Zima 2022/2023 byla opravdu pěkná a příjemná, ačkoliv mě věčně sužovala nějaká nemoc. Je to doba, kdy mám kolem sebe úžasné lidi, bavím se, otvírám se světu, mám práci a naplnění. K tomu tvořím báseň za básní a užívám si přítomnosti. A tak mi po dlouhé době toto období uteklo jako mžik oka.
4.12.
Co by to bylo za život, kdybych ho žil pro sebe. Všechno se má sdílet.
Ze srandy, ale i ze zvědavosti jsem si četl jakési návody na to, jak být úspěšný, mít kamarády, mít jakoukoliv holku a tak podobně. Vtip je v tom, že člověk musí jednak dobře vypadat, starat se o sebe, ale zajímat se o ostatní. Druhým skutečně naslouchat, pamatovat si, co říkají, ptát se jich na jejich pocity. Lidé si pak přijdou důležití. Udělej druhého důležitým a bude tě milovat. Respektuj druhé, jejich záliby, přijmi je za své, na všechno, pokud možno říkej ano. Nikdy druhé neodsuzuj. Snaž se milovat všechny. Vždyť koneckonců každý chce jen pochopení a lásku. Udělej každého výjimečným. Buď vtipný, obětuj se pro ostatní. Všude choď včas a odcházej jako poslední. Nech mluvit druhé.
Pamatuj taky, že člověk není jen bytost. Člověk je všechno, co je s ním nějak spojené. Když kritizuješ jeho záliby, kritizuješ jeho. Když se ti nelíbí jeho oblečení, nelíbí se ti část jeho samotného. Proto zkoušej i věci, co má rád druhý.
2.1.
Rozhodně se cítím lépe než v roce předchozím. A čím to? Myslím, že nejpříjemnější změnou je nově započaté studium na FHS, kde jsem konečně získal několik zajímavých a opravdových přátel, s kterými se cítím dobře. Dále jsem si dokázal najít práci na pozici asistenta pedagoga, za což jsem rád, protože mám jednak stabilní příjem, jednak se nemůžu přes den toliko nudit. Ale je to spíš pocit, že svůj čas využívám prospěšně, který mě dělá šťastným. Dokáži si jak užívat, tak pracovat. Umím si vyhradit čas jak pro sebe, tak pro ostatní.
V době po skončení pracovního poměru jsem pracoval na knize s názvem „Věk pravdy“, kterou jsem nicméně nezvládl dotáhnout do úspěšného konce. Podařilo se mi však napsat několik kapitol, zhruba třetinu knihy, při jejímž psaní jsem si nicméně uvědomil, jak je příběh absolutně komplikovaný a chaotický. Aby to nestačilo, děj je značně depresivní. Bylo však zajímavé si všímat, jak se myšlenky na děj v průběhu psaní střídaly. Myslím, že projekt se stal mým ulevováním pocitů. Původně to totiž mělo být mechanistické dílo, kde AI naprosto zdevastuje či zotročí lidstvo, kde zaniknou veškeré naděje. V průběhu času jsem však začal od konceptu ustupovat. Události se začaly vyvíjet příjemněji, naděje najednou byla k dostání. Největším překvapením se stala kapitola, kde si Mark uvědomí svou lásku ke Stelle. Byly to moje touhy? Skryl jsem do té knihy své obavy? Dost pravděpodobně ano. Kdo ví, možná se někdy k pokračování knihy ještě vrátím. Dosud nejsem však plně rozhodnutý. Navíc mě nyní postihla tvůrčí krize, kdy jednoduše nemám o čem psát. Alespoň ne knihy. Poslední měsíc jsem se intenzivně věnoval psaní poezie. A opět docházím k závěru, že psaní ulevuje od pocitů. Do písmen totiž zahrnuju své tíhy, své myšlenky, čímž se jich zbavuji. Ale není to jen o zbavování. Když myšlenku zapíšu, můžu se nad ní zamyslet, říct si, že vše není tak horké, jak se to původně zdá být.
A když jsem se uklidnil, přišla další úzkost, při které jsem si vše rozmyslel, odmítl být nadále mezi těmi lidmi a vzal jsem to nejkratší cestou, po silnici, na nádraží v Linci, abych se vrátil domů. Tehdy jsem to nevěděl, ale našel jsem částečně klid v duši, protože jsem nadále nepotřeboval cestovat. I tomu se podřídila následující tvorba. Ale tak to prostě je. Člověk musí ujít velký kus do hajzlu, aby zjistil, že největší poklad je doma. Uvědomil jsem si, jak moc jsem vázaný na českou řeč, jak moc potřebuji mluvit česky. A taky jsem si uvědomil, že tohle je pro mě domov a domovem navždy zůstane, ať už tu žijí jakýkoliv lidé.
