Slimák, to je tak specifický živočich, že ho poznáte snad ihned. Nemá nohy, ani ulitu, má rohy, plazí se jako šnek, ale přeci jen trochu rychleji, a miluje vlhko. Rád se zdržuje na zahradách, kde se potají nacpává babiččinou zeleninou. Určitě jste ho už někdy viděli. Nedá se přehlédnout. Ale co si o něm vlastně myslíte? Líbí se vám? Většině z vás asi ne, že? To já bych řekl, že je alespoň trochu zajímavý. A proč si to myslím? Dobře poslouchejte, čtěte a dozvíte se to.
Kam se všichni slimáci světa hrabou na plže, kterého jsem první den mého putování potkal v lese. Ten vám byl naprostý unikát. Byl sice, jako všichni z jeho rodiny, slizký, oranžový a malý, ale tenhle slimejš se oproti ostatním něčím hrozitánsky lišil. Ten vám byl tak nenávistný, nepříjemný a pyšný, až jste litovali, že jste ho potkali. Na těle měl ještě k tomu jakousi jizvu a plazil se tak podivně, že to okamžitě upoutalo moji pozornost. Přeci jen nemáte možnost každý den vidět slimáka, co se plazí jako král.
Abych si ho podrobně prohlédl, zastavil jsem na lesní podmáčené cestě a přidřepl si vedle něj. On se taky zastavil a též si mě začal prohlížet.
„Na co tak vejráš?“ tichounce promluvil.
Už jsem se ani nedivil, že se mnou zvířata rozmlouvají, proto jsem se na slimáka nezaujatě zahleděl a odpověděl jsem: „Koukám na tebe. Nikdy jsem neviděl takového zvláštního slimáka.“
„Tak to je moc dobře, že si žádného takového neviděl,“ pronesl. „Já jsem totiž neobyčejný. Myslím, že jediný svého druhu.“
Byl to strašný náfuka. Ale já byl natolik zvědavý, takže jsem toho podivného slimáka nepřerušoval a poslouchal, co mi ještě poví. Díky tomu vám můžu nyní povědět jeho neobyčejný příběh.
Karl, jak se představil, se narodil do obyčejné slimáčí rodinky. Vyrůstal společně se sourozenci na hřibu, kde postupem času nabral sil. Už od mládí se rád lišil a vytahoval se. Jak rostl a zvětšoval se, tak se taky zvětšovala jeho odhodlanost stát se někým výjimečným. Na tom ještě není vůbec nic špatného. Každý občas chceme být jedineční. Jenže Karl to tak trochu přehnal. Jakmile dostal příležitost naplnit svůj osud, rozhodl se ji využít.
Stalo se to zrovna v době, kdy všichni jeho sourozenci opouštěli svou rodnou houbu. Ti se jednak chtěli poohlédnout po houbě lepší, ale také chtěli zažít nějaká ta drobná dobrodružství, která život nabízí. Jen jak nadešel okamžik odchodu, všichni, až na jednoho slimáka, se vydali týmž směrem. Tím jediným slimákem, který se vydal jinudy, nebyl samozřejmě nikdo jiný než Karl.
„Kam to Karle jdeš?“ volali na něj jedni, když si všimli, že se neplazí stejným směrem.
„Tam nechoď. Tam tě nic dobrého nečeká,“ volali na něj druzí, protože jim rodiče vždycky říkali, ať tam nechodí.
Mluvit na Karla a jakkoli jej přesvědčovat bylo ovšem nadbytečné a kdokoli, kdo se o to pokoušel, si akorát plýtval potřebnou energii. Ten si říct nedal a nedal.
„Všichni si běžte, kam chcete. Mě ale nechte na pokoji,“ zahulákal na ně a sebejistě vyplazil vpřed, aniž by se za svými bratry a sestry jedinkrát ohlídnul. Co s nimi bude, na tom mu v onu chvíli vůbec nezáleželo. Ti, když spatřili jeho tvrdohlavé počínání, ho nakonec nechali jít. Každý o Karlovi totiž věděl, že svéhlavějšího slimejše na světě není. Když si něco Karl usmyslel, nebylo jej možné přesvědčit o opaku. A starosti? Ty si o něj ani v nejmenším nedělali. Mysleli si totiž, že se za nimi brzy vrátí.
Karl již po několika minutách svého plazení litoval, že se tou cestou vydal. V těch končinách nebylo vůbec nic k snědku. Tak se stávalo, že při svém putování hladověl, žíznil, trýznil se a soužil – ale přesto přese všechno se nikdy nezastavoval. Jeho pýcha, ale i opravdu silné odhodlání, mu nedovolovaly se jen tak nazdařbůh vrátit za sourozenci zpět.
I když nežil úplně naplno, jak by takový obyčejný slimák mohl žít, stále nějakým způsobem přežíval. Po cestě občasně nacházel zbytky po ostatních a shodou okolností se mu nevedlo zase tak zle, jak byste si mohli myslet. A i když nevěděl, po čem vlastně prahne a touží, šel stále dál a nehodlal zastavit, dokud to neznámé výjimečné nenalezne. S každým dalším krokem, tedy plazem, si byl jistější, že jeho výprava spěje ke zdaru.
