Podzim přináší obrovské změny v mém životě. Je to období předprodeje mé knihy, velkého projektu, který však končí i přes velkou snahu neúspěšně. Kvůli návratu do školy vycházím ze své ulity, abych poznal nové lidi, z nichž někteří ihned přirostou k mému srdci. Dále začínám pracovat jako asistent pedagoga, takže nemám příliš času na malichernosti. Přesouvám se z nitra ven. A přesun je v zimě dokončen, kdy nový rok, rok 2023, pojmenuji jako rok společenský.
25.9.
Nebývám smutný, depresivní, věci mě víc baví. Rád si také povídám s lidmi, víc se veselím a směju. Možná i proto je knížka zdá se hravá. Ale možná je hravá kvůli tomu, jak se cítím. Napadlo mě, že je to tím, jaké jsem začal číst knížky. Vynechal jsem náročné romány a filozofická díla, a místo toho jsem četl knížky od Marka Twaina a Charlese Dickense. A bylo to super. Ale život je pak docela jiný. Utíká mnohem rychleji. Není sice tolik bolestivý, ale dost o city přichází. Život je ve výsledku sekvence citů. Čím víc citů máme, tím máme větší pocit, že jsme něco zažili. Když se cítíme pořád stejně, je to jednolitá prázdnota. Taky mě nic nebolí, ani duše, a proto život, zdá se, plyne.
Je to dobře? Nevím. Je to jedno. Každý pocit je výjimečný, takže je to jedno. Je to dobré i špatné. Je to jedinečné. Nechci tomu tak lehko dávat nálepku. Baví mě se životem protloukat, jen tak si plout. Je mi moc příjemné, že si nemusím pořád zoufat, bojovat. Jsem obecně šťastnější. Nejsem tolik přehlcený. Jen si vzpomeň, jak mi hlava vždycky šrotovala o sto šest. Nepříjemné pocity. Asi to bude také tím, že nekouřím marihuanu, která mé stavy daleko zhoršovala. Krásně se to všechno sešlo, takže bych nechtěl, aby se to opět vrátilo. Obří černý stín, strach, který zaplní kdejaký kout. Všude číhá a nikam mě nechce pustit. Nyní v mém životě převládá dobro a klid. Úžasný pocit.
Z úterý na středu jsem velmi špatně spal. Nemohl jsem se na cestu dočkat. Už jsem si v hlavě vytvářel celou řadu domněnek, ačkoliv jsem to tak činit vůbec nechtěl. Jak tomu předejít? Lehko se někomu řekne: Nemysli na to. Ale jak to udělat? Jak na věci nemyslet? Rozhodně mi pomáhá unavit tělo a duši. Od té doby, co si před spánkem čtu, se mi lehko usíná. To mi připomíná, že si zítra chci jít půjčit nové knihy. Nechci po večerech číst nic náročného. Oddechová literatura před spaním je opravdu příjemná. Tak tímto způsobem se unavuje duše.
A jak unavit tělo? Rozhodně během, chůzí, cvičením. Nejlepší je, když jsou unavené obě části. Ale i když je člověk unavený, nedá mu to, myslí na všechno možné. Skvělé taky je si neservírovat nic náročného před spaním. Rozhodně před spaním nehraj šachy! Rozhodně nehraj na notebooku! Rozhodně se před spaním nerozptyluj telefonem. Ne. Hodinu před spaním se chci věnovat čtení. A když usínám do jedenácti, je to úplně nejlepší. Řád je v životě hrozně třeba.
Ve středu, když jsem se několikrát probudil, už jsem plánoval, že budík zruším, že nikam nepojedu, že napíšu, že jsem nemocný…Vymýšlel jsem důvody, proč nejet, ale nevymýšlel jsem si důvody, proč jet. A pak jsem si vzpomněl na předchozí krachy. Často jsem měl někam jít, ale na poslední chvíli jsem se rozhodl, že nepůjdu. A sice vždycky jsem si to něčím zdůvodnil, ale veskrze to byl můj obranný mechanismus, který rozhodnutí činil. Povětšinou jsou to výmluvy. Tentokrát se mi zdálo, že mám teplotu. Jen kvůli tomu, že mi bylo vedro.
