Počáteční nálada je ovlivněna tehdejší pandemickou situací, distanční výukou a podivným způsobem života. Útěk do jiného světa je častý. Když už dochází trpělivost a naděje, přichází konec, aby přišel nový začátek - pohodové léto.
7.3.
Smích. To je to, co potřebuji. Doba je zlá a těžká a bude hůř. A z těch největších sraček jsem snad už vylezl. Málem bych zapomněl, že jsem dneska trénoval na ukulele, kytaru a tentokrát i harmoniku. Příliš mi to nešlo, ale každým dnem se zdokonaluji. Jediné, co mě teď trápí je budoucnost. Ale to je dobře. Žít v jisté budoucnosti je nežít. Každým dnem můžu zemřít. A proto si hlavně život musím užít. Dnes jsem si ho užil. Nemyslím si, že je dobré si jen užívat. I zvěř si potravu nejdřív musí najít. Teprve poté může jíst a spát. Snad v tomhle režimu budu mít i následující týden. Uvidím, co mi všechno přichystá.
8.3.
Zaposlouchal jsem se do všech zvuků. Přišlo mi to tolik uklidňující. V tu chvíli jsem si tam chtěl s kačenkami lehnout a spát. Cítil jsem se opravdu dobře. Labutě vedle mě si tu chvíli taky notně užívaly. Co když jsou zvířata přece jen chytřejší než my, lidé?
Často jsem chtěl mlít jen to svoje, ale naštěstí jsem si uvědomil, že důležitější je skutečně naslouchat. Snažil jsem se skutečně naslouchat. Nemít předem připravenou odpověď.
10.3.
Mám žít okamžikem, přítomností, ale píšu si deník, který mi připomíná, jaký byl den. Už vůbec nevím, čemu mám věřit. Dneska jsem dočetl knihu od Allana Wattse. Bylo to věru zajímavé, ale jak pravím, nevím, jestli tomu mám věřit. Ano, je skvělé žít v přítomnosti a existuje jenom přítomnost, ale je taky důležité analyzovat minulost, aby byla dobrá budoucnost. Jinak mi totiž hrozí, že budu zažívat v přítomnosti to samé. Jasně. Budoucnost je jenom konstrukt. A pořád zažívám novou a novou situaci, ale nemůžu zapomenout na fakt, že si s sebou nosím paměť. A někdy je dobrá. Abych třeba poznal známé nebo trefil domů. Kdybych se tím řídil příliš doslova, život by byl extrémně zvláštní. Teď to musím nechat trochu usadit a nechat vyklíčit semínko.
Zavřel jsem to okno, které mi nabízelo možnosti, protože jsem se vyděsil možného pádu. Uvědomil jsem si, že jsem jako ten vězeň, který se chce vrátit zpět do jeskyně a chce vidět jen stíny. Někdy je opravdu těžké pochopit pravdu. Ale neměl bych se toho bát. Myslím, že jsem na dobré cestě.
Procházka byla perfektní. Moc jsem se usmíval. Snažil jsem se usmívat i na lidi. Párkrát se mi to povedlo. Jedna slečna mi dokonce úsměv opětovala. Lidé se bojí smát. Bojí se, že by mi ukázali slabost či co. Já se tak snažil rozdat lásku. Věřím, že to nebylo zbytečné. Zvláštní věc na celé procházce byla ta, že jsem ji prožíval jako bych šel poprvé. Snažil jsem se žít okamžikem. A bylo to nádherné. Vše jsem úplně hltal. Přemýšlím, jak vypadá svět, když nepřisuzuji věcem pojmy. Na vše se snažím dívat bez předsudků. Chci si udělat úplně nové dohody. Konfrontuji celé své dosavadní přemýšlení.
Akorát mi vrtala hlavou myšlenka, jak může být všechno jedno. Stále tomu moc nerozumím. Jak můžu být i třeba láhví. Došel jsem však k závěru, že vše, co prožívám se odehrává v mém mozku pomocí smyslů. Kdybych viděl jako psi, vidím svět úplně jinak. A tudíž, je možné, že si každý utvořil svůj vlastní vesmír? V takovém případě neexistuje nic objektivního. Uklidňuje mě myšlenka, že nemám jen mozek. Takové srdce či plíce mám také. Ale jak můžu vědět, že skutečně dýchám a že mi tluče srdce? Jen pomocí smyslů, které řídí mozek.
19.3.
