Šel tam, kam ho nohy nesly. A jelikož nikam nespěchal, cestu si užíval. Poznával nové tváře, které byly nadšené, když spatřovaly poutníka. Lidé mu jen tak nabízeli nocleh a stravu. Nikdy přeci nevíte, kdy budete potřebovat pomoct vy. A Matěj sem tam lidem za jejich ochotu pomáhal. Ať už šlo o štípání dřeva, sklizení nějaké plodiny nebo opravu náčiní, byl to šikovný mužíček a práce mu nevadila.
Všechno se vyvíjelo zpočátku moc dobře. Kolikrát mlynář dokonce zapomněl, proč do světa vůbec vyrazil. Ale pak si vzpomněl na tatínka a raději přidal do kroku. Přece jen nemůže po světě bloudit věčně. Byly to krásné dny v jeho rodném království. Nic mu tehdy nechybělo.
Za několik neděl došel do hor. V horách byl mráz, žádné osady, žádní lidé, kteří by mu pomohli. A tak mrznul, hladověl a ze zimy nemohl ani spát. Nevěděl má-li se vrátit zpět, nebo pokračovat dál. A než se stihl jakkoliv rozhodnout, začalo hustě sněžit, takže už ani neviděl, kam jde. Nemělo smysl přemýšlet o směru. Hlavně někam. Někam, kde by se mohl schovat. I šel tam, kam ho nohy nesly.
Když byl zmrzlý jako rampouch, našel jeskyni. Nečekal ani vteřinu, vešel do ní, aby se schoval před nepřízní počasí. Jednak tam nechumelilo, jednak tam byla snesitelná teplota. A co víc, Matěj cítil kouř. „Určitě tu někde hoří oheň," pomyslel si. A tak pokračoval opatrně dál do útrob jeskyně. Sice klopýtal, párkrát si nabil hlavu, protože na cestu nebylo vidět, ale pak konečně uviděl světlo.
Na zemi plápolal docela malý ohníček. Zvláštní na tom bylo to, že nikde nebylo ani živáčka. Zastavil se a chvilku mlčky poslouchal, jestli něco nezaslechne.
„Pojď dál, už tu na tebe čekám. Ten oheň jsem rozdělal pro tebe," uslyšel klidný hluboký mužský hlas, který ho uklidnil.
Aniž by se vystrašil, došel k ohni, odkud však stále nikoho neviděl.
„Jen se posaď a ohřej se," odkudsi zaznělo. Matěj se tedy beze strachu posadil k ohni, a přitom si všiml, že na zemi v misce leží kouřící jídlo.
„Neostýchej se a vezmi si," řekl hlas jako by znal jeho myšlenky.
Žaludek ho z hladu už pobolíval. Nenechal se dvakrát přemlouvat a jídlo urychleně snědl. Poté začal klimbat. Teď, když seděl u teplého ohně, v břichu ho hřálo jídlo, cítil se unaveně. Tolik si přál zjistit, kdo je ten záhadný muž, jenž mu pomohl, ale spánek byl silnější. Padl ihned do dřímoty.
Když se ze spánku probral, všiml si, že je přikryt záplatovanou dekou. Pod hlavou měl položen svůj tlumok. Oheň stále plápolal, jako by někdo přikládal. Do růžova vyspalý se zvedl ze země, aby protáhnul ztuhlé tělo. Ve stejnou chvíli vyšel ze tmy na světlo stařec s dlouhým vousem, jenž byl ovinut bederní rouškou. Matěj se k smrti vyděsil, div že mu srdce nevyskočilo z těla.
„Klid. Nejsem nepřítel," řekl klidně a přišel k Matěji, který se mezitím uklidnil, na vzdálenost ruky. Matěji se v hlavě vynořila spousta otázek, které chtěl tajemnému muži položit, ale ještě než to učinil, byly mu zodpovězeny.
„Jsem poustevník. V této jeskyni žiji již několik let. Chtěl jsem vyřešit záhadu života a bytí. Každý den jsem meditoval, až jsem jednoho dne vše pochopil. Vím teď úplně všechno. Proto jsem věděl, že přijdeš, co si myslíš, kam jdeš. Není, o co stát. Z ničeho se nemůžu radovat," říkal mu starý muž poněkud smutným hlasem.
„Hm, vůbec vám to nezávidím. Kdybych mohl pomoct, tak vám pomůžu za to, jak jste se ke mně šlechetně zachoval," chtěl laskavost tomu dobrodinci oplatit.
„Vlastně bys mi pomoct mohl. To, že vím všechno, je moje prokletí i můj dar. Nyní vím, že tohle všechno způsobila mocná ježibaba, ke které jsem se modlil, aniž bych to tušil. Ta mě tehdy začarovala, že tu budu muset žít navěky věků, a přitom budu vědět vše. Dokážeš si představit, jaká muka to jsou?! Snažil jsem se s tím smířit, i když jsem dopředu věděl, že to nezvládnu. Jsi moje jediná šance. Musíš vyhledat čarodějnici a zlomit kouzlo," chytil Matěje ke konci sdělení za loket a podíval se mu kajícně do očí. Pak sevření povolil a svůj zoufalý pohled nasměroval do ohně.
Matěj se podivil s jakou přesností Vševěd předvídal události. Bylo mu toho muže líto. Takový nešťastný úděl. Ale má to i svou výhodu. A Matěje něco napadlo. Než však otevřel ústa, poustevník mu řekl: „Pramen života se nachází tam, kde bys to nejméně čekal. Později to pochopíš. Nyní už prosím běž," žádal Matěje, „snad se ještě někdy shledáme. Poslední věc. Vezmi si jídla, co hrdlo ráčí. Já jíst nepotřebuji, jen mi zkracuje utrpení. Ale teď, když mám konečně naději nic jiného nepotřebuji. Děkuji ti," podíval se na něj naposledy a uklonil se mu. Pak zase zmizel do tmy, snad se modlit.
A Matěj učinil, jak mu mudrc řekl. Sbalil si svůj vak, nacpal si do něj jídlo, řekl své sbohem a vyrazil.
Po cestě z jeskyně ven ho ještě napadala spousta otázek, na které se mohl zeptat. Pak si ale řekl, že nevědět je ve skutečnosti mnohem zábavnější. Člověk může nad vším spekulovat, s ostatními se dohadovat, handrkovat, situaci odhadovat, na něco se těšit. A co by to bylo za dobrodružství, kdyby Matěj věděl, kde pramen najde, a co ho po cestě čeká. Vševědoucího muže proto hořce litoval.