S přítelkyní jsme se po letošních státnicích dohodli na tom, že zakusíme zkušenost Workaway. To je platforma, kde si můžete najít různorodou práci po celém světě. Není to však práce jako taková. Je to spíš dobrovolničení, protože dostáváte, ve většině případů, jen jídlo a nocleh. Jsou tam však i nabídky, kdy si můžete rovněž vydělat. Jsou tam ale také nabídky, kdy nedostáváte hmotného vůbec nic. Myšlenka Workaway tkví však zejména v cultural exchange, tedy jakémsi sdílení vlastních kultur, a nabytí různých zkušeností, nejen těch pracovních, ale třeba i jazykových, sociálních.
Pokud chcete trávit čas nějakým neotřelým způsobem, pak je Workaway rozhodně chytrá věcička. Na výběr je tam z opravdu gigantického množství hostů, které hodnotí ti, jež u nich zůstávali a pracovali. Takže by to nemělo být tak, že jdete do něčeho, co není ozkoušené. Abyste však mohli hostům napsat zprávu, musíte si aktivovat členství. Je to tuším 30 EUR pro pár a 20 EUR pro jednotlivce. Členství je na celý rok.
Jelikož jsme si členství koupili už někdy v červnu, měli jsme dost času s hledáním toho vhodného hostitele. Každý jsme si vybrali naše oblíbené destinace a obepsali celou řadu lidí. Chtěli jsme ten čas strávit v zemi, kde není zase tak vedro, kde je moře, ale i hory. Vybírali jsme si projekty, ve kterých jsme viděli nějakou příležitost nabýt nových zkušeností a vědomostí. Líbila se nám myšlenka pracovat někde na farmě se zvířaty a zahradou. A tak jsme udělali užší výběr, protože kladně nám odepsalo jen pár lidí. Prvně jsme si zavolali s jedním Slovincem, který nám bohužel oznámil, že naší náplní by bylo zejména odklízení spadlých stromů, protože na Slovinsku tou dobou zuřily vichřice. Druhý hovor byl daleko příjemnější. Už jenom tím, že onen člověk uměl perfektně anglicky. Byl to Portugalec s dlouhými vlasy a výraznými rysy tváře. Všechno se zdálo perfektní. Po dlouhém zvažování jsme na to přistoupili a začali si hledat letenky, abychom mu mohli oznámit, kdy přijedeme. Jenže v tu chvíli jsme si uvědomili, že je trochu hloupé hledat hostitele, a až později se koukat na letenky. Do Portugalska to bylo pro nás až příliš drahé. Taky proto jsme nakonec museli všechno předělat.
Pokud bych to celé mohl udělat znovu, rozhodně bych shánění hostitele začal řešit alespoň s dvouměsíčním odstupem. To kvůli tomu, aby se stihli koupit letenky, naplánovat se cesta a tak podobně. Byli jsme už unaveni z věčného shánění toho vhodného. Když jsme si našli dobrou a dostupnou lokalitu, nenašli jsme žádnou dobrou nabídku. Když jsme si našli dobrou nabídku, spojení bylo většinou mizerné. Proto jsme na nějakou dobu žili v naprosté nejistotě, co vlastně budeme dělat, kde nakonec skončíme. Kvůli tomu jsme si překopali naše léta a na Workaway jsme si vyhradili konec srpna a první půlku září.
Po vyčerpávajícím a zdlouhavém hledání jsme se nakonec rozhodli pro Kanárské ostrovy, kde jsme se v podstatě spolu dali dohromady. Oba dva to tam máme moc rádi. Je tam oceán, jsou tam hory. Ale taky se tam mluví španělsky, a já naštěstí něco málo španělsky umím. A Andy se ráda španělsky naučí.
Napsal jsem na veškeré nabídky na Gran Canarii, na jeden ze sedmi ostrovů. Nejvíc se mi však zalíbila možnost pracovat na ekologické farmě s místním, s Albertem. Profil mě zaujal. Spali bychom v jeskyni, měli bychom snídani, oběd, večeři a snack, jak Alberto psal. Práce se zdála různorodá, doufali jsme, že se toho co nejvíce naučíme. K tomu všemu s námi Alberto vřele komunikoval, a i když uměl mizerně anglicky, řekli jsme si: „Tak se aspoň naučíme španělsky." Byli jsme nadšeni, nebudu to zdržovat, zkrátka jsme si brzy na to koupili letenky, abychom nemohli z celé věci vycouvat. Všechno tentokrát bylo jisté. Domluvili jsme se, že u Alberta strávíme jeden až tři týdny v termínu od 25.8. do 13.9. Nebyli bychom to však my, kdybych si to udělali jednoduché. Ale o tom všem ještě povím. Teď však konečně k naší zdlouhavé cestě na Tenerife, kde hoří.
Že na Tenerife hoří, jsme se dozvěděli asi tak týden před naším odjezdem. Údajně tam měl být největší požár v novodobé historii. Abych pravdu řekl, cítili jsme se malinko provinile, že letíme na místo, kde jiní bojují o životy. Abych však řekl úplnou pravdu, jistým způsobem jsem byl zvědavý a natěšený. Není nepravda, že rád vyhledávám takovéto situace, protože v takových chvílích se člověk nenudí. Začínám si v tomhle víc a víc připadat jako třeba Hemingway, který trávil nějaký čas v občanské válce ve Španělsku nebo se účastnil vylodění v Normandii. Někdy člověk potřebuje zažít opravdovou bídu, aby si začal opět vážit svého nudného, ale bezpečného života.
Na poslední chvíli, jak už mám ve zvyku, jsem si vydupal, ať na Tenerife strávíme víc dní. Myslel jsem si, že budu sledovat každodenní záchranné akce, že ucítím stísněnou atmosféru mezi obyvateli, že alespoň onen žár uvidím (z okénka letadla). Nic z toho však nebylo. Byla to jen obří nafouknutá bublina médií. Požár na ostrově skutečně byl, ale nic, co by se každoročně neopakovalo. Požár je totiž v přírodě naprosto běžný jev. Hořením ve výsledku může vzniknout ještě silnější les, než jaký tam stál předtím.
Ale ještě než přijdu na to, že je to opět trik obchodníků se strachem, čeká nás zdlouhavá cesta z Prahy až na Tenerife. Pokud můžete, létejte rovnou. My jsme měli ještě zastávku v Norimberku. V sedm ráno jsme jeli z hlaváku, ve dvanáct jsme byli na letišti v Norimberku, v půl druhý jsme seděli v letadle. Za tu dobu se nestalo nic moc zajímavého. I když, cesta nebyla zase tak zbytečná. Vlaky má snad každý rád. Ale má je někdo rád kvůli tomu, že jejich drncání dokáže být inspirativní? Vezměte si takovou J. K. Rowlingovou a jejího Harryho Pottera. Na myšlenku onoho kouzelnického světa údajně spisovatelka přišla při cestě vlakem. Od té doby neúspěšně doufám, že přijdu s něčím vlastním. Jenže není to pro každého. Jiným nápady zase přicházejí například při jízdě na kole nebo při prachobyčejné chůzi lesem. Mně vlak vnukl tuto cestu dost zajímavých myšlenek. Podle mě to bylo ale zejména tím, že se mi nějak moc nikam nechtělo. Přicházel jsem totiž na spoustu nápadu, co bych mohl dělat jiného. Něco docela stejného se mi stává při solo putování, kdy ve všech případech dojdu k tomu, že co sakra dělám tady, když mám být doma a na něčem pracovat. Je to jako byste měli nějaký úkol, který víte, že musíte udělat, ale stále ho odkládáte. A ejhle, když jste na cestě, úkol je důležitější než kdy dříve, protože chcete zpět do svého komfortu. A stejně to se dělo opětovně, kdy jsem seděl ve vlaku na zadku a přemýšlel nad tím, do jakého neznáma se ženu. „Víš, jak jsi chtěl napsat tu knihu,“ začal mi říkat vnitřní hlas v hlavě, který mě nutil brát do ruky propisku a zapsat nápady do bločku. „Víš, mohl jsi být youtuber, kdyby ses dostatečně snažil,“ říkal mi ten stejný hlas. Sharing is caring, a proto jsem veškeré plány a nápady s Andy sdílel, abychom mohli přijít na to, jak nejlépe všechno to zrealizovat. Samozřejmě jsme došli k tomu, že je třeba se vrátit a pilně pracovat, ne nepilně cestovat. Ale byl to předem prohraný boj. Ale přesto moc děkuji svému vyděšenému hlasu za potřebné nápady.
A tak jsem tady. Sedím v letadle, dopravním prostředku, který snad může být kreativní, jenom když ho řídíte nebo padáte-li s ním. Cesta je zdlouhavá, místa na nohy poskrovnu. Ale všechno utrpení musí nutně vždycky skončit, a tak jsme přistáli, i když se zdálo, že pilot se létat teprve učí, když z nás málem vytřepal obsahy našich těl. Ale všechna trpkost kamsi odešla, vyšel-li člověk na slunce. Ale jak věděl už Buddha, tak lidský život se skládá hlavně z utrpení, takže jsme museli ještě absolvovat cestu letištěm a busem. Tam bylo první sblížení s vřelými a usměvavými obyvateli, které nebylo vůbec tak příjemné, jak by se mohlo zdát. Když totiž řidič svým kyselým obličejem oznámil cenu jízdenky do hlavního města, které bylo vzdáleno, co by kamenem dohodil, byl jsem pyšný na českou inflaci a ekonomiku.
