Slunce spalovalo vše, co mu přišlo do cesty. Nedalo se před ním kam schovat. Někde jinde by si poutník zalezl pod rozvětvenou korunu stromu a odpočíval. Jenže tady to možné nebylo, protože veškerou vegetaci zde tvořily pouze keříky a nízké rostliny. Ty zde díky svým promyšleným strategiím dokázaly přežívat i množit se. Rostliny měly dlouhé kořeny a kořínky, pomocí kterých mohly přijímat podzemní vodu. Téměř veškerá flóra se proti fauně chránila pomocí ostnů, trnů a kolců. Nicméně i málo početná zvěř, jež zde žila, byla na tyto náročné podmínky připravena. Člověk se nestačil divit, když pozoroval, jak zde všechno žije v harmonii. Ale ne všichni s tím byli spokojeni.
Na docela obyčejném místě, které nebylo vůbec ničím zajímavé, žil kaktus. Ne ten mrňavý kaktus, který znáte ze svých domovů, ale poměrně velký kaktus. Vzhledem nebyl nikterak výjimečný. Byl zelený jako všechny ostatní kaktusy v okolí a měl několik těl, které chránily ostré trny. Nebylo radno zkoušet, jestli jsou skutečně ostré. I když se od ostatních nelišil vzhledem, byl i přesto výjimečný. Zatímco ostatní jeho druhu byly s místem spokojení a života si užívali, on nikdy spokojený nebyl. Chtěl od života více.
„Ach jo, kéž bych mohl létat jako pták nebo běhat jako liška. Kéž bych mohl alespoň lézt jako brouk," stěžoval si kaktus. Přál by si určitě být i rybou, ale nikdy ji nespatřil. Přál by si být kýmkoliv jiným, jen aby se mohl zvednout a odejít. Každý den pozoroval krajinu okolo sebe. Dokázal vnímat jakékoliv pohnutí stébla. Dokázal i rozpoznat, když si povídaly myši nebo lišky. Vždy, když mohl, tak je poslouchal. Záviděl jim, že se můžou pohybovat. Několikrát se jich tázal, zdali by ho nevzaly a nepoponesly o kousíček. Myšky i lišky odmítaly. Věděly, že by je kaktus nezáměrně popíchal ostny.
„Tak mi alespoň povězte nějaký příběh. Jste určitě života znalé," prosil kaktus myšky a lišky. „Já nic neznám. Jsem stále tady."
Jenže vždycky když myšky začaly povídat nějaký příběh, přiběhly lišky a myšky se před nimi běžely schovat. Lišky byly vždy příliš zaneprázdněné na to, aby kaktusu něco pověděly. Vždy říkaly: „Teď nemůžeme, příště ti něco povíme. Jen se neboj." A tak kaktus čekal, ale nikdy se nedočkal.
Jednou mu myš, než přiběhla liška, stihla dopovědět celý příběh o tom, jak kdysi žila ve vedlejší krajině. Mluvila o místě, které se rozkládá za pahorkem. To místo je od kaktusu vzdálené asi pět minut lidské chůze. Kaktus z myščina vyprávění poznal, že je krajina za horizontem úplně stejná jako tady. Byl z toho akorát celý nešťastný. Doufal totiž, že se jednoho dne snad podívá alespoň tam. Jenže teď se dozvěděl, že je to tam úplně stejné. Jeho sny se pomalu začaly rozplývat.
Hned příští týden mu ale rozjasnil den velbloud, který se ke kaktusu zatoulal. Kaktus jej viděl vůbec poprvé v životě. Byl z něj naprosto udivený. Takové obrovské zvíře. Hned na něj volal: „Hej, ty tam, pojď sem a pověz mi, co jsi zač a odkud přicházíš!"
Velbloud byl celý vysílený. Ztratil se v písečné bouři a hledal své majitele, lidi. Co ale hledal víc, byla voda. Nepil už deset dní a začal mít pořádnou žízeň. A i když velbloudi vydrží bez vody opravdu dlouho, neznamená to, že ji nepotřebují.