Po mnoha strastiplných a vyhladovělých dnech si byl konečně jistý, že se doplazil až na samotný konec poutě. Jeho věčně pochmurný obličej se rozzářil. Nejenom, že měl takovou radost, ale současně před ním na zemi ležel kousek zlata, který rozjasňoval celé jeho tělo. Pro nás by to byl pouhopouhý drobeček, úlomeček, střípek, ale věřte, že pro Karla to byl pořádný valoun.
„To je ono!“ zaradoval se. „To chci! Přesně to jsem hledal. Konečně budu jedinečný. Už nadále nebudu žádný obyčejný slimák z hříbku, ale ten nejslavnější živočich všech dob. Teď teprve budu někdo!“ A v tu samou chvíli, co se zaradoval, si také usmyslel, že všem sourozencům opět dokáže, jak moc se v něm spletli.
No jo, jenže takový slimák nemá žádné ruce, kterými by cokoli, jako my, mohl nést. Nezbývalo mu proto nic jiného, než zlato přenést na vlastním těle. Proto se pod něj podplazil a pokusil si jej naložit si na hřbet. Zlato ovšem bylo daleko těžší, než si představoval. Přemáhal se, jeho pokusy byly zoufalé, Karl se přesto nevzdával. Hlasitě funěl a i přes silnou bolest, kterou mu tíha zlata způsobovala, se začal plazit zase zpátky, odkud přišel.
Pokud jsem vám předtím říkal, že cesta za zlatem byla náročná, tak cesta zpátky byla o poznání těžší. Nyní totiž Karl nenesl jen své slizké tělo, ale i blyštivý kámen, který snad vážil tolik co on.
„Uff, uff,“ hlasitě oddychoval po cestě. Aby zlato odvlekl, musel vynakládat značné úsilí. Kolikrát si usmyslel, že své břímě zahodí, ale vždycky se nějakým způsobem dokázal přesvědčit, aby to nedělal. Byl si téměř jistý, že jej ještě bude potřebovat.
Dny nejedl, byl hubený jako tyčka, při plazení vyčerpáním usínal, ale nikdy se nezastavoval. Vpřed ho hnala myšlenka na vítězství. S prohrou se vrátit nemohl. To by tam raději zůstal už navždy.
Po mnoha protrpěných dnech, fyzických i duševních zkouškách, konečně spatřil tolik známý sliz. Chtěl se zaradovat, vyskočit do výšky, ale nešlo to. Nejenže mu to tíha zlata neumožňovala, slimáka cesta také drasticky pozměnila. Proto, když se podíval na své bratry a sestry, jak lezou po hříbku, jen se povýšeně uchechtl. Učinil tak, aby na sebe strhnul veškerou jejich pozornost.
„Karle, jsi to ty?“ oslovil ho jeho mladší bratr, celý nadšený, že ho vidí zdravého a živého. „Kde jsi bratříčku byl? Tolik jsme se o tebe báli.“
Zlatý slimák se jen lehce pootočil, pohlédl na něj koutkem tykadla a řekl: „Karl? Jakýpak Karl? Já jsem Karl von Gold. Cožpak nepoznáš šlechtice, hlupáku? Tss.“ A jak to dořekl, bez čekání se odplazil dál. V duchu si říkal, jak to pěkně na všechny zahrál. Byl na sebe tolik pyšný, že s ostatními dokáže tak královsky mluvit.
Jeho bratříček byl zpočátku smutný, že ho Karl nepoznává, ale po chvilce si uvědomil, že je to vlastně dobře. „Stejně bych si s ním neměl co říct,“ ubezpečoval se. Nevěděl sice přesně, kdo takový šlechtic je, ale přišlo mu, že to bude asi někdo, kdo se rád baví jen o sobě. Takové lidi kolem sebe mít nechtěl a ani nepotřeboval. Dál nad tím už nemudroval a pustil se radši do houby.
Karla s úsměvem zdravil každý, kdo si jej z dřívějších časů vybavoval. Všichni se za ním otáčeli, přátelsky na něj volali, leckdo ho zastavoval, ovšem on reagoval vždy stejným namyšleným způsobem. „To opravdu nevíte, kdo jsem? Vždyť já jsem šlechtic, Karl von Gold. Copak nevidíte, že jsem zlatý? Nejsem žádný váš kamarád. Vy nejste zlatí, zato já ano.“
Nikomu kolem jeho zlato neušlo. Chtěli si na něj i sáhnout, ale to jim důkladně zakazoval. „Ještě byste ho zneuctili a pošpinili a umazali a znetvořili. Je jen moje. To já si ho sem přinesl. To já jsem toho tolik protrpěl, zatímco vy jste si tu lelkovali. Za co si zasloužíte na něj sáhnout? Hmm? Buďte rádi, že vám jej vůbec ukazuji.“
Mnozí ze zlata byli unešení. Není se čemu divit – nikdy nic podobného ve svém životě neviděli. Jedni se Karlovi ihned vtírali do přízně, druzí mu počali posluhovat, třetí mu tiše záviděli a ti poslední od něj s opovržením odcházeli. Všechno to tihle slimáci na plácku v lese dělali jenom kvůli tomuhle jednomu kousku zlata. Šuškali si, jak se holedbá a naparuje, ale nikdo se neodvážil proti němu vystoupit nebo mu snad zlato ukrást. Báli se ho. Nejenom jeho, ale i ostatních slimáků, co ho bez dlouhého otálení prohlásili za prvního slimáčího krále na světě. Prohlásili by ho za prvního slimáčího krále ve vesmíru a vůbec, ovšem o vesmíru tehdy neměli sebemenší ponětí. Byli to koneckonců jenom pouhopouzí slimáci.