Jsem na nás pyšný. Za jediný den jsme stihli použít čtyři různé dopravní prostředky, urazit přes tři a půl tisíce kilometrů, strávit víc jak jedenáct hodin sezením, zachovat si dobrou náladu. Cílová rovinka byla už jenom kousek. Stačilo dojít z autobusového nádraží do naší ubikace v podobě Airbnb a nakoupit si něco k jídlu. Byli jsme jako omámení. Přišli jsme si jako po nějaké operaci. Nechtělo se nám přemýšlet, neboť to neskutečně bolelo. Proto se nákup neskutečně protáhnul. Chodili jsme v Superdinu mezi regály sem tam, zívali a kroutili očima, protože jsme si nebyli schopni ani koupit snídani. Jakmile jsme shromáždili nějaké věci, rychle jsme odtamtud vypadli.
V osm, tedy třináct hodin, po našem odjezdu, jsme konečně stanuli za prahem bytu, v kterém jsme měli strávit dvě noci. Přivítala nás malá blondýnka, která si myslela, že Andrea Malá je slavná česká herečka. „Are you the famous czech actor?“ zeptala se Andy, aniž by věděla, že angličtina rozlišuje herečku a herce. Naše omezené a zasekané procesory nebyly schopny vyhodnotit tuto zprávu, a proto její otázka kamsi zmizela.
Byt byl naprosto nezabydlený. Nebyla tam žádná dekorace, téměř žádný nábytek, a proto jsme došli k závěru, že byt slouží rodině – viděl jsem tam kromě oné ženy, která se později přiznala, že je z Litvy, ještě dvě její dcery – jako letní sídlo. Ale dost možná se tam už přestěhovali, protože jaká rodina by si k sobě nechala nastěhovat dva cizí lidi?
Náš pokojík byl prťavý tak, že se tam akorát vešel stolík se dvěma židlemi, rozkládací postel a větrák, který nám byl spásou, protože přes noc tam je skoro stejně jako přes den. Museli jsme se ještě hodně učit, než jsme zjistili, jak správně uchovat v noci teplotu menší pětadvaceti stupňů. První noc jsme totiž málem umřeli. Ačkoli byl větrák neustále spuštěný, v pokoji vzduch vůbec necirkuloval. Ještě k tomu z ulice vycházelo ostré světlo jako z reflektoru osvětlující fotbalový stadion. Lidé měli v protějších oknech nějaké mecheche, protože až do brzkého rána mě někdy vzbudil jejich hlasitý smích. Co slavili, to nevím. Atmosféru hořícího Tenerife jsem ve vzduchu opravdu necítil.
Probudili jsme se do horkého rána (jiná rána nám v městech přána ani nebyla) plni očekávání, co přinese druhý malebný den naší cesty. Po snídani jsme se vrhli do plánování. A jelikož já jsem horský a Andy mořská, naplánoval jsem výlet tak, abychom se jak prošli, tak vykoupali.
Nakoupili jsme si něco málo zásob, protože trasa měřila snad jen osm kilometrů; navíc jsme měli jít lesem. Vyrazili jsme asi v deset hodin dopoledne.
Vše započalo na tramvajové zastávce, odkud jsme měli tramvají jet směr Trinidad, kde jsme plánovali přestoupit na autobus. Po opravdu příjemné jízdě, protože tamější tramvaje jsou, jak jsme prodiskutovali, opravdový skvost, a protože se nám několikrát z kopce poštěstilo vidět Santa Cruz v celé její kráse s jejími na sobě nalepenými pestře barevnými domečky, jsme na autobus nešli. Proč? Nechtělo se nám na něj čekat. Pročež jsme vyrazili směrem, kam měl dojet, s myšlenkou, že až pojede další, odchytneme ho.
Zpočátku jsme šli městem, po chodníku. Postupem času však vysoké budovy vystřídali roztroušené rodinné domky, takže nás mohlo poctít svou přítomností slunce, které ihned začalo spalovat naši pokožku. Během chviličky jsme byli celí propocení. Není divu, že jsme běželi do prvního obchodu, který jsme spatřili, abychom si koupili něco, co nás zchladí. Fíky, které jsme podél silnice trhaly, byly sice výborné, ale mnohem větší potěchu nám přinesla zmrzlina.
Zhrozeni takovým spalujícím žárem a potěšeni informací, že autobus je tu za chvíli, jsme pospíšili na zastávku. Jenže na Kanárech, jak jsme se přesvědčili při naší první cestě v únoru, nejde spoléhat na přesný čas odjezdu. Autobusy zpravidla jezdí později. Ani tentokrát jsme nebyli zklamáni, když přijel o čtvrt hodiny později. Alespoň si člověk může vždycky říct, že nemusí jít pěšky. A to rozhodně stojí za to.
Silnice jsou na těchto ostrovech, které vznikly sopečnou činností, jakoby říčka nebo potok, které se klikatí vlivem okolního prostředí. Nejsou vůbec rovné. Alespoň ty dál od oceánu ne. Je to skoro jako na pouti. Vůbec nejhorší je, když sedíte úplně vpředu, protože to se pak neustále modlíte, aby to ten řidič nenabořil do támhletoho auta, do toho stromu, do toho domu, aby nepřejel pobíhající kočky, psy. Ne. Vůbec nejlepší je sedět někde uprostřed, jak jsme vykoumali, kde nevidíte tolik dopředu, kde to s vámi tolik nehází. Ale je to rozhodně nějaký zážitek. Nikdy se vám nebude chtít tolik vystupovat.
Naštěstí jsme jeli jen chvíli, byli horší trasy, takže jsme vystoupili poměrně i čilí. Chvilku jsme šli po silnici dál, na jejímž konci byla vyhlídka obsypaná lidmi. Pro člověka, kdo má rád vyhlídky a pár jich už viděl, to nepředstavovalo žádné uchvácení. I proto jsem po dvou minutách lezl po značce dolů, kudy jsme chtěli pokračovat.
Octli jsme se skutečně v jakémsi kouzelně hustém lese složeném z nízkých stromů, lišejníků a keřů. „Tohle není prostě český les,“ řekl jsem Andy, protože když jsme byli v srpnu ve Velké Fatře, porovnávala tamější porosty s těmi českými. „To v Česku skutečně nenajdeš,“ přitakala a usmála se. Měli jsme dobrou náladu, ale začínali jsme mít hlad.
Nebylo však kde jíst. Pěšina byla příliš úzká, po stranách byly malé pichlavé keříčky, nikde ani lavička, kámen, kmen na sezení. Zlatý český les.
Abych to neprotahoval, po nějaké notné chvíli jsme konečně našli pěkný plac, vyndali si jídlo a pustili se do něj. Dobrého bylo však poskrovnu. Z plátkového sýra se stal sýr tavený, kdy vlivem tepla se od něj oddělil tuk, který mi vytekl do batohu a celý ho zamastil. Hummus byl humus; do sebe jsme ho museli cpát násilím. Pečivo téměř nikde nebylo k dostání tmavé, na kterém jsme závislí. A tak nám nejvíc chutnalo avokádo, které jsme si přivezli z Českého supermarketu. Naštěstí jsme později objevili moc chutné a levné guacamole, které nám později už taky lezlo krkem. S jídlem jsme sice měli problém, ale daleko větší problém byl s vodou. Měli jsme jí málo. Andy jsem utěšoval s tím, že je to jen osm kilometrů, takže dvě hodiny bez vody snad zvládneme. A abych ukázal, že to myslím vážně, svou láhev jsem dopil. Byla to hloupost.
Lesík za chvilku vystřídaly kaktusy, takže sluneční paprsky se do nás přímo zavrtávaly. Žízeň s klesáním rostla, ale rostla i naděje na její uhašení. Na mapách byl značen pramen.
Pramen jsme našli, ale byla jím nádrž na vodu, v které se koupali všichni možní broučci. Jenže na mapách byl zakreslen trochu jinde. Naděje neumřela, vydali jsme se ho hledat.
Prolezli jsme kdejakou škvíru, nadzvedli kdejaký kamínek, ale po vodě ani vidu ani slechu. Zklamáni neúspěchem jsme se vydali vpřed, abychom už už byli na konci, aniž bychom si všimli, že jdeme špatně.