A sice jsem po návratu z Rakous propadal dalším depresím, úzkostem, ale tak to v životě musí chodit. Přijdou temné chvíle, aby mohly přijít ty zářné. Kolik večerů jsem probrečel, protože se mi stýskalo po dětech. Kolik večerů jsem zuřil s tím, že se zlobím na Boha, co za úděl mi to dal. Ale všechno tohle muselo přijít, abych se se svým osudem dokázal smířit. A i o tom byl dost rok 2022 – o smíření. Protože nikdy jsem se necítil tak klidný a smírný. Nikdy jsem si nepřipadal tolik nad věcí jako v tom roce. Najednou jsem přestal řešit věci a obrovskou útěchu a naději jsem nacházel v jednoduchých věcech.
Až teď, když jsem načerpal důležité životní zkušenosti, ale kdy jsem nalezl klid v srdci, kdy mi k tomu pomohly některé knihy, si uvědomuju, že všechno tohle přemýšlení je k ničemu, protože je to jen přemýšlení nad slovy. Člověk sestrojil přítomnost, minulost a budoucnost, aby nad nimi mohl přemýšlet, aby se mu usnadnil život.
Filozofie se tak stala mým smyslem života. Abych nějak zabil čas, přemýšlel jsem nad věcmi, které nelze vyřešit. Ach, kolik jsem musel toho protrpět, abych došel k tomu, že všechno takové je nesmyslné, že nejlepší je splynout s okamžikem a se vším se smířit. Vždyť na moři je lepší s vlnami splynout než s nimi bojovat.
Jako mi v roce 2021 nejvíce pomohla otevřít oči kniha Homo ludens, učení Dona Juana a Malé dějiny filozofie, tak v roce 2022 to bylo jistě Kouzlo smyslů a Jak si lidé hrají.
Do teď nezapomenu, jak jsme kráčeli po nábřeží u Národního divadla, kdy jsem pocítil stav, že opouštím vlastní tělo. Bylo to opravdu zvláštní. V něčem to bylo krásné, ale v něčem opravdu děsivé. Bál jsem se, že navždy zmizím. Pocítil jsem ohromný strach. Ale zároveň jsem pocítil ohromnou úlevu, protože jsem věděl, že všechno pomine. A tehdy mi nejvíc pomohlo se svěřit. Ona mě chytla, čímž jsem si mohl uvědomit její přítomnost, díky čemuž jsem na světě zůstal.
Musel jsem si projít peklem, abych došel do ráje.
Byl jsem šťastný po dlouhé době, protože jsem dokázal splynout s okamžikem.
A tak jsem splnil to, co radil Kurt Vonnegut, totiž být součástí něčeho. Stal jsem se součástí party, kde jsem si začal připadat dobře.
Ať už se stane cokoliv, vím, že chci být šťastný. Nechť se rok 2023 stane šťastným obdobím.
8.1.
Místo abych začal psát o tom, jak málo jsem psal, jak moc se mi nic nechtělo zapisovat, se zaměřím na přítomnost, protože to je podle mě jediná strategie, jak se tady z toho všeho nezbláznit. To znamená, že si dokážu užít přítomnost. Neopomíjím minulost, protože kdo zná minulost, ovládá budoucnost, ale nechci ani ovládat budoucnost, protože co by to pak bylo za život, kdybych znal všechno, co jsem si vytyčil? Cítím z toho obrovskou úzkost. Žij jen v přítomnosti.
Všechno to hrozně moc rychle uteklo, ale je to tím, že jsem se naprosto odevzdal onomu okamžiku. Ach. Jak já bych měl rád takový život, kdy bych se nemusel ohlížet zpět. Jak moc bych si užíval, kdybychom se všichni odevzdali jen přítomnosti.
Jsem klidný? Rozhodně bych neřekl. Dneska jsem nemeditoval, ale to vůbec není ten důvod. Ano, spal jsem mizerně málo, protože domů jsem se vrátil asi ve čtyři, ale rozhozený jsem byl z celého týdne, protože byl vskutku náročný. Nebyl rozhodně náročný tím, že bych toho měl tolik, ale stal se náročným psychicky.