Napadlo mě, že si přečtu Smích. Opravdu jsem se snažil, ale všechny ty filozofické knihy mi přijdou, že jsou psané jazykem vytříbeným na míru ustavičnou, s použitím velkého množství neznámých slov, snad aby autor ukázal, jak je šikovný. Proč se nemůžou dostat rovnou k podstatě? Proč nemůžou psát jazykem normálních lidí, aby měli šanci to pochopit a vůbec přečíst. Já si sice odnesl nějaká moudra, ale stálo mě to hodně. Nejdůležitější zjištění. Za prvé. Nechci být nikdy filozof. Nechci nikdy studovat filozofii. Za druhé. Smích plní společenskou funkci. Smějeme se jen lidskému. To mě zaujalo. Jinak to bylo chození po okraji šálku.
20.3.
Co si budem?! Nuda by se dala krájet. Nemám co dělat. Tedy mám, ale často se mi nechce nic dělat. Zase přemýšlím nad tím, co vlastně dělat. Stále častěji se dostávám k odpovědi, že studuju, protože nevím, co bych jinak dělal. Žiju tedy v budoucnosti. Místo toho bych měl situaci chytit za pačesy. Vyjít z toho jako vítěz. Ano, šťastný jsem, když můžu ostatním pomáhat. Ach, kam mě to filozofování přineslo. Je téměř k ničemu. Jen teoretizování. Nemám zájem být vědec. Nemám zájem být filozof. Už prosím žádné složité přemýšlení. Mám toho už dost. Myslím, že je zase na čase trochu žít. Užít si trochu života.
Dnešní zjištění. V blízké budoucnosti bude hrozně velká konkurence mezi takzvanými stars. Musím se tomu vyhnout. Nepotřebuji být mezi nejlepšími. Vlastně mi jde jen o to, abych si užil spravedlivý a smysluplný život. Já mám hrozně velké ambice. Rozhodně si snížím laťku. Měl bych jednoznačně přehodnotit mé cíle. Life is meant to be fun. Myšlenka, že mám práci, děti a ženu, které miluji se mi zamlouvá. Teď jen najít lásku, která nikdy neodešla.
22.3.
Včera i dneska toho bylo na mě nějak moc. Myslím, že ty myšlenky vznikají z toho, že nic moc nedělám. Tolik bych šel do školy, ale nemám žádnou motivaci sedět u notebooku. Tolik bych šel něco dělat, ale nemám motivaci hledat si práci v této nejisté době. Tolik bych jel někam pryč, ale není kam utéct. Místo toho jsem přímo donucen přemýšlet nad samotnou existencí, což mě už hrozně nebaví. Chci žít teď a tady.
23.3.
Po výuce jsem se šel projít. Šel jsem do Stromovky. Byla to velmi zvláštní procházka. Tolik jsem nepřemýšlel. Jen chvilku. A po procházce mi došlo. Život je zázrak. Měl bych opravdu děkovat, že můžu žít. Už jenom kvůli tomu, že každý den všechno ve mně bojuje o přežití. Už jenom kvůli tomu, že všechno bojovalo, abych se narodil. Mělo to tak být. Jsem tu z nějakého důvodu. Všichni to tak chtěli. To mi přijde opravdu pozitivní postoj k životu.
25.3.
Po hře jsme se odebrali do Dejvic. Navnadil jsem kluky, že jim zahraju na kytaru. Vzal jsem tu menší. Byla to dost možná chyba, protože při hře jsem si hodně rozdrásal kůži na prstou. Navíc mi to moc nešlo. I když mě kluci chválili, cítil jsem, že to není ono. Přesto jsem rád, protože to bylo poprvé, co jsem hrál na kytaru na veřejnosti. Zpočátku se kluci styděli. Pak se do toho dostali. Na pár chvil jsem jim i kytaru půjčil. Ke konci jsem vymýšlel vlastní písně. Moc se mi to líbilo a doufám, že si to brzy zopakujeme.
26.3.
Procházka byla nádherná. Vůbec se mi nechtělo domů. Bylo teplo, pozoroval jsem ptactvo. Dokonce jsem zahlédnul motýly a čmeláka. Ani jsem nepotkal tolik lidí, což byla paráda. Dost jsem přemýšlel, ale slunce rozptylovalo mé obavy. V tu chvíli jsem se cítil opravdu nádherně. Vše se rozplynulo, když jsem se vrátil do šedivého města. Ale co už. Byl jsem celkem dlouho venku.