Klesali jsme po cestě dál do údolí, ačkoli jsme měli pokračovat po úbočí. To jsme si uvědomili, až jsme byli úplně dole, protože nikde nebyly žádné značky. Naštěstí jsme mohli pokračovat onou cestou dál, projít kolem stavení, které tam stálo, a za ním vystoupat opět do kopce. Žertoval jsem, že si začínám připadat jako někdo, kdo se ztratil v poušti. Andy na vtípky náladu neměla. Chtěl jsem se vrátit, ale jí se to zdála jako nejkratší cesta. A asi by to taky byla nejkratší cesta, kdyby…
Jak jsme se víc a víc přibližovali ke stavení, začal štěkat jeden pes. Byl jsem rád, protože jsem věděl, že tím způsobem upozorní místní obyvatele. Přiblížili jsme se ještě blíž, spustil druhý pes. Oba byli takoví malinkatí, roztomilí, že jsme si z nich nic nedělali. Navíc jsme nemuseli jít přes ně, stačilo celé stavení obejít. To jsme si alespoň mysleli. Vydali jsme se proto cestou, která jej měla podejít. Došli jsme však na její konec, kde stál hnůj. Ten tam přepadával shora, kam ho vršil majitel statku.
Najednou jsme se málem podělali. Nad našimi hlavami se spustil děsivý štěkot, uviděli jsme psa rovného Kerberovi, který na nás cenil zuby, krok co krok se přibližoval tak, že na nás metl hnůj, div s ním nespadl. Oba jsme vytřeštili oči, vteřinu dvě jsme byli naprosto paralyzováni. Pak jsme kvapem téměř odběhli tam, odkud jsme přišli.
Srdce bila na poplach, po těle se rozlil adrenalin, ale k útoku, ani k obraně díky bohu nedošlo. Ale co teď? Museli jsme se vrátit. Avšak nebyli jsme na cestě, po které jsme přišli. Cest tam bylo nespočet. Každá se větvila jako žíla na vlásečnice. Ztratili jsme hledáním té správné další drahocenný čas.
Už mi to nepřišlo vůbec jako legrace. Tady šlo do tuhého. Neměli jsme žádnou vodu, nevěděli jsme, kudy máme jít, kdy se zase napijeme. Zapnul jsem stalker mode a skoro jako lovec, který stopuje svou kořist, jsem stopoval naši cestu.
V okamžiku jsme to zvládli. Vydrápali jsme se opět nahoru, tam, kde jsme špatně odbočili. Dali jsme si tentokrát setsakramentský pozor, abychom stejnou chybu znovu neudělali. Přitom jsme nahlíželi do všech rohů, jestli se tam neukrývá ta tolik v našich zemích nedoceňovaná tekutina. Ale nikde nic. Naší jedinou nadějí bylo, že vodu získáme v další osadě, která se na nás usmívala ze sedla asi kilometr vzdáleného.
„Hola,“ zavolal jsem, když jsme došli k bíle omítnutému baráčku.
Jediná odpověď, která přišla byl štěkot. Se psy jsme na KO vedli válku. Pokud byli v Egyptě kočky uctívány, pak zde uctívali psy. Psi se dokonce nacházeli ve znacích měst nebo na obalech piv. Ve městě nebylo možno nepotkat psí hřiště. Proč jsou takoví milovníci psů, na to jsme nicméně nepřišli.
Tenhle pes, který nás přivítal byl naštěstí malinkatý, takže jsme se nemuseli ničeho bát. Ve výsledku jsem byl za něj moc rád, protože značil, že je někdo doma. A skutečně jsem spatřil hlavu shlížející na mě z horního okénka druhého domku, který byl v těsné blízkosti toho prvního, a tak se nám zdálo, že se jedná o totéž obydlí.
„Usted tiene agua, por favor?“ optal jsem se vyschlými rty.
Mužova hlava, aniž by dala cokoli najevo, zmizela. Za chvilku se ukázala znovu, tentokrát i s rukou držící plnou PET láhev. Pak se ruka spustila a objevila se zase, to aby nám ukázala cestu, jak se máme za ní dostat. Žel jsme vešli někam, kudy jsme jít neměli, takže hlava otevřela ústa, něco řekla a hned zmizela. Zdálo se nám to nejvíc podivné jednání, ale všechno začalo dávat smysl, když se objevila celá postava někoho naprosto jiného přicházejícího z toho prvního baráčku.
Byl to typický Španěl, s naprosto typickými rysy, který se na nás usmál a pokynul nám, ať jdeme za ním. Přitom se s námi snažil mluvit a já mu skutečně něco rozuměl, ale myslel jsem tolik na to, až se napiju, že jsem těm slovům nepřikládal žádný význam. Až uvnitř u něj se spustila nějaká konverzace.
„Café?“ zeptal se.
Usmál jsem se a odpověděl: „Agua, por favor.“
To se zase usmál on, kamsi odešel, aby se pak vrátil s flaškou plnou vody, kterou nám nalil do těch našich. Pili jsme jako šílení, takže nám nakonec nalil veškerý obsah. Pak se ještě omluvil, že nemá refresco, protože to dneska dopil a do obchodu půjde až zítra. My jsme akorát s obrovskou radostí v očích děkovali našemu šlechetnému zachránci, který mě počal náhle plácat po rameni. Asi byl sám rád nebo jsem mu připomínal jeho syna, to nevím, ale poplácal mě takhle ještě několikrát. Později jsem si všiml, že je tam běžné, když se muži při shledání objímají. Lidé tam obecně byli více dotykoví. Stejně tak tenhle Juan nebo José, který nám ještě popsal, kudy se máme dát, ačkoli jsme to věděli. Ale někdy je lepší nechat si poradit, protože nám to nic neudělá, zatímco rádce si bude připadat dobře. Ještě jsme našemu minutovému otci zamávali, načež jsme svou mysl uvedli opět do režimu chůze.
A přece jsme se nenapili dosyta. Skoro jako by to nešlo. Leda všechno vypít, ale to jsme nechtěli riskovat. Nevěděli jsme, co nás ještě čeká. Zbývaly nám ještě čtyři kilometry po kamení a štěrku, v tom největším vedru. Byly totiž akorát čtyři hodiny. Ale tak už jsme neumírali žízní, navíc jsme šli správně a neštěkali po nás psi.
Jako kdyby tomu náhoda chtěla, asi jen pět set metrů od našeho spasitele, se nacházel kohoutek. Se skepsí jsme k němu přišli, protože voda často vedla stejně jako cesta, nicméně v potrubí obaleném černým plastem. Věděli jsme, že bude teplá, ale nečekali jsme, že bude vařící. Otočili jsme kohoutkem a čekali. A čekali. A čekali. Ale voda nebyla studenější. A tak jsme se napili i té teplé, protože jsme byli žízniví jako za starých dobrých časů legionáři, po kterých je, ne náhodou, pojmenována bakterie Legionella. Pak jsme ještě chvíli čekali. Andy už chtěla jít, kdežto já jsem věděl, že jednou přece voda musí téct i studená, a tak jsem vyrobil španělské vládě takové účty za vodu, že bych se nedoplatil, ale moje teorie se ukázala jako pravdivá. Nemyslím to vážně. Španělská vláda dokonce poskytuje, podle jedné paní domorodkyně, vodu domácnostem zdarma. Jestli tohle pravda není, tak si samozřejmě vymýšlím a my se nenapili do syta osvěžující vody a neobnovili jsme tam potok, který tam je už, bůh ví, jak dlouho vyschlý.
To už se nám šlo poměrně zlehka, i když nás slunce pražilo zaživa. Než jsme došli do vesnice, kde jsme si natrhali ze stromů ty nejlepší manga, která jsme kdy v životě jedli, tak jsme zjistili, jak dělají místní divoké kozy. Zní to jako něco mezi řevem ženy, dítěte, vytím hyen, šakalů a křikem střemhlav letícího dravce. Slyšet to v noci, tak se bojím víc než na Slovensku, když nás budili medvědi a divočáci.
Jsme konečně v cíli, došli jsme k oceánu, mezi zuby mango, na zádech spálená kůže. Nazdar konec výletu, neumřeli jsme, tak jsme tu.
S myšlenkou, že si konečně odpočineme běžíme do chladivé a léčící vody. Ale není nám dopřáno klidu, a možná jej ani nevyhledáváme, protože přejíždí trajekt, který tvoří vlny, které míří kam? No jasně. Na nás. A já ještě zelenáč se držím pěkně u břehu, kde je kamenité podloží, takže když přijdou obří vlny, tak první jakž takž přečkám, druhá mě pocuchá, třetí mě spláchne a já si odřu rameno a nohu, zatímco čtvrtá mě dodělá. Není divu, že když jsem se vynořil odkudsi z Atlantidy, tak plavčíci už na pláži netrpělivě přešlapovali, jestli jako půjdu ke dnu, nebo ne. Ale naštěstí mám tuhý kořínek, akorát získávám pár dalších válečných šrámů.
A nás tak čeká už jen cesta do obchodu, kde si nakoupíme jako na před posledním soudem. Taky jsme to potřebovali. Jsme (na) KO teprve druhým dnem, ale už málem dvakrát jsme umřeli.
Nemyslete si prosím, že to beru smrtelně vážně. Naopak. Jednou, když Andy prala, tak zapomněla dát odtokovou hadici do vany, takže když vešla po deseti minutách do koupelny, tak se nestačila divit. Vody tam bylo až po kotníky. Vlítla tam, aby onu hadici hodila tam, kde při praní má být. Jakmile dohopkala do kuchyně za mnou, zarazila se, na tváři se jí zračil naprosto zoufalý výraz a vzkřikla: „Vždyť já jsem málem umřela. Ten kabel byl ve vodě.“ Ten kabel byl opravdu ve vodě, ale naštěstí je na něm izolace, jinak by už bylo strašně moc lidí zabito při domácích pracích.