Ovšemže si to Karl von Gold parádně užíval. Získal přesně to, co chtěl. Stal se někým speciálním, stal se slimáčím králem, všechny oslnil, a mnohé nadto zahanbil. Avšak nikomu nedocházelo, jak moc pod tíhou zlata trpěl. Karl zachovával vážnou tvář, aby ho ostatní nebrali na lehkou váhu. Nikdo rovněž nevěděl, co všechno pro jeho získání musel vytrpět. To ostatním sice hned vyprávěl, jenže záměrně všechny své skutky přeháněl, až zněly neuvěřitelně.
Brzy se stalo, co bylo docela nevyhnutelné – slimáci z okolí se za Karlem začali plazit, kolikrát i velké dálky, aby od něj získali královskou radu. Také se ho přitom všemožně vyptávali, jestli danou věc smí, či nesmí, jestli něco udělat mají, nebo nemají, a za to mu odváděli jakousi daň – část své potravy. Díky tomu mohl Karl von Gold celý den jen tak nečinně polehávat, díky čemuž věcem docela dobře rozuměl. Také během svého krátkého života mnohé zažil a viděl. Nebyl tedy žádný špatný rádce, jak by si někteří mohli myslet. Radil a věci rozsuzoval podle svých možností. Všechno, co činil, však prvně činil pro dobro své, nikoli ostatních. Nebyl ani spravedlivý, ani nestranný. Král by měl být králem pro své poddané. Karl byl ovšem králem sám pro sebe.
Slimákům jeho panování a spravování jejich záležitostí nikterak znatelně nevadilo. Sice dobře věděli, že dříve žádného krále neměli, už si nicméně nedokázali ani vzpomenout, jaké to bez krále vlastně bylo. Jak krátkou paměť tihle tvorečkové měli. Nezbývalo nic jiného než Karlovi věřit. Svou víru tak vkládali do toho kousku zlata, co nosil kamkoli s sebou. Jinak byl totiž docela stejný jako oni.
Jen co uteklo několik dnů jeho kralování, Karl si usmyslel, že bude ještě známější. Moc dobře si uvědomoval, že les je obrovské místo, které doposud nemuselo slyšet o jeho slávě a dokonalosti. To se však mělo stát minulostí.
Mudroval dlouho do noci, jak se víc zviditelnit. Mohl by se vydat hledat nějaké další zlato, ale tušil, že to by již nemusel zvládnout. A kdyby s ním šli ostatní a on nic nenašel, měli by jej jistě za hlupáka. To nemohl riskovat. Proto tuto možnost rychle zavrhnul. Byl si jistý, že musí existovat jiná, a přesto lehčí cesta.
Když přemýšlíme nad budoucností, někdy je dobré zamyslet se nad přítomností. A to přesně Karl udělal. Zamyslel se nad tím, co všechno jeho království v onu chvíli zahrnovalo. Udělal si jakýsi soupis vlastnictví. Neuměl samozřejmě číst a psát, ale věci si docela dobře pamatoval.
„Tak to máme moudrost, slávu, krásu, inteligenci, renomé, zlato, věhlas, poddané…“ chtěl pokračovat, ale nevěděl, co dalšího přidat. „Inu, málem bych zapomněl na všechen majetek kolem mě,“ vzpomněl si, když se rozhlížel po okolí. „Tyhle větvičky, tamty stromy, tenhle mech, ty houby,“ ustal, protože ho něco napadlo. „No jasně! Mám tu kolem sebe tolik stavebního materiálu, ale žádné stavby. Co jsem to za krále, když nemám svůj hrad?!“
Karl byl vyloženě nadšen z toho, jak mu to skvěle pálí. „Opět mě moje chytrost nezklamala,“ říkal si. Užuž chtěl udělovat příkazy ostatním, aby mu postavili hrad, palác, zámek, letohrádek a tvrz, ale jednak nevěděl, jak se něco takového staví, a jednak slimáci stavět neuměli. Oni ani stavět nemohli. Vy jste snad někdy slimáka viděli něco stavět? Prostě na to nějak nejsou uzpůsobeni. Plazit… to jo… žrát… to taky… ale stavět? Stavět prostě neumí a kdo ví, jestli to někdy umět budou.
„Jak mi ale můžou postavit nějaký ten hrad?“ nedokázal Karl dotáhnout plán až do zdárného konce. Vzdát se tak lehko ovšem nechtěl. Byl to věru houževnatý slimák. Když už ho napadla tak úžasná myšlenka, byl si jistý, že ji dokáže přenést v čin.
„No jasně!“ zaradoval se po chvilce pozorování tepu okolního života. Náhoda tomu chtěla, že šel zrovna okolo něj mravenec. „Ty tam!“ okřikl ho.
„Kdo? Já?“ podivil se lesní mravenec, co mu takový divný slimák chce. Nebylo zvykem, aby mezi sebou slimáci a mravenci rozmlouvali.