27.3.
Byl jsem dost mimo, kvůli tomu, že jsem předtím 4 hodiny zíral do počítače. Přišel jsem si jako na jiné planetě. Ale už ani nevím, jestli si takhle nepřipadám po celou dobu korony.
28.3.
Procházka byla příjemná. Bylo docela chladno, ale chvilkami svítilo slunce a hřálo na pokožce i na srdci. Učili jsme se žít okamžikem. Jelikož si toho moc nepamatuji, tak se nám to povedlo.
30.3.
Běh byl náročný, o tom žádná. Opět jsem dělal vylomeniny. Hodně jsem skákal, dělal jsem slalom. Tolik jsem toho neuběhl. Ale po běhu jsem šel na trávník, sundal jsem si triko, boty a lehnul si. Chvilku jsem se protahoval, užíval si slunce, chvilku jsem jen tak ležel, zhluboka dýchal a užíval si okamžik. Chvilku jsem jen tak seděl a pozoroval každý detail kolem mne. Vychutnával jsem si list, hlínu, mouchy, mravence, bláto, semena. Když jsem se doprotáhnul a byl přesycen energií, vyrazil jsem. Měl jsem chuť jít bos a bez trika, abych mohl po cestě chytat paprsky. Taky mi bylo vedro. Dneska bylo opravdu teplo. Vše jsem si pečlivě svázal do ranečku a vyrazil jsem. Je to vždycky velká událost. Lidé si asi musí myslet, že jsem spadl z višně. Došel jsem takhle až domů.
2.4.
Snažil jsem se stát tou hudbou. Chvílemi jsem zapomínal, že jsem člověk.
4.4.
Pořád jsem měl nutkání dělat něco ušlechtilého. Nakonec jsem se přesvědčil, že nemusím pořád dělat něco do školy. Proto jsem nafoukl kolo a jel jsem ..., kde jsem si lehl do trávy a užíval si slunce. Bylo to nádherné. Poslouchal jsem okolní zvuky a znělo to jako orchestr. Bylo to lahodné. Muzika je všude kolem nás. Užíval jsem si okamžiku.
5.4.
Když jsem stoupal po svahu, uviděl jsem starší paní. Míjel jsem ji a ona řekla: „Nespěchejte. Je čas.“ Odvětil jsem akorát: „Nespěchám.“ Chvilku jsem nad celou situací přemýšlel. Chtěl jsem se na ni ještě jednou podívat, ale už tam nebyla. Kdo ví, možná to byla bohyně. Každopádně měla pravdu a já si lhal do kapsy. Při cestě zpátky jsem zpomalil.
12.4.
Dnes jsem se ani nebyl projít. Nejspíš bych šel, ale celý den pršelo. Zítra bude určitě dobrý den. A vše zase doženu. Kurtin by řekl: „Můžeš spadnout kolikrát chceš, ale nepadej pořád do stejné díry.“
15.4.
Hlavně mě uchvátilo, kolik slavných osobností mělo tak těžké životy. Sláva se automaticky nerovná štěstí. Ale sláva musí mít smysl. Jako Monet kreslil obrazy, i když žil v bídě. Dělal tak proto, že žil uměním. A nejspíš si ten život užil.
Zjišťoval jsem původ pořekadla: Štěstí ve hře, neštěstí v lásce. Jedna z vysvětlivek tvrdila, že muži, jež jsou odmítáni ženami, tak svou frustraci často vybíjejí ve hře a stávají se pasivně homosexuály.
„Jedné věci stále nerozumím, totiž třem, a totiž ničemu.“
17.4.
Z míry mě vyváděli lidé. To je to poslední, čemu stále nerozumím. To je to poslední, co se učím milovat. Především agresivní řidiče v zaprděných autech. Ach, tolik jsem nenáviděl auta. Teď už vím, že to je zbytečné. Auta za nic nemůžou. To pouze ti lidé, co je využívají. Kéž by jich bylo alespoň o polovinu méně. Bylo by mnohem víc místa, méně hluku, méně škodlivin. O tom můžu pouze snít. Auta opět vyvolala environmentální žal.
20.4.
V noci jsem špatně spal. Zdály se mi velmi zvláštní sny. Vím, že jsem v nich řešil, jak mohlo všechno vzniknout ze singularity.
22.4.