A od té doby často málem umíráme, ale naštěstí se vždycky málem narodíme, takže jsme vlastně skoro jako fénixové. Ale jenom málem.
Sedli jsme si na lavičku v parku k fontáně, rozdělali si nachosky, pivka a užívali si pocit vítězství. A koho že jsme to porazili? Nevšednost a nudu. Protože něco takové zabíjíme, aby to nezabilo nás.
Těžko se nám vstávalo s myšlenkou, že musíme opustit líbezné ubytování, dovolenkový mód vystřídat za pracovní a opětovně cestovat z místa na místo.
Hned ráno jsme vyrazili do přístavů, kde jsme si pořídili plavenky. Pokud někde z turistů ždímají peníze, pak jsou to rozhodně jízdenky na plavbu. Zatímco domorodci platí eur asi patnáct, my platili za jednu osobu třikrát tolik. Ale na druhý ostrov jsme se museli nějak dostat, protože tam na nás čekal budoucí hostitel Alberto, o kterém jsme stále nevěděli, co si máme myslet. Jediné, co jsme věděli, bylo, že umí opravdu mizerně anglicky, že má na farmě slípky, kozy, psy a králíky, že vypadá jako úchyl. Ano. Na tom jsme se spolu shodli, neboť když jsme si s ním videovolali, byl kdesi v nějaké kobce, protože jsme viděli hlavně jeho stíny. Jakési červené světlo, já mám stále za to, že to bylo světlo Luciferovo, se mu odráželo od čela, takže to vypadalo jako by mu svítila lebka. K tomu měl takový nepříjemný smích, až se nám zdálo, že si nás domů zve jako babizna Jeníčka a Mařenku, aby je vykrmila a následně snědla. My, naivní děti, jsme však na jeho volání přistoupili, protože jsme se v nabídkách dlouhou dobu plácali, sic jsme chtěli něco jistého. Ale pojďme zpátky do přístaviště, kde akorát připlouvá loď.
Oba jsme se špatně vyspali, jsme podráždění, proto se i před jejím připlutím pohádáme. Musíme se proti sobě poštvat, abychom se mohli na lodi spojit jako Rose a Jack. Spojíme se však už předtím, protože nevíme, jak se máme do té obří kovové konzervy dostat. Většina lidí kamsi zmizela, odešla do svých menších kovových konzerv čekajíce na povel k vjezdu. Oslovujeme týpka ve vestičce, ale ani se nesnaží s námi mluvit anglicky. Jednoduše řekne: „No hablo inglés,“ a zmizí. Naštěstí nás zaslechla milá paní, která nám ukázala, kudy vchází pěší. Totiž mikrovchodem z pravoboku, jehož jsme si všimli už předtím, ale měli jsme jej za vchod pro VIP. Naučeni z vlaků a letadel s basic tarifem si myslíme, že budeme nastupovat na zádi, zatímco se budeme vyhýbat autům a dýchat jejich výfuky, aby nás to naučilo nekupovat si základní balíčky.
Bez potíží se nalodíme, usedneme v pohodlných křeslech a vyčkáváme. Andy mě neustále přemlouvá, abychom šli k obrovskému oknu. Chce mít výhled na vodu. Zdržuji se však dále na svém místě, mám plán docela jiný. Až vyplujeme, půjdeme nahoru, kde se do nás opře vítr, kde se z nás stanou kovaní mořští vlci. Když jsem se plavil minule, v roce 2019, strávil jsem tam moc příjemný čas. Na rozdíl od dolních prostorů tam cirkuloval vzduch, a to je přesně něco, co člověk potřebuje, když to s ním hází ze strany na stranu.
Jenže vchod do nebe nebyl tam, kde jsem si ho pamatoval. Dokonce nebyl nikde. Respektive existoval, ale přístup k němu měli jen členové posádky. A tak jsem si vyndal čtečku, která byla po celou dobu KO velkým zabijákem dlouhých chvil, zatímco Andy si s kávou sedla k již zmíněnému oknu, a pozorovala vlnící se vlny. Takže mezitím, co jsme se přesouvali z Tenerife na Gran Canarii, já se s Frodem a Samvědem přesouval do Mordoru. Naštěstí hodně pomalými krůčky. Naneštěstí stejně rychle utíkala cesta trajektem.
Když konečně dorazila do své cílové destinace, dělalo nám problém najít cestu ven. Většina lidí totiž odešla do podpalubí nastartovat své kočáry. Díkybohu se s námi ztratili další lidé, kteří hledali taky cestu ven z toho bludiště, a tak se stali naším předvojem.
Vystoupiv z lodi měl jsem neskutečnou chuť políbit pevnou zem. Stále to se mnou házelo, ačkoli jsem stál na betonové cestě vedoucí do městečka Agaete. Následky plavby jsem dokonce pociťoval ještě večer, když jsem uléhal na matraci. Kdybyste si chtěli vyzkoušet onen stav, který jistě vřele znáte, stačí vypít velké množství alkoholu před spánkem. Pak je nejlepším řešením svou loď zakotvit pomocí vaší ruky, kterou spustíte z postele dolů. Dokud jsem se tento trik od jednoho opilce nenaučil, měl jsem problém na širém moři v klidu spočinout.
V Agaete se moc neohřejeme. Musíme si nakoupit jídlo na cestu, protože nás za chvilku čekají dvě na sebe navazující cesty autobusem. Nemusím vám snad ani říkat, jak jsem se do autobusu těšil, když ony dopravní prostředky tam byli suchozemskými loděmi.
Jsem stále víc podrážděnější. S Andy se hádáme, kudy máme jít do Sparu, abychom si co nejrychleji nakoupili. Existují častější konflikty, než když si dva lidé usmyslí každý něco jiného? Vztah je ve své podstatě vzdáním se vlastní individuality ve prospěch svazku. Takže pár by se měl vždycky dohodnout tak, aby výsledek byl nejlepší pro oba. Něco jako demokratický stát, kde se jednotlivec zdává odpovědnosti za řešení každé blbosti volením volených zástupců. To oni by měli být, i když každý ví, že nejsou, nástrojem, jak dosáhnout nejvyššího obecného blaha. Ale co když se dva přou o naprostou blbost? Co pak? Je to prostě hra dvou eg, z nichž každé chce na úkor toho druhého vyhrát, aby mu ukázal hlupákovi, jak strašně se mýlí. Není nic těžšího než v takových chvílích ustoupit tomu druhému, i když víte, že sami máte pravdu. Ale někdy je láska prostě důležitější než pravda. Takže jediné, co podle mě zbývá, jsou kámen, nůžky, papír nebo losování. Protože ne vždy je čas probrat každý detail nějaké drobnůstky. Vztah musí fungovat na demokratických zásadách, ale stejně jako každé demokracii dřív nebo později hrozí, že se stane nedemokracií, tak ve vztahu hrozí, že se někdy demokratické zásady a principy poruší ve prospěch jedné nebo druhé strany. Je to normální. Nedostatky, hádky, pře nám přeci ukazují, na čem můžeme pracovat, kde je ještě skulinka nespravedlnosti. Takže aby se z demokratického vztahu nestal autoritářský, je třeba jej neustále upravovat a zlepšovat.
Cesta autobusem byla příšerná, alespoň mě opět zabavila četba. Po hodině jsme konečně dorazili do Las Palmas, které se pro nás stalo Babylonem. Ale její břicho budeme objevovat teprve postupně. Nejdříve začneme jako naši předci na samotě u vesnice s hospodou a kostelem.
Jak jsme se blížili víc a víc k Milagrose, což byla naše výstupní stanice, všechno počínalo mít nějaké tvary. Až do této doby jsme vůbec nevěděli, do čeho to vlastně skáčeme. Byla to pro nás velká neznámá. Před sebou jsme už neměli jen fotky a popisky z Workawaye, ale fyzické objekty, které s plynutím času s námi zdomácněly.
Už jsem si nečetl, ale poslouchal moje srdce, které se jako by zrychlovalo s každou otáčkou. Sice jsme sledovali naši polohu na mapách, ale dobře jsme tušili, že jedeme na konečnou.
Tak jsme tady. Sedíme už jako poslední cestující na sedadlech, zatímco šofér točí volantem. Otáčí se. Konečná zastávka. Dveře se otevírají. Popadáme veškerá svá zavazadla, dva batohy a dvě plátěnky, poslední adiós řidiči, jehož už nikdy nespatříme, a naše nohy se konečně dotýkají silnice, po které půjdou ještě mnohokrát.