„Ano, ty! Pojď ke mně!“ přikázal mu.
„Nemůžu, neposlouchám, nepřijdu,“ odbil ho pilný mravenec. „Musím neustále pracovat. Když se zastavím, budu potrestaný.“
Takové chování Karla rozlítilo. Zakroutil by mravenci krkem, ale ten dareba byl na něj až moc čiperný a hbitý. Rozhodl se proto, že to zkusí jinak, diplomatičtěji.
„Já se tě neptal. Rozkazuji ti to. Pojď sem a to ihned!“
Mraveneček s tím domýšlivým slimákem nechtěl promluvit jediné další slovo, ale tenhle mu přišel natolik vtipný a zajímavý, že mu přeci jen odpověděl. „A kdo jako jsi, že mi to rozkazuješ?“ zasmál se mravenec. „Já přijímám rozkazy jedině od královny. A pokud se nemýlím, tak ty žádná královna nejsi. Nevypadáš tak.“
„Tak královny říkáš… A kdo je ta tvoje královnička, že jsem o ní v životě neslyšel?“
„To je, prosím pěkně, naše matka, naděje, panovnice, milovnice. Ach, pro ni bych udělal cokoliv. Cokoliv. Žije s námi v mraveništi. Ale málokdy se mi ji poštěstí vidět. Já jsem pouhopouhý sběratel jídla. To víte, tu vidí jen málo z nás. Je dobře střežená, aby se ji nic nestalo. Bez ní bychom byli všichni ztraceni,“ rozvášnil se mravenec, že na chvilku ustal v práci.
„A o mně jsi neslyšel? V celém okolí moudřejšího a krásnějšího tvora nenajdeš. Opravdu neznáš toho, kdo se honosí tímto zlatem?“ řekl a natočil se tak, aby jej mravenec dobře viděl.
Mravenec jen přitakal, že nikdy o někom takovém neslyšel. On, že je poměrně z daleka. Takový sběratel potravy kolikrát dlouho bloudí lesem, dokud něco pořádného nenajde.
„Hmm,“ zamyslel se slimejší král. „A kolik vás v tom mraveništi asi tak je?“
„Pane, to nemám nejmenší tušení. Tam nás je snad nekonečno. To je jako počítat hvězdy na nebi.“
„Tak nekonečno, říkáš? Nepřeháníš?“
„Však se sám někdy přijďte podívat.“
„Podívat?“ zamyslel se slimák. Mravencova odpověď vnukla Karlovi úžasný nápad. V mraveništi, tam by byl teprve králem. Kdepak pár slimáků, co ho obskakují a ptají se na hloupé rady. Tam by měl miliony mravenců. Tolik služebnictva by mu postavilo, na co by si jen vzpomněl. Tam by se mu krásně žilo. Tam by ho opěvovali a oslavovali. „Tam musím jít,“ rozhodl se v duchu.
„Dobře, přijdu se podívat. Vezmi mě tam ihned!“
„Pane, moc rád bych, ale nemůžu tam přijít jen tak bez ničeho. To by se těm nade mnou nelíbilo. Potrestali by mě. Ale klidně vás tam vezmu, jakmile najdu něco k snědku. Jen chvilku počkejte.“
Karl byl netrpělivý. On, král, nemohl přece čekat na nějakého prostého mravenečka, než najde něco k jídlu. Ačkoliv nerad, daroval mravenci kousek borůvky, což byla jakási jízdenka do mraveniště.
Mravenec přijal jeho dar nedar s úsměvem a urychleně se vydal na cestu. „Tak jdete?“ otočil se na slimáka, který nehnutě ležel na zemi. Král doufal, že ho do mraveniště mravenec odnese, nicméně od takového prosťáčka nemohl čekat lepší zacházení. Bez dalšího rozmýšlení, bez rozloučení, beze slov, vydal se Karl za mravencem, kterýžto ho měl dovést až k samotné královně.
Tak se Karl octl opět na dobrodružné výpravě, jež ani v nejmenším nepřipomínala výpravu poslední. Mravenec moc dobře věděl, kudy jde. Byl to ostřílený dobrodruh. Pomocí slunce dokázal určit, kde se nachází a kam směřuje, ale také uměl bravurně vyhledávat potravu. Díky tomu ani jeden z nich nikterak znatelně nestrádal.
Karl měl nicméně hodně co dělat, aby rychlého mravence stíhal. Během doby kralování značně přibral – příliš se nehýbal a ustavičně něco jedl. Navíc na sobě táhl onen těžký zlatý kousek, což ho znatelně zpomalovalo. Při kvapném udýchaném plazení se mravence vyptával na všemožné podrobnosti ohledně mraveniště, královny a mravenců obecně. Byl z jeho odpovědí unesený, ale nenechával to na sobě znát. „Král musí předstírat, že všechno dávno zná a ví,“ říkal si v duchu, aby potlačoval své nadšení.
Karlovi se s jeho společníkem plazilo jedna báseň, takže mu cesta k mraveništi utekla bleskurychle. Proto už na konci dne stanuli u jeho paty.