Byla to zoufalost, kterou jsem pociťoval. Prázdnota, jež v nás všech dřímá, která se probouzí při nudných dnech. Stavy, jež jsem zažíval by se daly připodobnit ke stavům, kterých jsem byl svědkem během covidového období. Každý den se táhnul jako tech předchozí, ráno jsem si vstal, kdy se mi zachtělo, udělal jsem nějakou malou práci, udělal si oběd, prošel se, navečeřel se a šel spát. Dost možná bych s tím dokázal být v pohodě, kdybych se mohl mezitím vídat s ostatními lidmi. Dost možná bych s tím byl v pohodě, kdybych do toho nebyl nemocný.
Důležitá věc se stala. Od pondělí jsem měl stále trhaný a krátký spánek, ale v průběhu týdne se stále zlepšoval a zkvalitňoval. To je dobré znamení. Myslím, že moje nemoc by mohla být částečně způsobena z časté nespavosti. Když si totiž vzpomenu, jak jsem poslední dobou špatně spal, dávalo by to smysl. Nepravidelný spánek, předspánkové rituály. Uplynulý týden jsem si před spaním četl, pil meduňkový čaj, chodil spát ve stejnou hodinu. A hlavně díky tomu jsem se mohl konečně skutečně vyspat, takže se mi nadále nezdálo, že jsem jakoby ve snu. To byl předtím opravdu nepříjemný pocit, který jsem častokrát pociťoval. Ale opět jsem našel spojení k sobě, opět jsem svobodný, svobodně se rozhoduji a jednám. Nejsem svým vlastním otrokem, což je skvělá zpráva. Když jsem byl ve snu, všechny činnosti byly jakoby automatické, všechno mělo daleko horší vlastnosti. Chuť nebyla chutí, kterou jsem znal. Obraz nebyl obrazem, který jsem znal. Jako by všechno vybledlo. Jsem rád, že jsem opět na sebe napojen. Včera jsem nad tím přemýšlel, když jsem čekal na tramvaj na Náměstí republiky. Chodil jsem sem a tam, pozoroval lidi a přemýšlel nad tím, jak drtivá většina z nich nikdy nepozná to, co jsem poznal já. Nikdy nepochopí věci, které jsem pochopil. Nikdy nevystoupí ze své přímky, takže jsou podobni strojům. Ten život je nalajnovaný, a i když se zdá šťastný tím, jak je jednoduchý, nechtěl bych mít takový život mít. Vlastně si moc užívám, s jakou intencí můžu věci cítit, stejně s jakou intencí můžu trpět. Děkuji proto za to.
Dneska jsem měl trochu tvůrčí krizi, protože jsem si začal uvědomovat, ačkoliv to moc dobře vím, že žijeme v době, kdy jednak lidé už příliš nečtou, ale dávají přednost rychlejšímu štěstí, jednak v době, kdy je knih přehršel. Vždyť jen já se prokousávám knihami, které vznikly kolikrát i před sto padesáti lety. A za tu dobu vzniklo nepřeberné množství knih. Jasně, že to mě od psaní neodrazuje, protože drtivá většina tech knih může být špatná, ale kde mám záruku, že se alespoň jedna moje kniha ujme, když už jich je tolik. A teď jsem opravdu rád, že jsem si tuto myšlenku zapsal, protože ihned můžu oponovat tím, že co mi záleží na lidech. Dělám prostě jednoduše něco, co mě baví, co mi jde. Víc řešit nemusím. Plán mám navíc už jasný. A proto se ho budu držet. Člověk o sobě má pochybovat, ale nakonec se vždy musí najít. Najít své kvality.
Ačkoliv mě bolely záda, což mě bolely celý týden, šel jsem se projít a tiše trpěl. Všímal jsem si toho, jak moji náladu ovlivňuje moc hudba. Ale nebylo to jen na jednu stranu. I podle mé nálady jsem si pouštěl hudbu. A přišly veliké chmury. Obrovské. Srali mě strašlivě lidi. Chtěl jsem být sám, ale oni tam zrovna v tu chvíli museli být. Přemýšlel jsem o sebevraždě. O ní jsem přemýšlel tento týden často. Ale není to tak, že bych ji chtěl provést. Pane na nebesích, to vůbec ne. Jen jsem přemýšlel o tom aktu, konceptu, whatever. To je ta moje kreativita. Taky si musím všechno zkusit. Prostě jsem přemýšlel, jak by svět vypadal po mém zavraždění. Kdo by plakal, kdo by byl rád. A hned jsem věděl, že spousta lidí by byla hodně smutná. Věděl jsem, že spousta lidí by hodně plakala. Ale tak co, no. Prostě přišla existenciální krizička. Smrti se dosud moc a moc bojím, takže už jen kvůli tomu bych se nikdy nedokázal zabít. Už jen kvůli tomu, že nedokážu všechno tady takhle nedohrané nechat. Už jen kvůli tomu, že ještě nevím, co pak přijde. Ale ne, určitě bych to neudělal. Jen mě to napadlo, když jsem viděl Nuselský most. Zvláštní myšlenky. Pak už mi bylo líp. Pustil jsem si Beatles a poslouchal dost jejich texty a skoro až jsem brečel, když jsem si uvědomil, že Imagine od Lenona je podobné jako moje Představ si. Napadlo mě, jestli jsem se tím neinspiroval. Pak už bylo dobře. Šel jsem náhodně, neplánoval jsem, což bylo vcelku dobrodružství, protože jsem došel až na Národní třídu z Vyšehradu. Ve výsledku to byla zajímavá procházka, kdy jsem pochytil spoustu věcí jak od lidí, tak z budov a dalších shitů.