Dech a tep se zrychlují, zatímco pokračujeme dál do míst, kam se ani autobusy neodváží. Před námi nejsou žádná města, hospody, obchody. Před námi je vyprahlá krajina s kaktusy, palmami, agáve, keři, jejichž názvy neznám, silnicemi, jejichž konce nevidím, které se vlní do kopců, z kopců, domy, jejichž barvy by v našich končinách symbolizovaly třeba hampejzy, a konečně na ně připojená políčka s kukuřicí, rajčaty, lilky a dalšími plodinami, kterým se zde daří. Někdy jsou i vidět pomerančovníky, banánovníky, mangovníky a mandarinkovníky, z nichž má však většina nezralé plody. Krajina je pestře barevná a křivolaká, bez dostatku vody. I proto zde rostou stromy jen v místech, kde je velká zásoba vody podzemní.
Když se otočíme na místo, odkud jsme přijeli, vidíme Las Palmas a pobřeží. Jsme ve výšce přibližně šest set metrů nad mořem, takže na něj shlížíme shora jako jeho opatrovníci. Je tu krásně. „Škoda, že jsme sem nepřijeli jen za účelem rekreace,“ přijde poslední protestní myšlenka. Ale protestovat nedává už žádný smysl. Jsme jen několik stovek metrů od Alberta.
„Není to tady?“ ptám se Andy držíc telefon s mapami, když uvidíme na pohled krásný světle červený baráček. Ten stojí hned vedle silnice. Květináče s chilli papričkami zdobí druhou stranu komunikace. Červená barva je tu opravdu oblíbená.
„Ne, to není on,“ oznamuje mi Andy, i když jsem to věděl. Bylo to spíš takové mé přání, aby to byl on.
„Ale bude to hned tady někde,“ dodává ještě. „Asi hned příští.“
Oba zpozorníme. Na vyvýšenině u silnice po pravici jde vidět bílý oprýskaný obdélníkový domeček s komínem. Má však zavřené okenice. „Že by to bylo tohle?“ tážeme se v duchu. Zbytek stavení nevidíme, protože silnice zleva obchází kopeček, který nám brání ve výhledu. Z této zatáčky budeme pak často slýchat troubení řidičů, kteří tak činí ze strachu, aby se nestřetli s protijedoucím autem.
Konečně jsme za zatáčkou. Hned uvidíme plot, který kopíruje vyvýšený kopeček zprava od bílého domu a točí se podél obvodu doleva. Celý statek tak vypadal jako by byl obehnán valem. Dostat se tam šlo jen příjezdovou cestou, kde byla v plotě brána.
Hned nás zvětřil obří šedý pes připomínající mi pitbula. Nahání nám hrůzu, ale z očí mu kouká dobro. Chce si hrát. Ten pes se jmenuje Gordo a je to opravdové zlatíčko.
Za chvilku se objevuje zamračený muž kolem čtyřicítky. Nevypadá vůbec tak, jak jsem si ho představoval. Je sice poměrně nízký, ale co mu chybí do výšky, to má do šířky. Ruce mu zdobí svaly a tetování s motivy smrti. Na kulaté hlavě má krátce střižené vlasy, za hlavou mu vlaje ocásek. Rysy v obličeji má drsné. Hned mi není příjemné s ním mít přímý kontakt. Přesto jeho oči mi něčí připomínají. Ach, ano. Přijde mi, že má stejné oči jako Gordo. „Zdá se jako obrovský drsňák, ale uvnitř bude jistě takové zlatíčko,“ je to, co si říkám, abych na něm našel něco pozitivního.
Alberto nám otvírá bránu, několikrát na Gorda promluví španělsky, aby ho od brány odehnal. Nechce, aby utekl, nebo aby nám něco udělal? I když se zdráháme, konečně vejdeme. Branka se zaklapne na dřevěnou zarážku a Gordo nás hned přivítá jazykem. Alberto nezahálí, řekne nám skromné holá, a už nám jde ukázat náš palác, kterým se nám stal bílý starý karavan. Jenom si do něj odhodíme bagáž a následujeme jej dál pod plachtu, kde sbírá ze země kukuřici. Alberto mlčí, ani se na nás nepodívá. Rozkoukáváme se kolem. Vidíme vchod do jeho jeskyně. Tam kdysi bývaly kozy, ale nyní tam bydlí společně se svými dvěma psy. Má tam jak ložnici, tak kuchyň a koupelnu, která je oddělena od ložnice posuvnými dveřmi. Jinak tam jsou jediné dveře, kterými jde celou jeskyni zavřít.
Vlevo v rohu jsou ještě dvoje dveře. Jedny budeme používat, abychom si došli na velkou, druhé vedou do jakési místnosti, kde jsem byl snad jen dvakrát, kde to vždy hrozně páchlo. Od plachty dál od příjezdové cesty se nachází políčka, kozy a slepice. To však ještě nevíme. Stále tam stojíme a čekáme na pokyny.
Ano. Málem bych zapomněl na Aurelia, kterého jsme rovněž poznali. Ten se od Alberta značně lišil. Už jenom tím, že byl na první pohled sympatický. Měl dost výrazné rysy. Bíle barvené vlasy, strniště, několik tetování a hlavně obrovský počet náramků. Aurelio umí skvěle anglicky. Něco málo nám říká, ale konverzace se spíš zdržuje. Do večera udělá pro nás velkou službu. Stane se naším překladatelem.
„Do you need any help?“ ptám se Alberta, protože už nevydržím jen nečinně stát.
„Yes,“ odpovídá, jakmile se na mě svižně podívá. „Take this,“ ukáže na kukuřici, „and put it there.“
Albertovy pokyny jsou velice stručné. Možná se zdají i jasné, ale zřejmost právě často postrádají. Mluví s námi nerad, pokaždé před promluvením zachrčí jako nějaký stroj, udělá éééé, pak obvykle pronese jednu ze svých mála frází.
Andy se pokouší s Albertem nějakým způsobem komunikovat, ale bez našeho tlumočníka, je to práce velmi těžká. Po chvilce mlčíme všichni. Jdeme se raději schovat do karavanu, abychom si všechno řádně promysleli.
„Lepší uvítání jsme si ani přát nemohli,“ vyměňujeme si své domněnky ze shledání s naším hostitelem.
„Proč vypadal tak naštvaně?“ ptá se Andy.
„Co tu probůh děláme?“ ptám se já.
V hlavě se nám honí velké množství otázek, na něž odpovědi ať už nalézáme, nebo ne. Co je jasné? Sedíme na nepohodlné matraci, oči se nám toulají po nevzhledném ubytovacím zařízení v podobě přípojného karavanu. Nadto budeme muset spát odděleně, protože jedna matrace není dost velká, abychom se na ni vešli oba.
Kromě jedné devadesátkové matrace a molitanu, který se mi stane na první noc postelí, tam je ještě stůl, dřevěné skříňky s ukládacím prostorem, skládací kovová židle a místo na sezení s polštáři vycpanými prachem a vatou. Prach je tu společně s časem a prostorem všudypřítomný element. Je ve všem. Ihned se mi spouští alergická reakce. Naštěstí jsem si vzal léky. Škoda jen, že na takovéto šoky léky nemám.
Někdo ťuká na dvířka od našeho příbytku. Otevíráme a spatřujeme obličej Josého, otce Alberta. Kdybych ho měl popsat, nesvedu to. Jeho rysy jsou tak obyčejné, nic na něm nevyniká. Mám před sebou jeho tvář, ale stejně tak to může být tvář někoho dalšího. José umí obstojně anglicky. Daleko lépe než jeho syn. Přináší nám prostěradla, povlečení a nějaké deky. Ty poslouží nejen k lehkému navýšení nuzného komfortu, ale také k zabíjení stálebzučících monster v podobě krvežíznivých komárů a dotěrných much.
Konečně jsme se po vášnivé diskusi dohodli, že jsme nejspíš přišli nevhod, a proto jsme byli tak nemile uvítáni. Doufali jsme, že bude don Alberto rád za naše pomocné ruce, ale on myslel jen na to, až si po práci dá grilovanou kotletku a ulehne do své jeskyně. Dokonce jsme se ho jali hájit s tím, že po těžké práci na sluníčku dokáže být každý člověk nevrlý. A proto jsme přišli s taktickým manévrem, který ve skrze zafungoval. Věci jsme si nechali v našem pojízdném lovehousu, vyšli opět na slunce, přiblížili se k tichým mužům, kterým jsme oznámili náš záměr. Ten byl tiše schválen, dokonce jsme dostali první instrukci – práce začne v pět.
Nohy se odlehčily a my s rychlostí toreadora opustili to zvláštní místo, prosycené stejně tak zvláštní energií, obývané stejně tak zvláštními muži, o kterých jsme nevěděli, co si máme myslet.
„Kde jsou ženy?“ tázal jsem se mé drahé, jakmile jsme kráčeli po silnici. Ta mě ihned začala z něčeho podezřívat. Nepochopila však, že ta otázka má přesně opačný důvod, totiž je položena ze strachu o ni. Viděl jsem, jaký pohled ji náš chlípník Aurelio věnoval. Moje otázka byla také praktického důvodu. Něco jako: „Kde jsou ženy, aby těm chlapům řekly, ať si uklidí?“ Nebo: „Kde jsou ženy, aby se na nás alespoň někdo usmíval, pochopil nás, dokázal se do nás vcítit?“ Empatii totiž nikdo z nich neovládal, a tak ani nedokázal odhadnout, proč se jdeme projít. Okolí jsme rozhodně objevovat nechtěli. Chtěli jsme utýct.