Sice od mravence slyšel, že v něm žije mravenců jako hvězd na obloze, říkal si však, že to jeho společník pouze přehání. Nyní se pomocí vlastních smyslů mohl přesvědčit, že mravenec nepřeháněl ani v nejmenším. Jakmile onu důmyslnou stavbu spatřil na vlastní oči, propadl v úžas – zcela zapomněl, že je nějakým králem. Nic tak velkolepého nikdy neviděl. S pusou dokořán hleděl na mraveniště, které už v tu chvíli považoval za svůj hrad.
„Domluv mi schůzku s královnou,“ rozkázal mravenci, který byl spokojený, že se vrátil s poměrně velkým úlovkem pro mravenčí spižírny.
„Copak jste mne vůbec neposlouchal? Už jsem vám to říkal snad stokrát – s královnou se zná jen pár těch nejvyvolenějších. Já mezi nimi bohužel nejsem, ač bych opravdu rád.“
„Tak promluv s těmi vyvolenými,“ rozkázal mu král.
„Ty rovněž neznám. Já jsem úplně naspodu,“ oznámil mu mravenec, který se těšil za svojí rodinou a svými druhy.
„Tak promluv s kýmkoli. Nařizuji ti, aby se královna dozvěděla o mém příchodu.“
Jenže mravenec měl toho slimáka plné zuby, proto mu zcela lživě slíbil, že udělá seč může, že se poptá, než urychleně zmizel v mraveništi jako ryba v moři. Po mravenci se slehla zem.
Karl na mravence čekal, kdo ví jak dlouho čekal, u toho obrovského mravenčího domu, kde se celou tu dobu pletl do cesty jiným pilným mravencům. Uteklo několik chvil, než mu konečně docvaklo, že do mravence získal pouze planý slib, který ho nikam nedovede, a že si bude muset vše zařídit sám.
Naštěstí měl celou tu dobu v záloze úžasný plán, pomocí kterého se měl dostat až k samotné královně. Jedině nedokázal přijít na to, co nastane, až se do královské síně skutečně dostane. „No co, už jsem toho dokázal tolik, že tohle bude brnkačka,“ ujišťoval se a hned nato začal na ostatní hulákat, ať mu uvolní cestu, protože nese pro královnu dar.
Strážkyně u vchodů okamžitě zpozorněly, protože se jim ten tvor od první chvíle nelíbil. Ostatní dělnice zdržoval, podivně vypadal, zvláštně se choval a ještě divněji smrděl. Proto, jakmile se začal sápat na jejich sídlo, tak ho ihned obskočily ze všech stran.
„Co tu pohledáváš, cizinče? Zde nejsi vítán,“ vyhrkla na něj zamračená a děsivě vyhlížející hlavní strážkyně. Měla mnoho válečných šrámů, které samy za sebe ostatním říkaly, aby se jí kdokoli vyhnul. Pro slimáka ovšem strach nadále neexistoval. Ten mají jen tvorové, kteří nejsou přehnaně sebejistí.
„Copak jste hluché nebo hloupé? Nesu pro královnu dar. Tak mi přeci uhněte, jinak se na vás královna bude hněvat. To snad chcete? Královna mě již dávno očekává.“
Nejenže tenhle slimák oplýval pýchou a hamižností, on oplýval také lstí. Veškeré zprávy získané od jeho průvodce teď proti nim mohl v klídku použít. Byl si jistý, že mu všichni uvolní cestu, protože by se jinak stavili proti samotné královně. Mohli si samozřejmě za královnou zajít a zeptat se jí, je-li to skutečně pravda, ale všichni do jednoho se ji jakkoli báli obtěžovat. Kdyby navíc zjistili, že to, co říká cizinec, je pravda, mohl by je stihnout krutý trest. Jeho povýšené chování nasvědčovalo tomu, že je vysokého původu.
„Tak tedy dobrá,“ pověděla hlavní strážkyně po chvilkové úvaze a uvolnila mu cestu. „Avšak dovol nám tě k ní alespoň doprovodit.“
Proti tomu nic Karl nenamítal. Sám by královnu v natolik rozlehlém stavení těžko hledal. Nikdy by si nepomyslel, že mraveniště může mít tolik místností, chodeb, chodbiček, tolik výzdoby, potravy a obyvatel. Vlezy a chodby pro jeho velikost museli mravenci navíc často upravovat. Jinak totiž hrozilo, že by se někde zaseknul či by jim něco pobořil. Když se doplazil až ke královské síni, královnina poradkyně zahlásila, že přichází jakýsi delegát s darem.
„Pusťte ho dovnitř,“ uslyšel královnin ostrý hlas zevnitř její síně.
Tak se Karl s jejím souhlasem vsunul dovnitř a stanul tváří v tvář královně. I když převyšovala všechny mravenečky kolem sebe, byla dvakrát tak menší co slimák. Obrovský cizinec ji ovšem nevyvedl ani trochu z míry. Zachovala své majestátné chování a pustila se rovnou k věci.
„Kdo jsi a co tu chceš? Proč mě obtěžuješ od mé práce?“
Karl von Gold nebyl nikterak zvyklý na podobné zacházení. Nechápal, proč má někomu cokoli vysvětlovat a odpovídat na všemožné všetečné dotazy. Ale jelikož mluvil s královnou, se sobě rovnou, snažil se být milejší než býval na své poddané.