Ach, všechny ty pomíjivé okamžiky jsou tak krásné. Tolik jsem toho zažil. Dobré i špatné. Můj život byl opravdu moc zajímavý. Ale pomalu si začínám říkat, co ještě může přijít. A trochu se bojím. Trochu se bojím, co skrývá budoucnost. Jak rád bych se nechal unášet vlny přítomnosti. Ale já mám strach.
Tolik jsem si zabrečel. To jsem potřeboval. Moc náročný týden. Moc pocitů. Moc. Je toho hodně. Chci zpomalit, ale nejde to. Nejde zastavit a všechno si vychutnat. Člověk musí jedině splynout.
Spal jsem mizerně. Má mysl byla přehlcena vším. Všechny ty podněty. Moc. Moc jich bylo. Alespoň jsem mohl špatně spát s úsměvem na ústech při myšlence na .... Ale nakonec je to přeci jen maminka. Bezpečí. Potřeba bezpečí. Něha. Pochvala. Bezpečí. Naše strachy nás neustále sužují. Jen se tak nebát. Nemít strach z ničeho. Ze samoty. Strach z nebezpečí.
Dokoukal jsem Ed Wooda, nejhoršího režiséra všech dob. A musím říct, že to nakonec vůbec špatný film nebyl. V něčem jsem s Edem soucítil. Ačkoliv neměl talent, dělal to, co ho bavilo. Ale soucítil jsem s ním i v tom, že neustále sháněl peníze. A já si uvědomil, jak moc to mají umělci těžké. Ale taky jsem si uvědomil, co už dlouho vím, že je to dobrý boj, že je to má cesta. A on toho tolik obětoval, tolik se snažil. A já jsem naříkal, když jsem se bál vyjít z komfortní zóny. Nechci mít strach. Strach je největší nepřítel člověka. Když se člověk ničeho nebojí, nemá co ztratit, může jen získat. Pryč se strachem. Začnu být upřímný. Nebudu se bát jednat a ukazovat svou přirozenost. Ať si mě lidé zraní. Co mi na tom záleží. Pakliže jediný úspěch vyrovná všechny ty neúspěchy, pak to mělo smysl.
Už jsem přeci řešil, že mám na tomto světě důležitější úkoly. Ale to je právě ono. Že možná zjišťuju, že neexistují důležité a nedůležité úkoly, ale že existuje jen to, co chceš víc a co chceš míň. A pokud bych měl mít vedle sebe milující osobu a rodinu, pak nepotřebuju víc. NE! Teď jsem si uvědomil, že tohle nejsem já. Musím si prostě určit priority. Ale co když jde oboje? A to je asi to nejlepší. Nepřiklánět se jen na jednu stranu. Nelpět jen na jedné věci. Vždyť můžu mít vše, co budu chtít.
15.1.
Je neděle, sedím na židli s otevřeným oknem, právě jsem batikoval tričko. Byl jsem se projít na Zlatnici, pozoroval jsem ptáky, povídal si s nimi. V uších mi hraje Grounding to Mother Gaia a já se dlouho necítil tak klidně. Včera jsem se opět se vším smířil.
Také jsem dost dělal chyby, ale důležité je, že jsem si to pak dokázal uvědomit. Navíc jsem to tak krásně zahrál s větou: „Když učíš ostatní, učíš nejvíc sebe.“ Už chápu, proč učitelé často chtěli něco od žáků vysvětlit. Je to ten nejlepší způsob, jak si něco můžou zapamatovat.