Když došel velbloud ke kaktusu, pověděl mu: „Mně říkají velbloud. Pocházím zdaleka. Ztratil jsem se lidem v písečné bouři a teď je hledám. Už jsem dlouho nepil. Věděl bys, kde bych našel alespoň doušek vody?"
Kaktus tázavě odpověděl: „Kdo jsou ti lidé a jak to tam u vás vypadá?"
Velbloud teď neměl vůbec chuť si povídat. Byl unavený a opravdu žíznivý. Řekl jen: „Vše ti povím, když mi dáš alespoň kapku vody. Jistě jí máš dost a nebude ti vadit, když se se mnou rozdělíš."
Kaktus souhlasil. „Tak si mě kousek ukousni. Jsem šťavnatý. Ale nesněz mě celého," pověděl.
„Ale kde tě můžu ukousnout? Všude máš ostny. Akorát bych si popíchal čenich," řekl velbloud.
Kaktus na to odvětil: „Tak počkej. Hned se těch ostnů zbavím."
Ale ať se snažil, jak se snažil, ostnů se nezbavil. Ani si při vší té námaze nevšiml, že velbloud odešel. Když si to uvědomil, byl na ostny naštvaný. Připadalo mu, že mu jedině přitěžují. Ani jej nikdy skutečně nezachránily. K čemu je tedy má? Na okrasu? Tehdy se kaktus rozhodl, že už nechce mít ostny. Rozhodl se, že se jich bude chtít jakkoliv zbavit.
Každý den si představoval, že ostny přes noc shodí na zem. Každý den se probouzel s tím, že už je snad nemá. Ale nic se nedělo. Držely se ho zuby nehty.
Tu si začaly ostatní z jeho druhu všímat, že se chová výjimečně zvláštně. Chtěli po něm, aby jim objasnil, co se děje, co ho trápí. Přece jenom ho měli rádi, i když byl jiný.
Kaktus jim vše pověděl. Řekl jim o tom, že ostny jsou ve skutečnosti k ničemu. Řekl jim o velbloudovi, o lidech. O tom, jak si moc přeje vidět lidi. O tom, že celý život žijí na jednom místě. Pověděl jim vše, co ho zrovinka v tu chvíli napadlo.
Všichni ho pozorně vyslechli. Jeden z nich mu pak na to pověděl: „Tohle už všechno víme. Víme, že celý život budeme žít na jednom místě. Víme, že se nemůžeme nikam jinam podívat. Ale vůbec nám to nevadí. Prostě jsme se s tím smířili a ty bys měl taky. Nejde s tím bojovat věčně. A ostny? Ty určitě musí mít nějakou funkci, vše má nějaký význam." Jenže v tu chvíli žádný nedokázali vymyslet. Zeptali se proto nejstaršího z kaktusů, jaké že to mají ostny význam.
Nejstarší z kaktusů vyslechnuv dotaz, zamyslel se. Neodpověděl přímo. Pouze výjimečnému kaktusu pověděl: „Přijmi to, kým jsi. Vše má nějaký smysl, i když se může zdát, že zatím chybí." Ostatní nejstaršímu kaktusu přitakali a vrátili se do svých každodenních činností. Celou věc tím považovali za uzavřenou.
Výjimečnému kaktusu ale odpověď vůbec nestačila, ba dokonce se mu ani za mák nezamlouvala. Byl ještě nespokojenější. Teď už ani nechtěl být kaktus. Styděl se být mezi ostatními, protože mu přišli příliš omezení. Vždy souhlasí s nejstarším kaktusem, ale nikdy se nad ničím nezamyslí. Nechtějí ani nic zažít a se vším se jen smíří. Ne, on takový nechce být a on takový rozhodně nebude. Tolik se toužil stát někým jiným.
A skutečně si postupem času začal všímat, že jeho ostny padají na zem. Každým dnem jich na svých tělech měl míň a míň, až se jednoho dne probudil a neměl vůbec žádné.