„Jsem Karl von Gold, král z vedlejšího království,“ začal. Když si všiml, že na to nikdo vášnivě nereagoval, jal se o sobě mluvit dále. „Nikdy jste neslyšeli o mém dechberoucím království? Měl jsem za to, že zvěsti o mé kráse a moudrosti se šíří až na druhý kraj světa. Nejspíš moji sluhové pochybili. Nebo ti vaši?“
Královna si Karla prohlédla od paty až k hlavě, respektive od konce až k hlavě, načež odměřeným hlasem pověděla: „Jsme příliš zaneprázdnění, abychom poslouchali všemožné báchorky a pohádky.“
To slimáka vyloženě vytočilo. On snad není žádná pohádka. Je skutečnost. Byl si tím naprosto jistý. „Vidím, že máte dobré stavitele,“ rozhlídnul se kolem sebe, „ale musím říct, že zvědy máte vskutku špatné, pokud vám neříkají tak důležité informace. Ani o mém zlatu jste nikdy neslyšeli? To musel slyšet snad už každý.“
„Opravdu ne,“ přitakala královna, jež začínala být netrpělivá, protože ji ten cizinec nejenže zdržoval, ale přímo obtěžoval. Přála si, aby zmizel. Stačilo jediné slovo a každý její pomocník v okolí by jejího hosta s radostí rozčtvrtil. Přesto se rozhodla mu dát ještě jednu šanci. Nechala ho pokračovat.
„Mé zlato. Já jsem zlato. Sami se podívejte,“ začal se v místnosti kroutit, aby si ostatní mohli prohlédnout lesklé zlato. Jenže nikdo uchvácený nebyl, snad proto, že královna o zlato nejevila žádný zájem.
„Co je vám? Proč se na mě tak díváte? Copak jste nikdy neviděli někoho tak velkolepého, že jste oněměli? Tak mluvte přece.“
„Proč jste vůbec přišel?“ královna přerušila krátké ticho otázkou. „Můj poradce říkal, že nesete nějaký dar. Kde ten dar tedy je?“ vzpomněla si královna na důvod jeho příchodu, akorát ve chvíli, když ho chtěla z mraveniště vyhostit.
„Dar? Ach, ano. Málem bych zapomněl, královno. Ten dar jsem přece já,“ pronesl hluboce. „Rád bych si vás královno vzal. Spolu bychom mohli vládnout bok po boku, takže naše sláva by byla desetkrát taková, jaká je teď. Jen zvažte, co řeknou vaši poddaní, když po vašem boku uvidí mne, oděného ve zlatu.“
Tak takový byl plán Karla. Chtěl si královnu vzít, aby si přivlastnil nejen její mraveniště, ale i obrovské množství dělnic. Tady by teprve mohl celý den polehávat a užívat si jejich obskakování a posluhování. V říši slimáků byl možná někdo významný, ale neměl tam ani pořádný majetek, ani velké množství obdivovatelů. Tady mohl mít vše.
Královna zachovala vážnou tvář, ačkoli chtěla křičet. „To snad nemyslíte vážně. K čemu já bych potřebovala krále? Všichni tu jsme bez krále spokojeni. Rozhodně bych nic neměnila kvůli tomu, že vy máte nějaké hloupé zlato. Co se s ním dá vůbec dělat, hmm?“
Sebevědomý Karl si až teď uvědomil, že u královny nemá příliš šancí. Přesto neztrácel naději. Byl si jistý, že jediné, co musí udělat, je slevit ze svého nároku. „Tak dobře. Mohu vám toho zlata kousek dát. Teprve potom budete zlatá mravenčí královna – jediná tohoto druhu na světě. O to snad nestojíte? Takhle jste jen obyčejná královna. A takových je přeci hodně.“
Jenže jeho argumenty na královnu ne a ne zabrat. „Nestojím o vaše zlato. K čemu by mi bylo? K ničemu. Zlato je pro ty, kdo vládnout neumí. Tohle mraveniště jsem zřizovala od úplných základů naprosto sama. Ostatní respektují mé schopnosti. Nejsou se mnou kvůli nějakým doplňkům, které mě činí krásnou nebo bohatou. Mé království drží díky dlouhé dřině a spravedlnosti. Ale nebudu-li vykonávat své povinnosti, dost možná zanikne. Nemůže mě nahradit jen tak někdo, kdo se holedbá svým bohatstvím, ale neumí se ani pořádně chovat.“
Karl tiše zíral. Neměl slov. Myslel si, že ho královna neodmítne. Byl jako omráčený. „Tak tu tak nestůjte,“ prolomila královna chvilkové ticho. „Běžte už. Musím zase vládnout. Běžte někam, kde o vás stojí. Tady vás nepotřebujeme. Tady byste akorát překážel.“
Zlatý král si rychle chystal slova. Po takové urážce nehodlal odejít jen tak. Měl spoustu nápadů, jak královnu před ostatními ponížit a zesměšnit – jen hledal ten nejpikantnější. Už se chystal, že promluví, otevíral sví slizká ústa, když přesně v tom okamžiku ho houf strážkyň střelhbitě vyvedl z mraveniště pryč, aniž by stačil říct jedinou hlásku. Ven z mraveniště ho strážkyně vyhodily tak nešetrně, že se mu přitom z těla svezl kousek zlata, a spadl kousek opodál.