Ve středu se stala moc úžasná věc, Konečně jsem se rozhoupal a vymyslel jsem svůj výlet na Kanáry. Vzalo mi to opravdu hodně úsilí, ale konečně se to povedlo, ačkoliv jsem to chtěl kvůli své nerozhodnosti už zavrhnout. Mám obrovskou radost, protože se na Kanáry moc těším. Myslím, že tu pořádnou motivaci jsem získal, když jsem vyšel ze Sudu. Tehdy jsem dostal obrovskou chuť ponořit se do moře a nechat se unášet vlnami. Tak moc se těším na teplo, na sluníčko, na moře.
Jelikož jsem se celý týden snažil být rozhodný, vyšvihnul jsem se s několika nápady. Uvědomil jsem si, že být rozhodný je moc pěkná schopnost. Je to něco, na čem teď dost pracuju. Čiň rozhodnutí, nes následky, ale pak nesmíš litovat následků. Ale já moc dobře vím, že se vždycky rozhodnu nejlépe, jak dovedu, což je úžasné. Takhle si nikdy nemůžu nic vyčítat.
Byl jsem hodně podrážděný. Po tom, co jsem dobře zvolil slova, jsem se šel projít, aby se mi udělalo lépe. Pustil jsem si Chopina a užíval si tmu, klid a samotu. Hned mi bylo lépe. Když jsem se vrátil domů, všechno se rozplynulo. Kolikrát stačí zachovat klid.
No, nebudu si tvořit domněnky. Vše je takové, jaké to je. Nebudu mít strach. Strach je pitomost. Nebojím se ničeho. Nebojím se odmítnutí. V mém světě je vše v pořádku. Miluji se. Mám se rád. Můj život je krásný. Neberu si nic osobně. Nadávky i pěkná slova ostatních mi jsou ukradená. Já jsem jediným pánem nad sebou samým. Nezneužívám slova. Nešířím jed. Stresu se zbavuji pomocí meditace, sportu, tance, zpěvu. Dělám vše tak, jak nejlépe dokážu. Šířím pravdu, lásku, krásu, dobro a smích. Směju se. Směju se, když se smát můžu. Směju se kdykoliv. Užívám si života. Svůj život dobře plánuji, ale také jej nechávám náhodě. Nechávám se unášet na vlnách bezpečna. Vše je bezpečné. Vše je krásné. Směřuji přesně tam, kam chci. Dokážu vše, co chci. Přemýšlím pozitivně. Mám se rád. Miluji a jsem milován. Nemůžu se dočkat na další skvělý týden.
22.1.
Slunce nad hlavou mě zdravilo, stejně tak jsem měl jiskrný úsměv já. Po dlouhé době jsem se cítil opět naprosto zdravý a bez tíhy života. Měl jsem energie na rozdávání, že jsem mohl v ten den prostopovat celičký to svět.
V pondělí jsem si naplno uvědomil štěstí v neštěstí, že všechno ve výsledku může být dobré, podle toho, z jakého pohledu na věc hledíme.
Plný elánu, radosti a lásky jsem se vydal po obědě do Stromovky, kde jsem měl v plánu dočíst kapitolu z knihy. Nakonec jsem si sedl na lavičku, odkud na mě vzhlíželo slunce, kde jsem jen zavřel oči, hlasitě oddechoval a užíval si pohody, tepla a přítomnosti. Přítomnost se celý týden o to víc zvětšovala. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, ale když jsem byl nasycen, cítil jsem se přímo božsky. V mysli nebyl jediný mráček, kolem se honili psi, bylo to veselé, v mysli jsem si hrál s nimi.
Sociální sítě. Problém, který se v posledních měsících značně nafouknul. Dlouho nebývaly doby, kdy jsem byl schopen na nich strávit hodiny. Dlouho nebyly doby, kdy jsem telefon pozoroval každou chvíli. Je to snad ono pomyslné doplňování dopaminu, které je třeba již od rozbřesku a probuzení? Neboť takto to u mě v poslední době chodí. Po probuzení zapínám wifi a koukám na veškeré aplikace, zdali někdo v noci nenapsal. Když nenapsal, dopamin nestoupne, když napsal, jsem rád, na zprávu často odpovídám až v autobuse. A přitom bych se mohl podívat až v autobuse. A proto bych byl vskutku rád, kdybych po probuzení ony zmíněné aktivity vynechal, vstával s myšlenkou na to, jaký krásný a úžasný den mohu prožít, vstával s úsměvem a vděčností, že mohu naplno prožít další den. K tomu, abych byl šťastný přeci nepotřebuji nic vnějšího.