Ale já si řekl, že nestrpím další neúspěch, postavil jsem se k tomu čelem a zabalil si. Ano, byl jsem dost nervózní, ale tolik bych si vyčítal, kdybych nejel, že nebylo cesty zpět. Navíc jsem učinil celou řadu příprav. Rovněž jsem skutečnost, že odjíždím pryč oznámil několika lidem, takže jsem nechtěl být za blbce. A skutečně jsem vyrazil směr Viktoria Žižkov.
Jenže týpek mi oznámil, že se mu rozbilo auto.
Když jsem se uklidnil, ještě něco málo jsem napsal, ale nešlo to vůbec ze srdce, od ruky, dalo by se říct. Byl jsem nějak úplně zaražený. Věděl jsem, že doma nemám být, ale nemohl jsem být jinde. Navíc jsem nemohl nic hned vymyslet. Tak jsem si řekl, že nejlepší bude se jít projít.
Venku jsem se pak zklidnil a získal optimismus. Dostal jsem nápad, že pojedu někde po Česku. To mi také radila babička. Ale mě se moc nechtělo. Byl jsem tolik natěšený na vrcholky Alp. Doufal jsem, že se dostanu do jiného prostředí. Jet někam po Česku místo Alp pro mě bylo jako dát si místo náplasti na bolístku pouhý papír. Ale koneckonců to byl nějaký plán.
Myslím, že se dost měním. A je mi to příjemná změna. Užívám si to.
16.10.
Nejhorší však přišlo až u Písecké brány, kde jsem začal nepochopitelně filozofovat nad životem. Dělal jsem něco, co jsem nedělal už opravdu dlouho. Byl jsem velice depresivní, říkal jsem, že nic nemá cenu. A tehdy jsem si slíbil, že přestanu pít. Alkohol mi zkrátka nedělá dobře. Mám po něm špatný úsudek, obrovské ego a mnoho melancholie. Pokud dokážu žít bez cigaret a kávy, pak dokážu žít i bez alkoholu. Je smutné, že něco takového jsem si uvědomil až teď. Vždyť lidé by bez něj nedokázali žít. Kolik dětí vzniklo díky alkoholu? Kolik z nich bylo nechtěných? To jen vypovídá o tom, že v opilém stavu činíme špatná rozhodnutí. Vím moc dobře, že jsem naprosto někým jiným. A proto jsem si řekl, že si alespoň následující měsíc nedám alkohol. Když to vyjde, vydržím to další rok. Ano, dost možná je to bláhový sen, ale chci to jen zkusit. Chci zjistit, jak moc jsem závislý na alkoholu. Vím, že ho piji jen kvůli ostatním. Chci zjistit, jak těžké to mají abstinenti. Jsem na to opravdu zvědavý.
23.10.
...pro předprodej jsem udělal naprosté maximum. Napsal jsem všem školám na Praze 6, kontaktoval velké množství dalších firem, oslovil celou řadu influencerů, napsal do skupin na Facebooku, ale zejména jsem kontaktoval veškeré sledující na Instagramu. Až mi z toho málem hlava pukla, kolik to vyžadovalo pozornosti a soustředěnosti. A výsledek? Mizerný. Za 11 dní předprodeje přispělo 22 lidí; vybralo se ani ne deset tisíc. Snad v pátek jsem z toho začal být celý špatný, protože jsem ztratil své iluze. Na projekt jsem zanevřel, snažil jsem se na to nemyslet, doufal, že to nějak rychle pomine. Nemám sebemenší šanci se současnými parametry kampaň dotáhnout do zdárného konce.
Pokud se to nepodaří, kampaň už nedokážu rozkřesat. Byl jsem až příliš velký snílek. Na začátku jsem si říkal, že šest set knih se dá prodat, ale teď bych byl rád, kdyby přispělo alespoň sto lidí. Dvacet dva lidí, tolik by se jich klidně vešlo do jedné místnosti. Tak málo. Až skoro smutně mi je z toho, kolik málo mě podpořilo lidí. Na jejich obranu však musím říct, že sám bych investici čtyř set korun značně rozvážil. Kampaň je odsouzena v případě její pokračování beze změny k zániku, rozkladu. Mé pýše bude jistě zasažena tvrdá rána, ale nebude to nic, z čeho bych se už nikdy nevzpamatoval. Alea iacta est.