Byl štěstím bez sebe. Dokázal přesně to, co chtěl. Pověděl to všem kaktusům v okolí. Přímo vítězoslavně povídal: „Dívejte, dívejte, nemám ostny a žiji."
Ty byly z daného zázraku zaskočeni. Ale to bylo tak vše. Kaktus čekal větší obdiv nebo zájem. Nebyl spokojen s jejich reakcí. „Cožpak vy nechcete být jako já? Koukejte se, že nepotřebujete ostny. Dokážete žít i bez nich. Taky to přeci zkuste. Změní vám to život," povídal jim. Jenže nikdo z toho nebyl natolik unesený, že by také chtěl být bez ostnů.
„S ostny jsem se narodil, s ostny taky zemřu," povídal jeden.
„Přišel bych si jako bez části těla," pověděl druhý.
„Stejnak jsi pořád kaktus," řekl mu třetí a všichni se zasmáli.
Výjimečný kaktus zachoval klid a odpověděl: „Ale ne už na dlouho. Až přijede další velbloud vezme mě s sebou za lidmi a dále nebudu jako vy. A ten den přijde."
A život šel dál svým tempem. Lišky lovily myšky, slunce spalovalo zem, květiny rozevíraly a znovu zavíraly své květy a výjimečný kaktus netrpělivě vyčkával na příchod velblouda. Už se dokázal zbavit ostnů, teď to rozhodně nevzdá. Myslel si, že dokáže cokoliv.
Díky náhodě a štěstí šla jednou okolo velbloudí karavana, která mířila do dalekého města. Ta čítala více jak sto velbloudů. Na velbloudech seděli lidé různé barvy pleti, různého vyznání, různě mluvili a různě jednali. Byli tam například arabští bojovníci se zahnutými meči, kteří naháněli v druhých hrůzu, protože se nikdy nesmáli a nikdy nemluvili. Byli tam otroci černé barvy pleti, kteří vykonávali vše, co jim jejich páni přikázali. A byli tam obtloustlí mužíci s bílou čepicí. To byly vědci. Právě ti byli chráněni bojovníky a opečováváni otroky. Vědci si dali za úkol prozkoumat zdejší svět. Bylo je snadné poznat. Někteří vypadali přímo směšně. V ruce většinou třímali tužku a papír a něco zapisovali. Co zpozorovali, to zapsali. Co zapsali, to počítali, promýšleli, rozebírali, dedukovali, odhadovali, dohadovali se či se přeli a docházeli k závěrům. Byli zde všemožní odborníci. Někteří zkoumali to, jiní tamto, a jiní zase ono. Bojovníkům přišli směšní, ale platili zlatem. A to byl jediný důvod, proč se rozhodli je doprovázet a riskovat za ně vlastní život. Až je doprovodí do dalekého města, získají velmi tučnou odměnu.
V karavaně byl přítomný i vědec botanik. Ten při cestování sbíral kdejakou rostlinu. Skoro jako kdyby hrál nějakou hru, kdo jich nasbírá nejvíc. Nicméně sbíral vždy jen rostliny, které ještě neměl. Chtěl mít co největší sbírku, až se vrátí domů. Samozřejmě vše důsledně zkoumal a popisoval. Byl to přeci vědec.
Kaktus, když spatřil velbloudy začal na ně křičet: „Tady, pojďte sem, vezměte mě s sebou, prosím! Už nemám ostny! Jestli máte žízeň, tak se napijte!"
Ale velbloudi mu ne a ne odpovědět. Měli příliš práce. Museli se soustředit na cestu. Jejich pánové, lidi, by je kárali, kdyby udělali jakoukoli hloupost. A lidé? Ti kaktus neslyšeli. Nebo jste snad někdy slyšeli mluvit rostlinu?