A nevím proč, ale náhle jsem začal přemýšlet nad tím, jak jsem stále na mámě závislý. Myslím to tak, že jsem si uvědomoval, jak ji moc mám rád a jak trpím, když ji vidím vystresovanou, když ji vidím, jak stárne. Myšlenka, že umře mě rozplakala. Při odchodu jsme se objali a řekl jsem, ať se nestresuje, že má dvě úžasné a krásné děti. Jsem rád, že máme k sobě takhle blízko. Vzpomínám si, že dřív jsem na mámu býval hodně krutý. Tak jsem si to s ní hezky užil. Včera jsme si spolu udělali procházku a dneska jsme aspoň pokecali. Mám ji rád.
Pokud budu mít špatnou náladu, pokusím se ji skutečně prožít. Ne si zvyšovat dopamin. Ne utíkat. Již jsem objevil několik metod, které mi dělají dobře. Kytara, harmonika, ukulele, deník, sport, jakékoliv psaní, mluvení s přáteli, procházky, výlety, expedice, starání se o něco, čtení románů, básní, poslouchání hudby, pěstování rostlin, plánování, snění, sledování filmů.
Možností je spousta. Tak nevidím důvod, proč bych se měl utápět v depresivních myšlenkách. Život je, abychom ho žili, abychom si hráli.
24.4.
Před Děčínem jsem začal trochu před myšlenkami utíkat. Začal jsem přemýšlet nad věcmi, které nejsou vůbec podstatné. Začal jsem filozofovat. Snažil jsem se myšlenky zapudit, pak jsem počkal, až odejdou. Odešly.
Filozofické myšlenky se zase vrátily. Ne však na dlouho. Řekl jsem si, že nemá smysl na to myslet. Čas prostě plyne a nezastavím ho. Ani bych nechtěl.
25.4.
A náhle jsem se pohroužil do neklidného spánku, kdy jsem se hrozně moc zpotil. Probudil jsem se úplně mokrý, s ucpaným nosem. Nevím, co to je. Ale narušuje mi to psychiku. Jsem hodně nervózní. Myslím, že si procházím nějakým obdobím, kdy jsem ve stresu z plynutí času. Přijde mi vše takové pomíjivé. Navíc mi připadá, že čas plyne hrozně rychle. Cítím z toho úzkost. Připadám si jako v místnosti, z které není východ, a která nemá okna.
27.4.
Zase ty stejné myšlenky. Přemýšlel jsem příliš moc. Nemohl jsem ten hlas v sobě zastavit. Tak jsem si řekl let it be a myšlení silou nezměníš.
Zapomínám na to, že si vždycky můžu vzpomenout, jak by jednal Kurtin.
28.4.
Dnes mě nadchla myšlenka být hudebním terapeutem.
30.4.
A já nevím, kam se vrtnout, co dělat. Nechávám to být. Vlny mě někam zanesou. Nemá smysl plavat proti proudu.
1.5.
Co prožívají lidé s duševními poruchami? Jaké to je, když je člověk nemocný a pak se uzdraví. Zároveň jsem si vzpomněl na sebe, když jsem byl v celkové anestezii. Nic jsem při tom necítil, čas de facto neexistoval. Ale přesto jsem byl naživu. Jak to je možné? Zároveň si vzpomínám, že po probuzení jsem lehce blouznil. Mluvil jsem, ale neuvědomoval jsem si, co říkám. Říkal jsem to, co mi přišlo na jazyk. Stále toho tolik nevím. A jsou věci, které mě ze své podstaty fascinují.
5.5.
Především se chci vrátit ke své přirozenosti. Na nic si nehrát. Dneska jsem se ještě nadchnul pro zahradničení. Zjišťoval jsem si taky něco o rostlinných drogách. Zjistil jsem, že šalvěj může mít stejný účinek jako marihuana. Zahradničení bych mohl pojmout v rámci alternativní medicíny. Bavilo by mě míchat různé léčivé směsi, vyrábět silice, nápoje, parfémy. Kdybych měl vlastní farmičku, už mám jasno. Takhle z toho můžu udělat další koníček. Ale třeba se to změní. Vždyť moje myšlenky nikdy nejsou stálé. A v tom je právě život krásný. Že není stejný. Jen ať objevuji a zkouším. Alternativní medicína, to zní fajn. Dělat do toho hudební terapii, zabývat se osobním rozvojem, zkoumat psychosomatika. Do toho bych se mohl naučit třeba masírovat, dělat pobyty ve tmě. To by teprve byl kyvokout. Zajímavý nápad. Promyslím to.