Čas není vůbec lineární, nýbrž cyklický. Všechno se neustále opakuje, duše se převtělují. Právě věda všechno nabourala, protože hlásá jednu jedinou pravdu. Věda spojuje národy. Věda je něco jako náboženství. Lidi je třeba sjednotit pod jednu agendu, aby byli lehko manipulovatelní. Ale nic není pravda. Vědci se rodili, pracovali pro vědu, protože vědě věřili. Těžko vyvracet vědu, protože je až příliš zakořeněná v našich myslích. Ale všechno vědecké je jen hypotéza. Naopak to přineslo deprese, nepříjemnosti, i když se náš život značně zjednodušil. Ale model zůstává stejný. Vítejme v moderním otroctví, kde jsou lidi lehko manipulovatelní díky školství. Ano, je to školství, které z dětí vychovává průměrné jedince, což stát přesně chce. Stát alias vrcholoví představitelé si takto mnou ruce. A oligarchové pak jakbysmet. Ale pravda neexistuje. Pravda je všechno, čemu věříš, že je pravda. Ve středověku to byly pověry. Ty mohly být vyvráceny s vědou a náboženstvím. Ale co se stane, až vyvrátíme vědu?
A zde mi přináší velkou satisfakci vědění přírodních národů. Přeci jen jsou to oni, kteří jsou daleko víc mentálně vyspělejší než my. Protože se naučili žít v harmonii, aniž by potřebovali tolik pomocníků. Jejich duchovní systém je naprosto propracovaný. Jejich jazyk není umělý. Všichni jsou naprosto živi. A přitom je považujeme za primitivní, abychom se mohli povyšovat. Ale člověk, který se povyšuje nad ostatní, je vždycky ten nejhloupější. Myslím, že naše civilizace spěje k rozkladu. Buď se musí naprosto transformovat k udržitelnému žití nebo brzy zanikne, protože je až příliš lineární. A jsme přesně takoví, čemu věříme, že jsme.
Ke knížce, kterou jsem dostal od babičky jsem byl zpočátku naprosto skeptický. Nakonec jsem k ní přistoupil nestranně a odnesl jsem si zajímavé poznatky. Nevěřím, že všechny neduhy v těle si tvoříme sami, ale věřím v sílu myšlenky. Nicméně síla myšlenky popírá veškerou fyziku. Ale tady jde vidět, že věda není všemožná, protože nedokáže vysvětlit iracionálno. Neodkáže vysvětlit štěstí a neštěstí. Pro ně to jsou prostě jen náhody. Nedokáže vysvětlit zázračné uzdravení člověka. Nedokáže objasnit spoustu věcí, protože k tomu ji chybí slova. Všechno chápe příliš instrumentálně, ale zapomíná, že vznikla z příběhů. Věda se tváří, že zkoumá nestranně historii, ale zapomíná, že historii nutně předcházela, že je její nedílnou součástí. Myšlenky a myšlenkové pochody vznikají na základě starých myšlenek. Neustálé změny se dějí, ale nikam se nevyvíjíme. Zůstáváme na místě, i když se zdá, že to tak není. Učení je eliptické, stejně tak vývoj, stejně tak život, stejně tak všechno.
Věda bude jednou dost možná překonána. Zatím si však nedokážu představit, co by se muselo stát. Totální katastrofa.
A já si začínám víc a víc uvědomovat, jak myšlenky dokáží tvarovat náš život. Vždyť koneckonců jsme vším, co kdy přijmeme. Jsme všemi teoriemi, kterým věříme. Jsme slovy, které si myslíme. A koneckonců teorie jsou zase slova. Jsme zvuky, které slyšíme. Jsme slovy, kterým věříme. A proto jsme zejména slovy. Jsme slovy. Jsme myšlenkami. Vesmír je tvořen našimi myšlenkami. Bez myšlenek je jen přítomnost. A proto věřím v sílu myšlenky.
Pomocí vůle dokáží tělo ošálit, aby jim zima nebyla. Pomocí vůle dokáží lidé ošálit tělo, že nemají hlad. Pomocí vůle lidé dokáží tělo ošálit, že nepotřebují tolik spát. Ale jsme formování kulturou, médiami, ostatními, kteří něčemu věří, kteří nás neustále formují a ovlivňují. Je těžké něčemu solo věřit, když je tolik jiných možností. Já bych se v tom mohl utvrdit, ale pořád tomu věřit nemusím, protože od dětství mi bylo vštěpováno něco jiného. Takže všechno je v podstatě o utvrzování v pravdě nebo ve lži, podle toho, jestli je sklenice z půli prázdná, nebo plná.