Někdy je zkrátka lepší si některé věci dobře promyslet, aby člověk neudělal neuvážené rozhodnutí, kterého by později mohl litovat. Stejně tak my jsme celou věc v klidu promysleli, shodli jsme se, že tomu dáme šanci, že jsme Alberta příliš rychle odsoudili. Došli jsme do vedlejší vesnice, kde jsme předtím vystoupili z autobusu, zašli jsme tam do hospody a k překvapení číšníka jsme si nedali pivo, nýbrž zmrzlinu, z jejíž ceny mě do dneška mrazí. Poté jsme zabíjeli čas na návsi u stromu, domu mravenců, holubů, nyní i dvou opuštěných a nechtěných lidí. Vteřiny a minuty se neskutečně vlekly; alespoň jsme mohli plánovat budoucnost, když je přítomnost příliš nesnesitelná. Přesto se nějakou nevysvětlitelnou záhadou všechen čas někam poděl a my se museli vrátit za naším chasníkem.
Vrátili jsme se ještě před pátou, a proto nás uvítalo ticho. Pouze Gordo vyběhl z tmavé jeskyně, zamával několikrát ocasem, zavrtěl se, načež neznámo kam zmizel. Ani my jsme neotáleli. Schovali jsme se do karavanu, kde jsme očekávali příchod statkáře. Ten vskutku o několik chvil později přišel až k našemu prahu, zachrčel, udělal éééé a optal se, zdali jsme ready.
A tak jsme chrabře vylezli, s hlavami pozvednutými k těžké robotě, neb plni očekávání jsme tušili náš quest. Poprvé jsme spatřili Albertovy širé lány čítající zhruba 3 hektary, na nichž se skvěly lilky, rajčata, saláty, fazolky, kaktusy a jiné plodiny, jejichž názvy zůstaly zapomenuty. Od kontejneru, kde měl uloženo nářadí, vedla podél kamenitého svahu hlavní cesta, která obkružovala již zmíněná políčka. Na jejím konci stála z vysokého pletiva ohrada pro kozy a nepočetné slepice. Ale s oněmi obyvateli se seznámíme až později. Teď jsme asi tak ve třech čtvrtinách cesty, kde stojí tvrz slepic a hus postavená z vlnitého kovového plotu a přiléhající zelené textilie. Do ní vedou bílé plastové dveře, které vypadají, jako by měly každou chvíli vypadnout z pantů. Alberto nám ukazuje svou důmyslnou zídku, kterou zpevňuje svah tak, aby se kameny nesesouvaly na nebohé opeřence.
Směle se dáváme do práce. Míchačka začne rachotit, do úst jí házíme kamennou drť, kterou zapíjí velkými doušky vody. Jako moučník ji dáváme cement, aby měla výsledná směs ty správné parametry. První várka betonu je hotova. Záříme radostí. Kdy se vám naskytne v urbánním prostředí, kde veskrze všechny stavební úkony vykonávají lidé k tomu určení, taková pracovní příležitost? Bereme těžký kýbl s betonem a druhý, o něco lehčí kýbl s kamením, přicházíme k nedostavené zídce a hned nanášíme další vrstvu.
V mžiku oka se ocitáme v dětském světě, na jakémsi hřišti, na pískovišti. V ruce mám lopatičku, na které je písek. Stavím něco, co má symbolizovat hrad. V mé fantazii to hrad skutečně je, ale ještě nevím, že všichni dospělí to vidí jako neskutečnou patlaninu. Jsem šťastný, protože mně samotnému se to líbí. Snažím se.
Jsem zase zpátky. Držím lžíci s betonem, kterou házím do spáry. Vršek pěkně uhladím, pak ho propíchám, aby se tam neutvořil vzduch. Do hotové vrstvy vložím ještě pár oblázků, aby to celé lépe drželo. Je to příjemná práce. Nemusím nad ničím složitě přemýšlet, všechny úkony jsou jakoby automatické. Celou sekvenci zopakuji ještě několikrát, i když každá další je trochu jiná. S každou nabranou lžící jsem více efektivní. Stávám se nesmělým. Stávám se součástí oné práce. Jsem betonem. Jsem lžící. Jsem výsledkem.
Příliš spolu nemluvíme. Když ano, tak zejména jen o postupu práce. Alberta, který nám dal volnou ruku, otravujeme jen v pozdější fázi, kdy už nevíme, kam dál beton pokládat. Ten jsme si už namíchali sami. A to je v podstatě něco, co se mi na našem farmáři líbí. Nekontroluje nás. Věří nám? Vše nám ukáže, ale pak nás s tím nechá se poprat o samotě. Je mi sice jasné, že se tak děje hlavně kvůli tomu, aby se vyhnul konverzaci s námi, ale to snad vůbec nevadí.
Po nějakých dvou a půl hodinách jsme hotovi. S pýchou malého dítěte ukazujeme naše dílo rodiči, přičemž doufáme, že budeme pochváleni. Je krásná věc pracovat rukama. Váš výsledek, kousek vás samých, vy sami jste někde. Společně se můžete narodit, žít, stárnout, umírat. Vždy vše děláte nejlépe, jak můžete, a proto se za sebe nikdy nestydíte. Nemohli jste udělat více. Mohli jste udělat více? Můžete udělat více?
Dnešní svět je plný strojově dokonalých výrobků. Pro stroj není nic těžkého vyrobit třeba ptačí krmítko. Za pár vteřin to může mít hotové. V dnešním světě ubývá nedokonalostí. Dokážete udělat lepší ptačí krmítko než stroj? Možná ano, pokud jste zruční. Co ale člověk, který jej dělá vůbec poprvé? Od někoho takového nemůžeme čekat valný výsledek. A přesto, pokud si s ním dá záležet, daruje vám jej, daruje vám kousek sebe, svého času, toho nejdrahocennějšího, co má.
Jakmile je zídka hotová, jdeme pomoct Albertovi a Aureliovi s plotem. Vyměňují starý za nový, aby se do slepičí pevnosti nedostaly žádné krysy. Práce je to únavná, nikoho moc nenaplňuje. Aurelio později ztrácí trpělivost a zničehožnic Albertovi oznamuje, že jde spát. Od práce ihned odchází, a tak tam zbýváme jen my tři. Doděláme, co se dodělat dá, ale v devět musíme i my přestat, protože už není skoro vidět. Na obloze svítí hvězdy společně s měsícem, všechno je klidné a nehybné.
Odcházíme se umýt od betonu a potu. Teplá voda je příjemná. Před spánkem se od Alberta dovídáme, co všechno můžeme sníst. Po náročné práci nám de facto nabízí drobty od oběda. Dáme si alespoň nějakou zeleninu, neboť se s ničím už nechceme vařit.
Je půl desáté a uléháme na matrace. Jsme vyčerpaní. Chvilku si povídáme, ale brzy usínáme. Kolem je krásné ticho, jenž narušuje pouze zpěv cvrčků. Je to oproti městu příjemná změna.
Netřeba začínat slovy, že noc byla úděsná, protože bych se často opakoval. Řeknu jen tolik, že alergie na roztoče a všudypřítomný prach je třaskavá kombinace. Pak už jen přání, aby moskyti nedělali jen své trapné bzz a kousance, ale přidali k tomu třeba óm. Jak by byl život zajímavější…
Náš plán je dneska jasný. Po práci chceme jít na autobus, který nás doveze do města a k moři. Jenže aby se nám to povedlo, musíme ještě vychytat některé detaily. Jak se později přesvědčíme, musíme začít tím, že budeme vstávat dříve, v sedm.
Je půl osmé. Oblékáme na sebe hadry, které jsme si s sebou přivezly, abychom si nezničili naše libé oblečení. Předchozího dne se mi to přesto povedlo, když jsem se tričkem zaháknul za trny jakési popínavé rostliny. V zápalu budování dobré zídky byly však materiální ztráty očekávány.
Když máme na sobě roztodivné mundúry, bereme do ruky přeslazené müsli, obouváme své kecky, které jsou již po jediném dni k nepoznání, a odebíráme se do tmavého doupěte, kde nás zdraví doupník pozíváním. Kromě nepříjemných pohledů nám věnuje také několik příkazů, co si smíme z ledničky vzít. Dělá tak asi proto, že některé věci má určené k prodeji, jiné, ty laciné, má pro nás. Sám nikdy nesnídá, asi aby ušetřil. Naštěstí se v jeho válečných zásobách vyskytuje také čaj, avšak konvici, v které bychom si uvařili vodu, nikde nevidíme. A proto si celý týden vaříme vodu na čaj v hrnci. Až posléze, aniž by nám bylo cokoli řečeno, konvici sami nacházíme. Nevím, jakou přesně měl Alberto představu o Česku a o Češích, ale já moc lidí, kteří by si vařili vodu na čaj v hrnci neznám. Jestli jste jedním z nich, tak se omlouvám.
