůstane docela sám. Matěje bavilo mlít obilí a následně jej prodávat na tržišti, ale hlavně to dělal, aby se při obchodování dozvěděl všemožné příběhy ze vzdálených končin. Lidé tehdy celý život žili na malém prostoru a víc toho nepotřebovali. Matěj byl však dobrodruh. Snil o tom, jak brouzdá po celém světě a zažívá dosud nepoznané.
„Tatínku, tak si představte, že kdesi támhle žijí Číňané," říkal jednou otci a ukazoval přitom rukou na východ. „A ti Číňané prý mají takhle šikmé oči," napodobil Číňana. Jindy zase mluvil o lidech z Afriky, kteří mají černou pleť jako uhel.
Starší mlynář byl sice také zvědavý, ale chtěl mít hlavně klid. Dělal si o syna starosti. Člověk, co nedokáže dlouho sedět na jednom místě, nenajde lehko svůj domov. A domov, to je přeci radost, rodina, štěstí. Alespoň takhle to mlynář viděl. A Matěj mu přidělával vrásku po vrásce. Až jednoho dne to nevydržel a Matějovi jednoduše řekl, ať si do světa vyrazí. Bylo to asi nějak takhle.
Matěj se vrátil z tržiště a začal otci opětovně vyprávět, co všechno tam slyšel. Táta ho pozorně poslouchal. Když Matěj domluvil, tak mu řekl: „Synu, jak tak slyším, měl by ses vydat sám do světa. Zažít příběhy na vlastní oči je něco jiného, než je jen vyprávět nebo poslouchat." Matěj byl rád, že má otcovo požehnání, ale dělal si o něj starosti. „A co bude s vámi, otče? Však vás tady nemůžu nechat samotného dřít do úmoru. Ne, raději než cizina, zůstanu zde, abych plnil své povinnosti," rozhodl se nakonec.
Starý mlynář to rád slyšel, ale zároveň nechtěl Matějovi bránit v jeho plnění snů. Dlouho mudroval, jak to má všechno zaonačit, aby spokojení byli oba. Přemýšlel do noci, ale nic kloudného nevymyslel.
V sobotu vyrazili oba na tržiště prodat mouku. Náhoda tomu chtěla, že ten den tam byla cikánka, která lidem věštila budoucnost.
Když šel Matěj poslouchat polopravdivé příběhy, Pavla napadlo, že si řekne právě téhle cikánce o radu. Rozložila na stůl karty a začala z nich číst budoucnost. Jenže tahle věštkyně byla jednak falešná, a jednak neměla vůbec dobré úmysly. Záměrně lidi okrádala, i když jim nikdy nic pořádného neřekla. Když ji starý mlynář řekl svůj problém, hned v tom uviděla svůj vlastní prospěch. Nenechala na sobě však raději nic znát. Skvěle to obstarala, když chtěla z mlynáře dostat důležité odpovědi.
„Ještě se musím na něco zeptat, abych si utvořila celistvý obraz," podívala se mlynáři do očí. „Kde bydlíte?" Mlynář ji popsal, kde bydlí. „Jak často prodáváte mouku?" Mlynář jí rovněž odpověděl. „Kolik tak peněz z toho získáváte?" Tahle otázka se mlynáři ani za mák nelíbila, ale stejnak odpověděl. Cikánka ještě dělala, že se ptá vesmírných sil, znovu zamíchala a rozdala karty a pak, když jednu zdvihla, pravila: „Tak tady to vidím jasně, mlynáři. Budete ještě nějakou dobu žít. Měl byste syna poslat do světa, abyste ho neumořil." A mlynář se zaradoval. To bylo přesně to, co potřeboval slyšet. Poděkoval cikánce, zaplatil a na její podivné dotazy ihned zapomněl. Šel shánět Matěje, aby mu vše oznámil.
Syn už všechnu mouku prodal a mezitím poslouchal vyprávění městských kupců. Zrovna mluvili o zázračném prameni, který člověka dokáže udělat mladším. Problém je však v tom, že pramen se nachází kdesi na druhém konci světa. „Pche, to určitě. Nechte si těch pohádek," povídali lidé, když doposlechli nadutého vypravěče a v zástupech odcházeli.
Matěje povídání zaujalo, a proto šel jako jediný ke kupci blíže. „Povězte mi prosím o celé té věci trochu víc," žádal Matěj.
Byl to nadaný a zároveň lstivý obchodník. „Ani kuře zadarmo nehrabe," odpověděl.
Matěj pochopil, vyňal zlatku a dal mu ji. Kupci se zablýskaly oči a po přijetí mince spustil jako hrací skříňka. Část si vymýšlel, část zaslechl od jiných. „Inu, mladý muži, taková zázračná voda vám způsobí, jak už jsem řekl, že omládnete. Už žádný diktát času. Ale to není vůbec všechno. Pokud s ní pokapete neživého, znovu oživne. A pár kapek na zem vám zajistí desetkrát víc úrody," to už si vážně vymýšlel. „No, rád bych vám dal mapu, kde se nachází, ale v mapách se vůbec nevyznám. Takže se musíte naslepo pokusit pramen najít. Třeba budete mít dost štěstí," zasmál se. Kupec skončil vyprávění a dal se k odchodu, aby snad nemusel zodpovídat víc, pro něj všetečných, dotazů. Matěj se zaradoval. Tohle musí říct tátovi. I jal se ho hledat.
„Matěji!" zvolal otec, když ho uviděl. „Otče!" zvolal na oplátku Matěj. A když se sešli, oba naráz začali mluvit. Matěj proto překřičel otce, který se utišil. Pověděl mu o všem, co se dověděl od výmluvného kupce. Táta však jeho nadšení nesdílel. „Matěji, to se mi nějak nezdá," odpověděl suše. „A pokud skutečně existuje, jak ten pramen chceš najít, když nevíš, kde máš hledat?"
To Matěj skutečně nemohl vědět, ale přesto říkal, že za zkoušku člověk nic nedá. A pak pobízel otce, aby mu prozradil, co měl na srdci on. „Chtěl jsem ti říct, že můžeš vyrazit do světa, jak jsi chtěl. Byl jsem se na to zeptat věštkyně, která mi prozradila, že budu ještě dlouho žít. Nemusíš se proto o mně strachovat."
Tentokrát však Matěj jeho nadšení nesdílel. „Jak můžeš být tak důvěřivý? Věštkyně říkají to, co chceš slyšet." To tátu trochu zamrzelo. „Že to říkáš zrovna ty, který věří každé báchorce o zázračném pramenu." Na to Matěj odvětil: „Víš ty co? Tak se uvidí, kdo má pravdu. Já se vydám do světa a ty můžeš zůstat tady. A nejlepší bude, pokud máme pravdu oba." Starší mlynář s tím souhlasil, ale neodpustil si k tomu poznámku. „Dobrá. Sice mě to rmoutí, že chceš odejít, ale nerad bych ti bránil v hledání vlastního štěstí, když já to svoje už našel." Šli pak z tržiště zpátky domů, oba trochu rozladění.
Matěj se ihned po příchodu šel připravit do světa. Pozdě do noci se spolu loučili a vzpomínali na staré časy.
Ráno se naposled rozloučili se slzami v očích a s myšlenkou, že se dost možná vidí naposledy. Oba doufali, že se věštba vyplní, a že Matěj najde zázračný pramen. „Budeš mi chybět, synu," řekl otec, a ještě jednou syna obejmul. „Sbohem, táto," řekl Matěj a pomalu, ale jistě mizel starému mlynáři z očí, až zmizel úplně.