6.11.
Onemocněl jsem. Onemocněl jsem a nemocný pořád jsem. Bránilo mi to nicméně v zápisu deníku? Musím konstatovat, že nikoliv. Mám za to, že minulý víkend jsem si dělal maraton filmů. Pakliže jsem mohl sledovat tolik filmů, mohl jsem se alespoň hodinu věnovat psaní deníku. Zlobím se na sebe. Ale zároveň si odpouštím. Uplynulé dva týdny byly jedny z těch extrémně náročných. Nedařilo se knize, nedařilo se mi uzdravit se, nedařilo se mi pořádně spát, nedařilo se mi pořádně psát, meditovat, nemohl jsem sportovat, takřka mluvit, takže moje disciplína utrpěla značnou ztrátu. Místo psaní jsem se věnoval zejména korektuře. To se mi musí zase nechat, neboť jsem zčásti přepsal Otovy příběhy, stejně tak jako zkontroloval ‚Co člověk, to zvíře‘. Také jsem se nevzdal, převzal jsem do rukou otěže instagramového profilu, kde jsem začal přidávat příspěvky. I přes značnou indispozici jsem se snažil chodit se procházet. Byly to procházky krátké, leč osvobozující po dni stráveném doma. Zaznamenal jsem velké úspěchy s doučováním. Mé odpoledne jsou nyní plná doučování jak češtiny, tak matiky, za což jsem skutečně rád. Alespoň to mě vytrhovalo z každodenního stereotypu. Můžu tedy s radostí oznámit, že jsem se držel oněch bodů, které jsem si snad před měsícem vytyčil. O knihu jsem se samozřejmě zajímal, ačkoliv jsem ji jistě mohl propagovat lépe. Nyní mi už nešlo čistě o její vydání, ale také o to, abych ji dostal do obecného povědomí. Zde jsem však zklamal. Příliš jsem se styděl přidávat jakékoli příspěvky, protože úspěch se zdál nereálný.
... s kterým jsem si připomněl skvělou poučku, totiž: „Always look on the bright side of life.“ Je to skutečně tak. Místo toho, abych se koukal na to, kdo všechno nepřispěl, musím se dívat na to, kdo všechno přispěl, kdo mi jakkoli pomohl. Zejména lidé, u kterých jsem oněměle zíral s úžasem, že podpořili moji věc, si zaslouží obrovské díky. Tímto vám tedy alespoň v myšlenkách a zde děkuji. Děkuji mé rodině, mým nejbližším kamarádům, mým kamarádům a známým. Není třeba se šklebit na ty, kteří pomoc slibovali. Je třeba usmívat se na ty, kteří nejenže učinili slib, ale slib převedli do reality. To jsou oni, kterých se musím i nadále držet. Ti, jež mi jistě pomůžou i v budoucnu.
Když jsem se včera procházel směrem na Babu, uvědomil jsem si důležitý fakt, který už dlouho vím. Co by se stalo, kdybych uspěl? Vždyť by to bylo náramně jednoduché. Možná bych neměl slov. Byl bych jistě šťastný a vděčný, ale byla by to dobrá výhra? Asi jako když vojáci nebojují, nýbrž přijímají pouze zajatce, tak bych si přesně připadal. Ale já nechci úspěch bez snažení. Ne, svoje úspěchy si chci těžko vydobýt, abych na ně po čase mohl vzpomínat jako na sladké vítězství. Nechci být těmi mladými hvězdami, jež svůj boj dokonávají ve třiceti, protože hořely příliš rychle. Chci stoupat jako po hvězdném žebříku. Primárně mi nejde o slávu a bohatství. Líbí se mi myšlenka, že můžu měnit percepci společnosti. Líbí se mi myšlenka, že můžu pomocí psaní ovlivňovat ostatní.