8.5.
Problém byl takový, že jsem neměl žádný plán. A vůbec nemám moc plánů. Chci více plánovat. Pak je život šťastnější. Říká se, že nejlepší je žít tady a teď. Ale já si myslím, že je třeba mít nějaké plány na pak. Dopoledne jsem zase začal hrotit školu. Moje mysl byla obtěžkána. Chtěl jsem něco podniknout, ale nenabízel se žádný parťák. Nakonec jsem se rozhodnul, že pojedu sám. Rozhodnul jsem se, že absolvuji iniciaci smrti. Vlak mi jel za třicet minut, neměl jsem moc času. Vše jsem naštěstí stihnul. Vzal jsem si s sebou knihu, ale číst se mi vůbec nechtělo. Místo toho jsem pozoroval krajinu. Z batohu mě hned rozbolela záda. Tak nevím, jestli je to skutečně batohem nebo mými zády. Šel jsem cestu, kterou jsem si pamatoval z dřívějška. Po cestě jsem dostával chuť na cigaretu. Uvědomil jsem si svou závislost a řekl jsem si, že bude lepší nekouřit. Potkával jsem lidi, ale neměl jsem na ně vůbec chuť. U liběchovského kostela jsem si sednul, pozoroval krajinu, dal jsem si pomeranč. Z rovnováhy mě vyvedl křik ukřičený ženský. Mysl rotovala na plné obrátky. Jsem svobodný? Mohla si ta žena vybrat, že bude jiná? Jak se na ni potom můžu zlobit, když je to její úděl? Chtěl jsem obejít křížovou cestu, ale šel jsem druhým směrem a nebyla chuť. Oželil jsem to. Později jsem chtěl někam zmizet. To jsem taky udělal. Lidi mě už srali. Odbočil jsem do lesa, chodil jsem houštím nebo po nevyšlapaných cestách. Na cestě jsem potkával obrovský šutry. Zkoušel jsem na ně lézt, ale nebyl jsem tak odvážný, abych riskoval. Začal jsem být velmi unavený. Usínal jsem, svaly byly unavené. Na jednom šutru jsem si sedl, pozoroval jsem okolí. Byla to nádhera. Taková pozorovatelna. Kam oko dohlédlo, rostly borovice. Ve větru se nakláněly sem tam. Některé deformované, jiné krásné rovné. Při zemi rostlo borůvčí. V korunách stromů poletovali a prozpěvovali ptáci. Zavřel jsem oči a tiše jsem oddychoval. Má mysl se uklidnila. Necítil jsem vůbec nic. Cítil jsem se skvěle. Šel jsem dál. Uviděl jsem krásný hrob, ale bylo to u posedu, tak jsem se rozhodl, že to není nic pro mě. Šel jsem dál. Byl jsem na cestě, spousta lidí, hned jsem odbočil a šel na šutr. Měl jsem velký hlad. V batohu jen lilek. Chtěl jsem udělat oheň, ale neměl jsem sílu. Slezl jsem ze šutru dolů, posbíral dřevo, rozdělal oheň. Hrozně kouřil, protože dřevo bylo vlhké. Začal jsem jíst lilek nezpracovaný. Chutnal podobně jako okurka. Na pečený jsem se vykašlal. Bylo to horší. Oheň jsem pak uhasil. Rozhodl jsem se, že si tam vykopu hrob, ale zem byla protkaná spoustou kořínků. Začal jsem mžourat do telefonu. Chyběli mi lidé. Chtěl jsem zpátky. Byl jsem unavený, hladový. Rozhodl jsem se, že půjdu dál. Na jedné pěšince jsem se zastavil, hřálo mě slunce. Tehdy jsem se rozhodnul, že se vrátím. Nejsem připravený. Víc by mi to ublížilo, než by mi to pomohlo. Šel jsem pěšky do Štětí. Cesta byla příjemná. Na louce pak hrozné vedro. Pozoroval jsem pasoucí se srny. Reagovaly na pískot, ale neutíkaly. Na plácku jsem si lehnul, měl jsem hodně času do odjezdu vlaku. Slunce začalo být nepříjemné. Bylo mi vedro. Otočil jsem se na bok, pozoroval jsem lezoucí hmyz v trávě. Jestli máme něco společného se zvířaty, tak to, že každý někam spěcháme. Stejně jako vodoměrky v loužích, které pořád dokola kroužily sem tam. Jaké asi bylo, když vylezl první živočich na souš? Bylo to jako když člověk stanul na Měsíci? Všichni někam expandujeme. Hledáme své štěstí, potravu, lásku. Všechno je v nekonečném pohybu. Při cestě zpátky jsem opětovně začal přemýšlet nad životem. Co teď? Ptal jsem se stromů, ale neodpověděly mi. Zjistil jsem, že bude lepší, když se budu ptát sám sebe. Zkoušel jsem to ve vlaku. Když mě něco tíží, musím se zeptat: „Proč si připadám smutný?