Karl nadával, vztekal se, vrtěl se, protože nejenže byl uražený, ale strážkyně ho hodily na záda, takže mu dlouho trvalo, než se obrátil zpět na břicho. A tu se vám stala zajímavá věc. Když se Karl vrátil na břicho, náhle ho nic nebolelo a připadal si lehký jako pták. Zamyslel se, proč to tak je, než mu konečně došlo, že mu chybí jeho zlato. A teď to vůbec nejzajímavější. Karlovi totiž přišlo, že se bez zlata cítí daleko lépe. Záda ho nebolela, plazil se rychleji a byl celý lehčí a obratnější.
Myšlenku, že půjde dál bez zlata, se pokusil ovšem co nejrychleji zadupat. Nedokázal si představit, že by žil život normálního slimáka. Co by vlastně dělal? Ne, on se změnit nechtěl. Chtěl být nejlepším a nejdokonalejším až na věky věků. Sice se říká, že nikdy není pozdě na změnu, ale u tohohle stvoření už pozdě bylo.
Potupený a dopálený král se, jakmile si nandal zlato na tělo, rozhodl vrátit zpět do míst, kde o něj mají zájem. Doufal, že po cestě vymyslí, jak by mohl postavit honosnější sídlo, než kterým se může chlubit mravenčí královna. Rovněž věřil, že najde způsob, jak sehnat takové množství věrných poddaných. Věřil, že díky zlatu dokáže úplně cokoliv.
Rozzlobený se plahočil tím krajem, osnuje svůj vzestup, v tom lese plném stromů, keřů a jehličí. Ostatní si, když se plazil kolem nich, o něm šuškali, protože nikdy neviděli natolik zakaboněného zlatého slimáka. Z cesty se mu raději klidili, báli se, že by mohl oplývat nějakými kouzelnými schopnostmi.
Kdo ví, jestli by se jeho královské plány povedly, nebo ne. Nikdo nemůže říct, jestli by byl Karl skutečně schopný vládnout celému lesu. Třeba by dokázal zotročit brouky, kteří by mu odpřisáhli poslušnost. Možná by mu postavili království, které svět dosud neviděl. Je šance, že by pak byl slimáčí král konečně šťastný? Dost pravděpodobně ne. Sžíral ho nepříjemný pocit uvnitř a ten nezaniknul, ani když se obklopoval věcmi zvnějšku. On jediný byl svým vlastním králem, ale pokud nedokázal kralovat ani sám sobě, nemohl kralovat ostatním.
V tentýž den, co se slimejš navracel z mraveniště, z něhož byl nepříjemně vyhoštěn, hledal jeden černý datel něco dobrého k snědku. Ráno si slíbil, že si dá něco mimořádného – měl totiž narozeniny. A tak nechtěl pojíst jen tak nějakého hmyzáka, semena šišek, ořechy či žaludy, kterými se běžně živí.
„Slimáka si dám,“ napadlo ho, když se zamyslel, co dlouho nepozřel.
A jelikož měl datel narozeniny, nechtěl sníst jen tak obyčejného slimáka. Byl to věru vybíravý datel. Tenhle byl pro něj moc malý, ten zas moc starý, jiný příliš slizký. Dal si na výběru pořádně záležet. Každý jiný pták by se spokojil s těmi předchozími, ale tenhle datel, ten jen tak s něčím spokojený nebyl. Opravdu dlouho mu trvalo, než uviděl toho, který ho konečně zaujal – zlatého slimáka, Karla von Golda.
Datlovu pozornost okamžitě upoutala jeho podivná barva. „To je přesně ten, kterého hledám,“ zaradoval se datel a snesl se ke slimákovi, který měl příliš zaneprázdněnou mysl vymýšlením královských záležitostí.
Jak se datel přiblížil, uvědomil si, že to není žádný zlatý slimák, ale pouze obyčejný slimejš s nějakou podivnůstkou na zádech. To ho však neodradilo. Karl se mu jevil honosně. Byl obrovský a pořádně vypasený jako žádný jiný. Připadal mu jako perfektní dárek k narozeninám.
Jenomže nechtěl slimáka sníst jen tak bez jediného slova. Chtěl se ještě přesvědčit, jestli za to pozření skutečně stojí. Proto před ním přistál na zemi tak, že mu zatarasil cestu, a oslovil ho. „Dobrý den, nebojte se, nechci vám ublížit. Máte jen chviličku času? Víc vás nezdržím. Chci se na něco malého prosím pěkně zeptat,“ snažil se být datel milý, aby Karl nepojal sebemenší podezření.
Karla datel nejenže překvapil, on ho přímo vyděsil. Jako malého slimáčka ho rodiče učili, aby se jim, pokud možno, vyhýbal. „Kdyby mě chtěl sníst, už by tak udělal,“ zamyslel se Karl. „Možná mě nesnědl kvůli mému jedinečnému vzhledu,“ v tichosti se snažil ubezpečit a zklidnit, aby se strachy neklepal. A tu ho v myšlenkách napadlo, jak by bylo úžasné, kdyby se ten pták stal jeho sluhou. To by už vůbec nemusil chodit, protože pták by ho kamkoliv přenesl. Snažil se proto na něj co nejvíc zapůsobit, aby ho získal na svou stranu.