...lidé už tolik nečtou. Pokud můžou, preferují často audiozáznamy. To máme tak, že žijeme v příliš uspěchané době, kde vyhrává ten, kdo toho udělá co nejvíce za co nejmenší čas. Myslím, že jsme se z otroctví nikdy neosvobodili. Pakliže skutečně existuje něco jako nesvoboda, pak je to rozhodně toto. Já však věřím, že mám svobodnou vůli. Ano, skutečně. Jednotlivé akty sice svobodné nejsou, to znamená, že všechno podléhá jednomu zákonu, ale pokud si tuhle skutečnost uvědomím, pak můžu zvolit jednotlivé kroky k dosažení cílů.
Kniha se jmenuje „Jak si lidé hrají“, přičemž jsem se dozvěděl řadu fakt a informací. Tak třeba důležité pro mě bylo uvědomění, protože podobnou informaci jsem už kdysi zpracovával, ale pouze prošla, aniž by se zastavila, že ego má tři podoby. Totiž ego rodič, ego dítě a ego dospělý. Dítě je svobodné, kreativní, idealistické, skoro až bláhové. Dítě je zkrátka hravé, vtipné, ale nemá příliš mnoho zodpovědnosti. Od toho je tady dospělý, který zajišťuje jakousi hmotnou existenci pro dospělého. Dospělý je objektivní ego. Stará se o potřeby příjmů, řeší práci, zjišťuje informace. Ego rodič je ta část ega, která ráda poučuje, je zodpovědná, ale také se ráda nad druhými povyšuje. Svoje znalosti o hrách jsem znatelně prohloubil. Věděl jsem už dříve, že spolu hrajeme hry, ale nyní dokážu rozpoznat, jaké hry hrajeme. Má to tu výhodu, že můžu vědět, jaký scénář lze očekávat. To znamená, že můžu vyzískat svou svobodu, abych se těchto her neúčastnil.
27.11.
Včera, ostatně celý předešlý týden, mě doprovázeli jakési chmury, sem tam panické ataky. Jsou často vyvolány nějakou podivnou myšlenkou. Napadá mě, že to může být způsobeno tím, jaké knihy jsem začal číst. Nejsou to sice Malé dějiny filozofie, nicméně i tak přináší řadu myšlenek a tím pádem i záchvatů. Svým dílem se mohla přičinit i advojka, kterou čtu. Naštěstí to není tak na násilí, jako tomu bývalo dřív. Jednoduše si vybírám, co budu, a co nebudu číst.
Předevčírem, když jsem se nudil, jsem si četl zajímavé články o tom, jak být mezi lidmi úspěšný a oblíbený. Ve své podstatě je to taky umění získat si na svou stranu ostatní. Možná jsem trochu Carnegieovi křivdil, když jsem jeho knížku pojmenoval: „Jak manipulovat lidmi“, protože všechno je veskrze manipulace. Pár věcí jsem si zapsal. Vlastně mě to všechno napadlo, když jsem v pátek odpoledne u české spořitelny potkal člověka, co si vydělával prodejem Nového prostoru. Byl to očividně cikán. Jeho rysy byly zdrsněné, vypadal skoro jako uvaděč v cirkuse. Viděl jsem v něm cosi, co jsem spatřoval na mém otci. Jinak to byl běžný nízký chlap. Samozřejmě mě oslovil, protože jsem mu věnoval pozornost. Časopis jsem odmítl koupit, přesto jsem mu vysypal pár mincí do ruky. A on spustil jako hrací skříňka, kde a za co seděl. Já mu nevěnoval příliš pozornosti. V myšlenkách už jsem byl pryč. Přece jenom si v životě nevyhraňujeme čas pro takové lidi.
Opustil jsem ho, aniž by skončil. Když jsem se nad tím zpětně zamyslel, i on mě mohl něčím obohatit. Povědět mi o životě, který vedl, který vede. Je samozřejmě otázka, do jaké míry bylo jeho vyprávění pravdivé, ale to není to podstatné. Podstatné je, že když jsem ho opustil, aniž bych ho nechal domluvit, urazil jsem ho, povýšil jsem se nad něj.