Na tomhle můžu začít neskutečně stavit. Celý vesmír si tím pádem můžu utvářet tak, jak chci. Proč jsem si od nějakého věku začal všímat, že mi vychází všechno, čemu věřím, a pro co všechno dělám? Protože síla myšlenek a činu je nezanedbatelná. My věříme vědě, protože jí věří většina lidí a většina lidí ji dokazuje. Kdyby však většina lidí dokazovala něco jiného a věřila v to, pak to přijmeme za vlastní pravdu. Neustále opakovaná lež se nakonec stane pravdou.
Skutečně můžu být kdokoliv, můžu mít vše, ale musím si vytvořit správné návyky, pochopit algoritmus a vše pro to dělat. Všechno, co se mi děje, je moje manifestace. Ve všem funguje zákon zpětné reakce. Co dávám, to dostávám. Když se otvírám světu, svět se otvírá mě. Když věřím v dobro, potkávám dobro. Tím se budu nyní dost zabývat. Sílou myšlenky.
Jsme skutečně takoví, jací chceme být, jaké si sami sebe představujeme. I ten nejošklivější člověk, když má charisma, je krásný. Ale ošklivý člověk si těžko hledá cestu k charisma. Jsme krásní, když se takové vidíme.
A tak mě napadlo, že dost možná se mi špatně spí, protože to už i trochu očekávám. Když však uděláme všechny rituály, které mají evokovat dobrý spánek – čaj, knížka, nepříliš modrého světa před spánkem – očekávám, že se mi bude spát dobře. V tom jsem si taky vytvořil návyk. Ale proč bych se nemohl vyspat dobře, i když mám jiné návyky? Jasně, že mohl.
Po doučování jsme se spolu bavili o tom, co rád hraje za hry, a já si opět uvědomil, jak skvělé je mluvit s lidmi o jejich zálibách. Dal jsem tím signál, že se o něj zajímám. A přitom hry nehraju, nemám k nim už příliš velký vztah. Ale pokud se bavíš o něčem, k čemu má dotyčný velký vztah, bude tě milovat. A proto se bav s lidmi o jejich zájmech a neodsuzuj je, ale snaž se k nim si najít vztah.
Místo toho jsem se šel projít. Procházka to byla nadmíru užitečná. Byl to ten okamžik, kdy se věci počaly zase obracet k lepšímu. Nachytal jsem opět kreativitu, nápady a budoucnost se zdála zářnější. Ale rovněž jsem si dost užíval bytí v přítomnosti. Balóny minulost a budoucnosti jsem nechal vyfouknout právě do okamžiku. Okamžik je krásný.
12.2.
Dovolená na Kanárských ostrovech byla parádní. Dlouho jsem se necítil skutečně tak skvěle. Jenomže s návratem domů přišlo vystřízlivění. Co teď? Co dalšího mě čeká? Kam směřuje má cesta? A najednou se na sebe začaly opět kupit nekonečné otázky. Ale odpovědi opět nepřicházely. Ale tak už to asi chodí. Po krásném počasí přichází bouřky. Možná bych se udržel v pořádku, ale udělal jsem něco velkého, co mě opět dost poznamenalo. Asi jsem ke svým výzvám a voláním hluchý.
Přesto bych chtěl mít takovou dovednost, kdy bych dokázal s jakýmkoliv člověkem o čemkoliv mluvit. Těžko však vplouvám do podobných konverzací a přidávám něco. Asi nemám takovou potřebu mluvit. Nevím. Jsem vyčerpaný. Jsem duševně naprosto vyčerpaný.
Látka začala působit brzy poté. V uších mi hrála hudba, která se najednou zdála živější. Více jsem rozuměl slovům, vše bylo blíže ke mně. To jsem si ještě užíval. První střet s mým myšlením přišel, když jsem sluchátka sejmul. Přišly zvuky mých kroků, topení, mého vnitřního hlasu, který do mě ihned začal hustit nějaké myšlenky. Ze strachu, že se budu muset neustále poslouchat, jsem si co nejrychleji sluchátka zase nandal a vysprchoval se i s nimi. Poslouchal jsem klidnou hudbu, užíval si teplou vodu. Jenže sem tam se vynořily nějaké nepříjemné myšlenky, které jsem často byl schopen zavést až do různých paradoxů.