“ Odpověď najdu celkem snadno. Uvedu příklad: Proč jsem smutný? Protože nevím, jak se mám rozhodnout? Proč se nemám, jak rozhodnout? Protože nevím, co je pro mě lepší. Proč nevím, co je pro mě lepší? Protože nedokážu stanovit priority. Proč nedokážu stanovit priority? Protože jsem přehlcený. Proč jsem přehlcený? Protože nechci přemýšlet nad tím, jak se mám rozhodnout. A tím pádem jsem se dostal do začarovaného kruhu a došel jsem k závěru, že se nedokážu rozhodnout, protože rozhodnutí odkládám. A místo toho, abych se skutečně do hloubky zamyslel nad problémem, tak jeho řešení unikám. Příště, až mě bude něco tížit, budu se ptát. Znám odpovědi na všechny své problémy. To je důležité zjištění. Myslím, že bych se cítil lépe, kdybych na to pořád nemusel myslet. Myslím, že bych se cítil lépe, kdybych se školou skončil. Čeho se bojím? Udělat rozhodnutí. Proč? Protože není cesta zpátky. Takže zůstaneš navždy ve slepé uličce? Ne, pohnu se z místa jako všechny ostatní organismy. Strach je největší brzda. Způsobuje, že člověk zakrní a zvykne si.
Ve vaně jsem udělal experiment. Neumyl jsem se studenou vodou a stejně jsem se cítil dobře. Přemýšlel jsem, proč je tak důležité si často něco odříkat. Ale vím, že čeho je moc, toho je příliš.
Původní plán byl úplně odlišný. Přesto to nebylo úplně špatné. Uvědomil jsem si, že se můžu ptát víc sám sebe. Problém je, že se málo ptám. Dalším důležitým bodem je, že nechci jen tak bezcílně někde putovat. Cíl a smysl je opravdu důležitý. Sice je nejlepší žít teď a tady, ale člověk si zároveň musí uvědomovat, že to, co dělá teď, bude mít vliv na budoucnost. Chyběla mi společnost. Jednou za čas je nicméně dobré vyrazit na pár dní sám a pořádně si pročistit hlavu.
Dále jsem došel k závěru, že celá kultura vznikla, aby nás naučila, jak se chovat, ale zároveň, aby nám umožnila užít si život. Špatná výchova v dětství způsobí, že jedinec není řádně veden životem. Nesplňuje normy, pravidla, snaží se být výjimečný za každou cenu, protože kultuře nerozumí. Život by se měl užívat. Není náhoda, že je tak malý rozdíl mezi těmito slovy: žít, užít, využít, užívat. Naše kultura se přizpůsobuje našim požadavkům a naopak. Každý máme nějaké místečko v životě. A nejhorší to v životě mají uvědomělí, empatičtí, citliví lidé, kteří na sobě pracují. Tehdy však musí využívat pravidla, nebrat si nic osobně, aby se z toho neposrali.
11.5.
Zase jsem si uvědomil, jak moc je společnost specializovaná. Jsme nuceni, abychom nebyli generalisté. Existuje bambilion oborů. Ze školy se stal život. Téměř každý něco studuje. Škola je život. Ale připravuje nás na skutečný život? Nechci být celý život specialista. Já chci zkoušet všechno možné. Nejradši bych vyzkoušel všechno. Jenže na většinu věcí potřebuji v dnešní době školu.
Pak jsem poslouchal hudbu a hlasy zvenku. Záviděl jsem těm lidem, že jsou spolu. Byl jsem smutný, že jsem sám. Brečel jsem. Brečel jsem, že zemřel tak skvělý hudební skladatel Vivaldi. Brečel jsem, že zemřel Dvořík, Werich. Brečel jsem, že mám těžký úděl. Brečel jsem, protože jsem chtěl brečet. Ostatně vše si způsobuji já sám. Vždycky mám na výběr. A zrovna v tu chvíli jsem to tak cítil. Pak už přišla dobrá nálada. Dost možná mě do špatné nálady uvrhlo pivo. Už jsem myslel, že je den u konce, ale překvapil jsem se, když jsem se protáhnul a osprchoval studenou vodou, která mě nadobro zklidnila. Let it be.