„Dobrý den, chvilku bych si na vás možná našel. Přiletěl jste se podívat na mou krásu a moudrost? Určitě jste o mně slyšel. Jmenuje se Karl von Gold a jsem králem v těchto končinách. Nejde si mě s nikým splésti. Jsem totiž zcela výjimečný.“
To datel moc rád slyšel. „Ten bude jistě chutný,“ pomyslel si. Nejdřív se ho však chtěl zeptat na pár otázek. Jeho zdvořilost mu ovšem nařizovala, aby zodpověděl dotazy, které mu slimák položil v první řadě. „Dalo by se říci, že mě vaše krása na velkou vzdálenost vskutku zaujala. Ale nikdy jsem o vás neslyšel, abych pravdu řekl. Žádného lesního krále neznám. Les vládne sám sobě, nebo ne? Ale třeba se pletu. Povězte mi – odkud vládnete? Třeba to místo znám. A kde máte nějaké to služebnictvo? Myslel jsem, že králové jsou vždy v obležení poddaných. Vždyť tu jste dočista sám.“
Plácek, na kterém ještě před chvílí bylo velmi rušno, teď životem rozhodně neoplýval. Všichni kromě Karla se ukryli do skrýší, aby si uchovali to nejnutnější – svůj život. Datel je v lese obávaný živočich, i když se vám to na první pohled nemusí zdát.
„Nikdy jste o mně neslyšel? Kde to žijete?! Vždyť mě zná snad každý. Kdyby tu někdo byl, můžete se ho na mě zeptat. Bohužel zde zrovna nikdo není. To víte, rád chodím sám, protože jsem udatný a nebojácný. Mé služebnictvo, které čítá miliony a miliony zvěře mi teď připravuje uvítací ceremonii. Ale víte vy, co?“ zadíval se na datla.
„Co, prosím?“
„Povím vám, žádného datla ještě mezi služebnictvem nemám. Jsem sice mocný, bohatý a vědomostmi oplývající, ale sehnat v téhle době datla, to je náročný úkol. Tolik vás není. To budete jistě vzácný…“
„To skutečně jsem,“ přitakal datel.
„No, není to náhoda? Vy, vzácný druh, já, nejvzácnější živočich? Nechtěl byste se stát mým sluhou?“
Na to datel však neměl ani pomyšlení. V břiše mu od rána kručelo, jak čekal na něco jedinečného, takže ho tlačil čas. Zvědavost však nad hladem přeci jen zvítězila. Vyhnul se chytře odpovědi, a místo toho se zeptal, kde vzal slimák ten pěkný kámen.
„Ach, myslíte mé zlato,“ začal se Karl všemožně kroutit, aby ptákovi ukázal skvostný minerál. „Kdysi dávno jsem jej našel na svých cestách. Od té doby zdobí mé tělo. Posuďte sám, nejsem krásný?“
„Ale počkat, počkat,“ napadlo datla, „je to tedy váš doplněk nebo vaše součást? To je totiž rozdíl.“
To dostalo Karla do rozpaků. „Co to máte za otázky? Našel jsem ho a je moje. A všechno, co mi patří, tak mě přece tvoří, ne? Chápete to? Je to jako…“
Než slimejš stihnul doříct větu, datel klovnul do zlata na jeho těle. To se okamžitě ze slimáka svezlo na zem. „Au! Co si to dovolujete?! To je zakázané! Přestaňte!“ křičel na datla.
Datel se rozhlídnul, nepřijde-li slimákovi někdo na pomoc, ale vše kolem bylo tiché a nehybné. Podíval se pak na zlato na zemi, na zoufalého Karla a řekl: „Vždyť ty nejsi žádný král. Jsi jen obyčejný slimák, a to navíc pěkně ošklivý. Tělo máš úplně pokřivené a ošklivé. Ty jsi mi ale lhář.“
Karl datla neposlouchal. Nadával, vyhrožoval, naříkal a ještě k tomu láteřil. „Ty sprostoto, to tě bude stát draho! Mí generálové ti zlámou křídla! Ach, běda! Král je potupen a zohaven! Já ti ukážu, ty bídáku! Dám ti…“
To už datla na slimáka přešla chuť úplně. „To byl ale špatný nápad,“ říkal si. „Že jsem nedostal chuť třeba na šneka. A toho si možná teďka dám. Snad nebude taky tak zlatý jako tenhle. Ale když už mám narozeniny, není tohle úplně špatný dárek. Je to zajímavý kamínek. Sice se z toho nenajím, ale pravda, že je to moc pěkná věcička.“
„Ani se neopovažuj! Stráže! Někdo! Pomoc!“ volal slimák, protože se bál, že ho datel o zlato připraví. Nikdo na pomoc mu však nepřišel.
Datel pak nemeškal ani chvilku, popadl ten kousek zlata do zobáku, vznesl se do vzduchu a rychle zmizel v korunách stromů.
Slimák se vám plazí,
čtenáři mí drazí.
Zlato on si nese
v tom jedinečném lese.
Jeho pěkné zlato
je s ním zkrátka spjato.
Zkuste mu ho vzít,
bude vás chtít zbít.
Není vůbec divu.
Znáte ho, protivu.
Změní se on, změní,
když teď nemá jmění?