Když jsme u toho, je opravdu zajímavé zjišťovat, jaké má kdo představy o našem národě. Kdysi, když jsem byl v Jižním Tyrolsku, tak mi jeden Ital řekl, že Čechy považuje za chlupaté, drsné a odolné lidi s plnovousy a dlouhými vlasy, kteří se ničeho nezaleknou. Doufám, že si stejným způsobem nepředstavuje taky Češky.
Alberto se nás za celou tu dobu nezeptal na jedinou osobní věc. I právě kvůli tomu jsme si na jeho pozemku přišli jako námezdní dělníci. Jen si představte, že deset dní s někým sdílíte čas, obědváte spolu, sdílíte prostor, pracujete spolu a on o vás nic neví. To dokáže ve vaší hlavě vytvořit představu, že jste pouze otrok pracující na bavlníkové plantáži. Sám jsem se s ním styděl mluvit, ale po několika dnech mlčení jsem se konečně odhodlal.
Poslední den se mi ho podařilo rozmluvit. Dozvěděl jsem se, že na Kanáry přišel z Madridu, kde pracoval někde ve fabrice. Dále, že procestoval Balkán, kde dělal dělníka. Proto se nedivím, co sám považoval za komfort. Ale třeba to jsou jen moje domněnky, které jsou založeny na ničem, stejně jako domněnky Alberta, jež jsem se ani nikdy nedozvěděl. Otázka zůstává, jestli vůbec nějaké měl. Je dost možné, že to byl člověk celým tělem naložený v přítomnosti, jistým způsobem omezený a nesvobodný. Ale všechno to jsou jen fabulace. Stejně jako úvaha nad tím, co s ním mohlo udělat časté kouření jointa, kterého si dopřával klidně čtyřikrát denně. Vypadal nešťastně. A možná i to byl důvod, proč tak často unikal do jiných, pro něj lepších, světů. Možná ale jen unikal před prací, která se mu vršila nad hlavu. Statek měl, pokud to můžu nazvat statkem, teprve tři roky. Za tu dobu se mu tam povedlo udělat obrovské množství věcí. Bylo však vlastnění velkého pozemku a jeho obdělávání, stejně jako starost o zvířata to, co chtěl? Jistě je těžké uživit se jako malozemědělec, navíc je to práce vskutku náročná a nejistá. Neobnáší to jen trhání plevele a sázení okurek, ale plno vyplňování dotačních žádostí, vedení účetnictví, odhadování a propočítávání, chránění před škůdci a tak dále. Za mě to rozhodně není procházka růžovým sadem. A vůbec nejhorší na tom podle mého je, že není jednoduché cesty zpátky, jestli vůbec nějaká existuje. Ale pořád to bylo jeho rozhodnutí, jeho válka, a my nebyli žádní jeho pěšáci. Ne. My jsme nebyli žádní jeho pěšáci. My jsme byli elitní útvar, a proto nás také využíval na ten typ akcí, který nikdo jiný dělat nechce.
Po snídani nás zavedl ke kozám, kde nám s pomocí rukou a nohou a kopyt a rohů vysvětlil, co bude tím naším dnešním posláním. Namlsáni předchozím dnem jsme do práce nastupovali s tím nejvyšším nasazením, které by mohl mít i ten nejelitnější útvar pěchoty. Jenže nebylo nám přáno zkusit si další bohulibé kreativní činnosti, získat nové hard skills, nýbrž na plánu bylo ztratit onu motivaci, veškerou energii, vyždímat nás jako devatenácté století proletariát, zlomit našeho ducha, naše záda, nalomit naši morálku a v poslední řadě náladu. Koště a hrábě z rohu se na nás usmály, protože věděly, že na několik hodin ožijí. Dostali jsme za úkol uklidit zvířátkům v ohradě.
„Ale tak co. Úkol jako každý jiný,“ kdekdo by si řekl, stejně jako my. A tak jsme se do toho pustili, aniž bychom tušili, co bude naší náplní celého týdne. Kozu Rózu, která nám tak ráda ožírala oblečení, která nás tak ráda kousala, tu největší šedivou obtloustlou kozu jsme uvázali u plotu a dali se do procesu.
Jistě to znáte. Nevíte, kde máte začít, kde máte skončit, co máte pořádně dělat, ale práce musí být hotova. No, v takovém případě je nejlepší do toho skočit po hlavě, protože teprve časem zjistíte, jaký způsob je pro vás nejefektivnější. Stejně tak my jsme prvně začali u koz, načež jsme se přesunuli do zadních částí, kde byly slípky, abychom nejezdili s vozíky přes již osvobozené a dobyté území.
Úplně vzadu byla ještě jedna místnost se slípkami, do které se vstupovalo plastovými dveřmi. Kromě slepic tady byly ještě dva králíci – jeden černý a jeden menší, hnědý. Pokud znáte sirné prameny, tak nějak podobně to zde zapáchalo. Za to mohly rozkládající se bobky a slepičince smíchané s vodou, která se v zadní části nashromáždila, kde vytvořila lázeň. Ale tomu místu se raději vyhýbáme; vyrozuměli jsme od Alberta, že se ta voda musí nejprve odčerpat.
A tak makáme, tu hrabeme seno, plesnivé kaktusové plody, černé hlávkové zelí, seschlé rostliny, tu chodíme s vozíky naplněnými až po okraj na políčko a smíchanou hmotu shazujeme na zem, tu smetáčkem zametáme kozí bobky, lopatou nabíráme hnůj, ulevujeme ztuhlým zádům, bolavým údům, mažeme svou pokožku opalovákem, abychom se nespálili, žvýkáme dokola tu milionkrát v našich ústech přehoupnutou žvýkačku, a tak stále dokola, dokud nás všechno nebolí, dokud máme ještě v sobě alespoň kousíček energie. Alespoň je při práci sranda, protože se nám pod nohy pletou slepice uskakující před hrůzně vypadajícími vidlemi a kozy utíkající po našem odstrkování. Když se podíváme na hodinky, usmíváme se, protože nám zbývají poslední dvě hodiny. Dokonce je možnost, že skončíme o hodinu dříve. Moc dobře víme, že na profilu měl Alberto uvedeno, že práce je na čtyři až pět hodiny. Přesto věříme v nejhorší, protože na profilu také měl, že dostaneme snack, ale my od něj zatím dostali tak akorát bídu. A tak si po pěti hodinách této úmorné práce přijdeme jako otroci při stavbě pyramid, naštěstí nás nesleduje šéf, takže zpomalujeme a zpomalujeme.
„Já to už nevydržím,“ říkám Andy po dalším odvezeném vozíku, „pojďme mu říct, že ‚that’s it for today‘.“
Stejně vyčerpaná Andy se na mě dívá prázdným pohledem a sděluje mi: „Tak ještě půl hodiny a pak za ním dojdeme.“
Doufali jsme totiž, že nás včas zastaví sám, a zatím nejsme tak drzí, abychom sami od sebe končili. Jsme jako ty děti, které ještě neví, jak se mají chovat. Pravidla hry teprve vznikají. To ještě nevíme, že Alberto vůbec čas nesleduje, takže nemá ponětí, jak dlouho dřeme, jenom ví, kolik toho ještě zbývá.
Po půl hodině házím lopatu na zem a odcházím.
„To by stačilo. Jdeš taky?“ otáčím se za Andy, která by tam dost možná vydržela pracovat dále. Naštěstí mě léta jinošství a brigád na špatně placených místech naučili říct včas ‚dost‘.
Andy se naposledy podívá na hodinky, a když si je jistá, že toho bylo dost, zahodí svůj okov a vydá se za mnou, abychom herr direktorovi dali na srozuměnou, že padla.
A tak mu trochu podrážděně u políčka s lilky oznamuji, že jsme už pracovali pět a půl hodiny, že by to jako mělo stačit, a proto taky končíme. Aniž bere můj tón na vědomí, letmo se na mě podívá a vycedí: „Yes. You can finish.“
„To bylo nějak moc lehké,“ pomyslím si. Čekal jsem nějaký odpor, ale majitel těch slov pokračoval dál ve své práci, aniž by nám věnoval sebemenší pozornost. Proto jsme se v tichosti odšourali do karavanu pro věci na převlečení, abychom ze sebe následně smyli pot a špínu. V kuchyni nás stihnul ještě pozdravit Albertův otec, José, který tam připravoval oběd. Ten za svým synem jezdil každý den ráno. Stejně tak se každý den staral o naše žaludky. Alespoň v čase oběda.
Po léčivé sprše jsme odvlekli svá těžká těla do dočasného domova, kde jsme je hodili na matračky. Nic víc ke štěstí nebylo třeba. Stačilo ležet. Autobus do města jsme již stihnout nemohli, a tak se před námi vznášela kdesi v budoucnu pouze vidina zaslouženého teplého jídla.