14.5.
Pokouším se meditovat. Mám s tím problémy, ale později to vychází. Moje mysl je klidná a čistá, bolest hlavy odchází. Neuvěřitelné. Meditace je nejlepší lék na bolest hlavy.
16.5.
Dnes jsem vypojil digitální hodiny. Až teď si uvědomuju, jak moc jsem závislý na čase. Pokaždé se tam dívám, a přitom tam už nic nesvítí. Žijeme v neustálém spěchu a orientujeme se na věci, místo abychom se orientovali dle pocitů.
Měla pravdu. Teď, když nestuduju, mám víc času na učení se rostlin, hraní, čtení, psaní. Mám víc času na činnosti, které mě baví. Tak to můžu využít
19.5.
Pak tam byli dva týpci, z jejichž povídání jsem slyšel jen: „Koukni na ten zadek.“ A koukali se do telefonu. Společensky unavený jsem se odebral domů. Při modlitbě jsem se rozbrečel. Něco mi chybí a nevím, co to je. Nejdřív jsem si stěžoval, pak jsem uzřel, že moje problémy jsou malicherné. Přijal jsem za své chování veškerou odpovědnost a rozhodl jsem se nést následky za své činy. Zároveň jsem však stále prosil boha o smilování. Chtěl jsem do všeho nahlédnout, všechno pochopit. Při modlitbě jsem zažil prostorovou kompresi. Byl jsem v absolutním prostoru bez hranic.
25.5.
Den to byl příjemný, ale cítím, že jsem málo produktivní. Cítím, že postupně zakrňuji. Měl bych toho víc dělat. Život je sice zábava, ale život je i tvrdá dřina. A pokud chci jít za svým cílem, nesmím polevovat. Chci se zase vrátit do kolejí akce, ne rekreace.
26.5.
Už jen to, že hraní hudby zlepšuje prostorovou představivost, ne-li IQ. Hrát bych proto poradil každému. Zároveň mě udivilo, že muzikoterapie je i pro neslyšící. Ti vnímají vibrace přes zem a můžou tančit do rytmu. Hudba vlastně tvoří lidský charakter. Nelibozvučná člověka ničí stejně jako hluk. Právě akustický smog by měl být nahrazen hudbou. Nicméně někdy je lepší ticho, které je ovšem subjektivní. Nesmíme zapomenout na to, že ticho je taky zvuk.
Z Karláku jsem jel na Hradčanskou. Když jsem si tam balil cigáro, hezky se na mě usmíval jeden kluk. Úsměv jsem mu oplatil. Je to krásné, když se střetnou úsměvy dvou lidí, kteří život neberou tolik vážně.
4.7.
Začíná mi chybět studium. Potřebuji intelektuální stimulaci.
Tak třeba ještě nedávno jsem byl rozhodnut, že v září vyrazím do Compostely. A nedávno na treku po Novohradských horách jsem celou situaci přehodnotil. Najednou mám pocit, že nikam nemusím. Mám pocit, že nikam nechci. Mám pocit, že jsem spokojený, že mi nic nechybí. Tak co bych měl po cestě hledat? Dříve moje odchody hodně souvisely s mou neukojitelnou nespokojeností. Chtěl jsem se od lidí distancovat, hnusili se mi. Teď mi jich čím dál víc začíná být líto. Pokud je skutečně Bůh, pak jsem zde jistě kvůli tomu, abych sloužil vyššímu dobru. Pokud bychom byli všichni sobci, svět je v rozvratu. Ale díky tomu, že se zajímáme o okolí, můžeme se spojovat ve větší celky. Můžeme tvořit lásku.
Budu se držet pravidla Goetha – každý den přečíst báseň, zhlédnout obraz a poslechnout si klasickou skladbu.
6.7.
Jsem v sobě docela zmatený. Nevím moc kudy se dát. Nevím vůbec co bude. Já nevím vůbec nic. A proto mi zbývá jedině pracovat. To je něco, co mi dává pocit naplnění. Co já bych bez práce dělal?