Nejhorší bylo asi jídlo a čaj, který jsem si dal brzy po sprše. Najednou jsem neměl vůbec hlad, hlava mi hořela. Nejspíš z čaje. Při jídle jsem měl raději sluchátka, abych nemusel poslouchat sám sebe. Ale beztak to moc nefungovalo. Neustále se vynořoval ten hlas, který tak rád udusávám, který se objevuje v takovýchto situacích, který jen teoreticky přemýšlí, aniž by přinášel jakékoli naděje. Ne. S ním přichází akorát beznaděj, zoufalství. Kam zmizela veškerá ta láska? Kam zmizela ta naděje mírumilovného splynutí se vším? Kam zmizela dobrota? Najednou jde všechno zredukovat na pouhou vědu. Všechno má nějaký mechanistický význam. Všechno zanikne. Není naděje. K čemu to?
A tak jsem se neustále snažil utíkat do přítomnosti a zároveň myslet na budoucnost, aby to už skončilo? Jak si vlastně pořád dokola můžu způsobovat tuto bolest? Nikdy víc! Už ne!
Přítomnost, budoucnost i minulost mi náhle nedávaly žádný význam. Chtěl jsem žít v okamžiku, protože jsem se bál stárnutí, ale uvědomil jsem si, že kdybych žil v okamžiku, tak by se nemohly dít žádné změny. Všechno je dokonale nastavené, ale lepší je o tom nevědět. Zabít své ego.
Fuj, jak mi bylo chvílemi nepříjemně. Jak jsem se horkotěžko snažil se uklidnit a odevzdat se hudbě. Plánoval jsem si zahrát na kytaru, ale zmohl jsem se jen na to, že jsem si lehl do postele, díval se nad sebe a pozoroval, jak se jedna barva přizpůsobuje druhé. Myslel jsem na to, jak je možné, že každý vidíme barvy jinak. Přemýšlel jsem nad objektivitou. Co je tedy skutečně objektivní? Ale k ničemu jsem nedošel. Zbytečnosti.
A takhle to šlo nějakou dobu. Všechno jsem příšerně analyzoval. A najednou přišlo zklidnění. A tak mě napadlo, že účinky piva a cigarety, které jsem pociťoval, přestaly. Přišel nápad, že dohromady se prostě nemají rády a v hlavě mi dělají přílišný nepořádek. Vždyť to není normální. Ležel jsem v posteli a myslel jsem na to, že všechno je jen sen, že já o všem sním, dokonce o sobě samém, jak sním. A už jsem si říkal, že teďka všechno skončí, protože jsem objevil pravou podstatu života, ale nic takového se nestalo. A místo toho přišly další zvláštní pocity a myšlenky, které umocňovaly můj strach a úzkost.
Naštěstí přišlo to, co je každému, kdo někdy pociťuje trápení, vysvobozením. Přišla únava, spánek a částečné zapomenutí, protože najednou byla realita jiná. Přišlo zklidnění mysli. Přesto jsem na sobě ráno pozoroval obrovské změny. Chuť do života byla daleko menší. Nechtělo se mi vstávat, snídat. I proto jsem ještě po probuzení snad třikrát usnul, přičemž z postele jsem vstal až snad v půl desáté. A i když jsem měl spoustu plánů, jen jsem ležel v posteli a sledoval do půl jedné přátelé. Nebyla chuť cokoliv dělat.
Procházka byla něčím velmi specifická. Všechno se mi zdálo klidné a pomalé. Přišel jsem si jako nějaký mnich. Zvuky ptactva, ale i motorů, lidí, byly najednou jiné. Těžko popsat, čím byly přesně jiné. Jako bych je dokázal lépe vnímat a slyšet. Ale těžko jsem se snažil z mých úst vykouzlit úsměv. Těžko jsem sám sebe přemlouval, abych byl pozitivní. Naprosto mě přepadla nějaká negativní nálada. A neřekl bych, že za to mohlo pouze brko.
A sice jsem si říkal, že bych opět rád prohloubil mystičnost a pochopení pro vesmír, ale zároveň si říkám, jestli nezacházím až příliš daleko. Nedostávám se do okamžiku, kdy mi to může ublížit? Sám cítím, že mi to nedělá dobře, což bych měl brát jako jasné varování. A proto až do odvolání si takovou věc odmítám dát. Už jenom kvůli tomu, že psychiku mám jen jednu. Co bych dělal, kdybych si třeba způsobil schizofrenii? Musel bych pak celý život s ní žít. To není jen tak, že to za jeden, dva dny odejde. Ne. To bych měl na celý život. A někdy je třeba si částečné uspokojení a ukojení odpustit na úkor celku. Život je jen jeden. Byl mi dán tento dar a já bych proto s ním neměl jen tak nešetrně zacházet.