I přes fyzicky namáhavou práci nám zbyl drobet energie, a tak jsme si vyměňovali názory na první den, po kterém jsme pomýšleli na brzký konec. Nejtvrdší rána ještě nepřišla, takže myšlenky útěku byly velice nejasné a vzdálené. Jak jsme v naší debatě často zmiňovali jméno Albert, uvědomili jsme si, že by bylo vhodnější, přejmenovat ho třeba na „Áčko“. Postupně jsme veškerým aktérům začali říkat jinak, abychom předešli prozrazení. Argot jsme tedy používali jako ti největší kriminálníci, protože jsme nechtěli riskovat, že hrdina našich vypravování stojí někde poblíž. To nám umožnilo o všech mluvit, i když seděli naproti nám, aniž by cokoli tušili. Tak přeci jen jsme našli obrovskou výhodu tohoto nepatrného a nevýznamného jazyka. Zato našim španělským vystupujícím jsem, i když s obrovskými obtížemi, sem tam něco rozuměl. Vývoj naší percepce Áčka byl sám o sobě zajímavý a neobvyklý k bádání asi jako evoluce savců. Začali jsme přezdívkami, pokračovali jsme zlehčováním situace, zesměšňováním jeho činů a slov, končili jsme vtipy na jeho osobu. Ale všechno popořadě.
Teď se akorát vrátila Andy z kuchyně, aby mi oznámila, že oběd je připraven. Hloupě jsem její sdělení nebral vážně, nikam nespěchal, aniž bych tušil, že ti dva tam na nás čekají jako děti na Ježíška. Cítil jsem se provinile, když jsem je uviděl netrpělivě vyhlížet od kouřících talířů. Omluvil jsem se, a jelikož se mi ještě chtělo na záchod, řekl jsem jim, že můžou začít jíst beze mě.
Na talíři jsme měli výborně zvolenou směs zeleniny, luštěnin a obilovin, kterou Jéčko, tedy José, naprosto bravurně dochutil. Obědy se pro nás od toho dne staly světlem na konci tunelu. Zpočátku jsme se nechávali obsloužit, později jsme sami zasahovali do příprav toho rituálu.
Teď sedíme u čtvercového plastového stolu potaženým pruhovaným lepkavým ubrusem z PVC. Na stole jsou připraveny čtyři talíře s jídlem, u každého stojí sklenice s vodou a vedle ní leží ubrousek, na kterém před zahájením jídla spočívá příbor. Sedím naproti Albertovi, pohled zavrtávám do talíře, abych se s ním nemusel bavit. Začínáme jíst a dusivé ticho narušují pouze výboje lampy, která slouží k zabíjení much. V hlavě se mi převrací slova, jež se už už derou na povrch, ale ústa stále z nedostatku sebevědomí váhají. Doufají, že se konverzace ujme někdo jiný. Naštěstí se spolu po chvilce začnou bavit táta a syn. Jejich konverzaci těžko rozumím, ale ani se o to nesnažím. Jsem rád, že nemusím mluvit, ale také, že pominulo to nepříjemné ticho. Když je můj talíř prázdný, José mě pobízí, abych si přidal. Nečekám a dávám si další porci, abych nasytil ten neukojitelný hlad, který zde budu pociťovat skoro vždycky. Na konci celého procesu ještě skloním šéfkuchaři poklonu, pak už se zvedáme, abychom po sobě uklidili. Dnes ještě sklízíme nádobí všichni, nicméně v budoucnu se to rovněž stane naším úkolem.
Jak dotáhneme naše údy do paláce spánku, svalíme se na záda a v minutě spíme. Stáváme se postupně Španěly a zjišťujeme, co skutečně znamená ta siesta. V našich končinách není obvyklé, aby lidé po obědě uléhali. Tady to jinak nejde. Venku je ve tři hodiny, kdy jsme hotovi s obědem, největší žár. Není divu, že spousta obchodů a restaurací je v takovou hodinu zavřená. Lidé odpočívají.
Malátní a nehybní zůstáváme zhruba do šesti, kdy se naše vědomí po strávení jídla stává opět aktivním. Ačkoliv bychom vydrželi celý den se válet, střídavě spát a budit se, nechceme volný čas trávit tím, co může každý dělat po smrti. Proto se zvedáme a jdeme rýsovat plán, kterým se stane prozkoumání okolí s možností navštívení nejbližšího města.
Santa Brigida, městečko vzdálené vzdušnou čarou od nás přibližně čtyři kilometry, se pro nás jako nedobytná pevnost stala určitým symbolem. Podařilo se nám do ní dojít až při samotném odjezdu z farmy. Do té doby naše pokusy o její navštívení končily katastrofálně.
Dnes jsme se řídili mapami.cz, které ovšem nezohledňovaly, že některé cesty jsou soukromé. Taky proto se nám stalo, že nás přes jednu navedly. Z té nás však vystrnadil malý agresivní psíček.
S takovými psy jsme, jak už víte, měli jistou zkušenost, a proto jsme se dali raději na ústup, než abychom pokoušeli naši štěstěnu. Vlivem toho se však plánovaný výlet protáhl z šesti kilometrů na osm. I přes prvotní neúspěch jsme se nenechali odradit, a pokusili se do města sestoupit jinou cestou.
Jenže i tentokrát jsme odešli s nepořízenou, neboť Andy odradil štěkot psů ozývající se z nedalekého stavení. Naštěstí jsme couvli, což ve výsledku bylo krokem správným. Všimněte si, že někdy je lepší se skutečně stejnou cestou vrátit, než ztrácet drahocenný čas. I v životě přicházejí takové chvíle.
Že cesta byla zbytečná, to říct rozhodně nemůžu. Každá cesta je něčím jiná a vůbec nejhorší je, když je cesta žádná. Alespoň jsme prozkoumali okolí a zjistili, že nic moc zajímavého neposkytuje. Několik artefaktů jsme potkali, ale ty nám opravdu uspokojení neposkytly. Ať už to byly hodiny zavěšené na plotě obepínajícím vyschlou vodní nádrž, záchod s překvapením vosího úlu uvnitř, černě potažené dřevěné židle sestavené u silnice do pentagonu, naprosto roztomiloučcí pejsci k poňufání, majestátní výhled na moře a v posledku fíkovníky oplývající sladkými plody, jež vás po čase omrzí stejně jako jablka v Čechách.
Vrátili jsme se poměrně svěží. Taková procházka někdy dokáže pořádně vzpružit, stejně jako úplně unavit. Slunce už zapadlo za obzor, hodiny ukazovaly půl devátou, žaludky signalizovaly hlad.
Jestli jsme někdy během dne měli slabou chvilku, tak to rozhodně bylo toho večera. Rovnou předestřu, že další, slabší, přišla následujícího jitra.
Když říkám „měli“, skutečně myslím „Andy měla“. Moje slabé chvilky přicházely až s nějakým menším zpožděním, většinou před spánkem nebo po probuzení, když hlava byla čistá a nezatížená prací.
Po procházce jsme už naneštěstí, kromě arašídů, dýňových semínek a avokáda zakoupeného v kauflandu na Podbabě, které nám vydrželo dva týdny, neměli žádné vlastní jídlo. Z toho důvodu jsme v jeskyni shledali jako nejlepší řešení udělat si vajíčka natvrdo a k nim si dát bagetu, která zbyla od oběda. Ještě toho dne jsme byli poučeni, jak se zjistí, jestli vejce nejsou příliš stará, a tedy nevhodná ke konzumaci. Když je položíte do studené vody, taková vejce by měla vyplavat na hladinu, zatímco ta dobrá, klesnou ke dnu. Stejný test jsme vyzkoušeli, přičemž jsme jedno rovnou vyřadili. Pět jsme si jich následně bez větších úvah uvařili. První jsem bez nějakých větších obtíží snědl. Z druhého však vytekla zvnitřku voda. Třetí nemělo žádný bílek. Čtvrté bylo narůžovělé. Páté jsem raději ani nerozdělával, protože bych riskoval, že se Andy pozvrací.
„Fuj, se na to podívej,“ říkala mi, když jsem nechápavě kroutil hlavou, „má tu doma hnus, všude tu jsou mouchy, drobky, smrdí to tady, dává nám k večeři zkažený vajíčka a tomu říká hoštění?“
I když jsem zvyklý na ledacos, tady jsem musel dát Andy za pravdu. Vždyť on nám za práci pro něj neposkytoval téměř žádné výhody. Kdybychom si dali všechny vstupy a výstupy do rovnice, vyšlo by nám, že mnohem víc investujeme, než získáváme. Myslím, že to byl poměrně zlomový okamžik, kdy jsme skutečně vážně přemýšleli nad tím, že skončíme. Člověk musí vědět, co je dost. Jedna věc je to, že jsme daleko od všeho, že nemáme téměř nikde signál, že s námi nikdo nemluví, nikdo nám nepoděkuje, že děláme fyzicky náročnou práci, že spíme s mouchami a komáry na třicet let starých matracích, ale to, že nemáte ani pořádné jídlo, je věc druhá. Tímto okamžikem jsme naprosto vystřízlivěli. Hned poté jsme napsali dalším hostitelům v okolí. Kdyby nás někdo vzal, byli jsme odhodláni z minuty na minutu odtamtud zmizet. Chtělo se nám brečet, volat maminku, jet domů. Naše očekávání se střetla s realitou.