Každý mžik života je skoro nic.
Žiji pro něco, a přesto chci víc.
Proč jen stále zázraky čekat,
když už nemusím před nikým klekat.
Můžu vyjít ven a přestat plakat,
nadále se nemusím osudu lekat.
Proč ne teď, proč ne hned.
Bude to jako když paprsky uštknou led.
Nechci tu být další den.
Věřit a modlit se zbývá mi jen.
Nikdo se o mě už nemusí bát.
Já skočím dřív, než přijde sem kat.
Bude to chvilka, bude to hned.
Nic neucítím, pak chladný jak led.
Proč ne mezi lidi, rovnou na ulici.
Bude to jako hlavu rozbít palicí.
Bez bolestí, bez slz,
Proletím oknem skrz.
Tak pojď, tak běž!
Odhodlej se, život je jen lež.
Poslechl jsem vnitřní hlas.
Po skoku zlomil jsem si vaz.
Já cítil se tak sám.
Pak přišla smrt, podala mi ruku a řekla: Přidej se k nám.
Poznámka: Jedna z mých nejranějších básní