Představil jsem si, že jsem generál, který má pod sebou řadu vojáků. Nemůže samozřejmě ke všem přistupovat stejně, ale musí si utvářet dobré vztahy, jinak riskuje vzpouru. Stejné je to s tímhle člověkem. Mohl jsem z něj udělat svého ochránce. Kdybych ho vyslechl, věnoval mu pozornost, zapamatoval by si mě jako kamaráda. A nikdy nevím, kdy na sebe ještě narazíme. Třeba zbohatne. Třeba se stane slavným. Ale třeba taky ne. Přesto myšlenka je zásadní – snaž se se všemi být zadobře. Jak?
Ke každému se chovej přátelsky, neodsuzuj jeho styl, myšlenky, chování. Člověka je třeba respektovat, stejně tak jeho názory, díla, oblečení, protože je to součást jeho samotného. Všechno, co člověk stvořil, čím se obklopuje, je jeho součást. Člověk potřebuje vyslechnout, potřebuje pozornost, údiv. Nechce, aby se mu druzí posmívali. Chce, aby ho brali vážně.
Jde i o to se trochu po lidech opičit. Stanu se dobrým autorem jedině, když budu tak trochu kopírovat ty nejlepší. Důležité jsou pro někoho také dotyky.
Jak poznám, že má o mě druhý člověk zájem? Nevadí mu, když se ho dotýkám, sahám mu na vlasy, ruce, ramena.
Lidé mají rádi vtipného člověka. Člověka, který je pozitivně naladěný, usmívá se, směje se jeho vtipům a zejména si umí udělat legraci sám ze sebe.
Rovněž bych si měl vytvořit něco ke mně typického, aby si mě ostatní lépe pamatovali. Chaplin měl knírek, já bych také něco měl mít.
Ze všeho nejdůležitější je z lidí dělat důležité jedince. Člověk si rád připadá důležitý. Když druhým přidělujete „důležité úkoly“, když se jich ptáte na jejich názor, rady.
Poslední důležitou věcí je se obklopovat správnými lidmi, stejně tak podněty. Když se budu dívat zejména na komedie a číst komedie, přejmu jejich styl. Když se budu obklopovat zajímavými lidmi, sám se stanu zajímavým. Jdi do toho.
Je zajímavé, jak se začaly naprosto měnit mé priority, mé myšlení, moje uzpůsobení dne. Myslím, že přichází do mého života velice příjemné období. Vždyť jak dlouho jsem se nestaral o to, jak před ostatními vystupuji. Jak dlouho mi na ostatních nezáleželo. Život je teď jediná věc, na které mi záleží. A já si myslím, že je to skvělý cíl, protože nejde nikdy vyplýtvat.
Chci mít vlastní prostor, chci být mladý a užívat si života. Myslím, že na to mám plné právo. Proč bych vlastně měl tolik usilovat o to být výjimečný, když můžu být šťastný v neustálém okamžiku? Chci být jen šťastný. To mi stačí.
Důležité je, jak se cítím teď a tady. Mé cíle samozřejmě zůstávají stejné, mění se má filozofie, která se přesouvá do zkoumání přítomnosti.
Každá chvíle, kdy můžu být mezi příjemnými lidmi je pro mě posvěcení. Moc si to užívám. Chodím se nově otužovat, byl jsem lízt, plánujeme ještě chodit hrát deskovky. A mně tak začíná připadat, že konečně svůj čas využívám k něčemu, k čemu jsem byl stvořen. Byl jsem totiž stvořen, abych si to tady užil, nikoliv trpěl. Ano, nějaký mravní postup je také důležitý, ale nejsou to vyloženě věci, které se vylučují. Můžu být jak dobrým člověkem, tak se pokoušet ovlivnit ostatní k lepšímu.
Zajímavé. Člověk vzniká střetem ega, superega a id. A život vzniká střetem minulosti, budoucnosti a přítomnosti. Opravdu je to o balancu. Když budu žít jen v minulosti, neužiju si přítomnost. Když budu žít jen v budoucnosti, neužiju si rovněž přítomnost. Když budu žít jen v přítomnosti, sice si to náležitě užiju, ale nevidím, kam směřuji. A cíl cesty je důležitý. Důležité jsou všechny tři aspekty. Člověk musí žít v minulosti, přítomnosti i budoucnosti, aby se nad sebe povznesl. Člověk musí v životě nalézt rovnováhu.