Kaktus se snažil stále víc a víc upoutat pozornost, ale vůbec se mu to nedařilo. A tu jeden velbloud, ten, který nesl botanika, když viděl, jak je kaktus zoufalý, vybočil z řady a dal se cestou k němu. Jezdec ho pobízel, aby stál, ale zvíře na příkazy nereagovalo. Zastavilo se až u něj. „Jestli chceš s námi, tak můj pán tě s sebou vezme, jen počkej," pověděl velbloud kaktusu, který se po zprávě zaradoval. „Konečně se mi splní můj sen."
Celá karavana se mezitím zastavila a čekala na botanika, až se vrátí. Ten se velmi divil, co to jeho velbloud udělal. Ale když spatřil kaktus bez ostnů, celý ohromený seskočil z velblouda a začal si jej důkladně prohlížet. Na ostatní zahulákal: „Dejte mi pět minut!" Poté začal kaktus osahávat. Kaktusu to bylo příjemné a hned si udělal dobrý obrázek o lidech. „Jistě to jsou hodní tvorové, když se ke mně takhle hezky chovají," říkal si. Teď ho vědec začal měřit. Rychle si ho načrtnul do sešitu a k náčrtku si napsal několik poznámek. „Hm, kaktus bez ostnů. Zajímavé je, že všechny kaktusy okolo ostny mají. Proč je tedy ty nemáš?" přemýšlel nahlas vědec. „Takhle jsi úplně bezbranný proti býložravcům. Zajímavé. Vzal bych tě s sebou, ale jsi příliš obrovský." Kaktus se mu snažil něco říkat, protože mu nerozuměl, ale vědec ho neslyšel. Tu si vědec botanik vzal náčiní a pronesl: „Když si tě nemůžu vzít celého, vezmu si tě jen kousek." A začal vykopávat jedno z jeho těl. To vám byla pro něj bolest. Skučel a naříkal, ale bylo mu to k ničemu. Člověk ho neslyšel. A při té bolesti mu rázem došlo, k čemu jsou dobré ostny. Ty ho měli před podobnou událostí uchránit.
„Já hlupák," povídal, „teď tu kvůli své pošetilosti jistě zemřu. Tolik jsem se chtěl vydat do světa, ale teď bych dal všechno za to, abych tu pokojně mohl ještě zůstat."
Vědec stále pracoval a sám se snažil, aby vše udělal precizně, ale zároveň rychle. O bolesti, kterou kaktus pociťoval, však nevěděl. Kdyby ji poznal, nejspíš by s kopáním přestal. Botanik nicméně přestal i tak. Ne snad kvůli tomu, že by si vše uvědomil, ani kvůli tomu, že by o kaktus přestal mít zájem. Od práce ho vyrušil křik vůdce karavany. Útočili na ně barbaři.
Ve mžiku se zčistajasna objevilo obrovské množství mužů s meči, luky, štíty a oštěpy. Nejspíš měli celou akci dobře dopředu naplánovanou. Vědci sice s meči bojovat neuměli, zato měli pistole, které s ohlušující ránou vypouštěly kule. Strhla se bitka.
Někteří padali na zem, jiní utíkali, aby si zachránili holý život. Divocí bojovníci nad těmi najatými zvítězili. Bylo jich příliš mnoho, aby je karavana dokázala odrazit. Po bitvě sebrali vítězové všechny velbloudy, naložili popadané věci, své raněné muže a rychle místo opustili. Jejich cílem nebylo šířit nenávist a utrpení. Jejich cílem bylo jedině bohatství, které nyní získali. A když jim někdo stál v cestě, neměli slitování.
V celém prostranství bylo během chvilky zase ticho. Zvěř a rostliny poté začaly mezi sebou mluvit. Povídali si o tom, co se právě stalo. Povídali si o lidech. Kdo, že to jsou, co, že to dělali. Probírali každičký detail, který postřehli, ale beztak ničemu nerozuměli. Než stihli všechno dopovídat, rázem byl večer a všichni se pohrouželi do tvrdého spánku. Při tom shonu si nikdo nevšiml, že na svém místě není výjimečný kaktus.
Ostatní z jeho druhu si všimli, že chybí až při ranních paprscích, kdy se opětovně probouzeli. Vědec botanik jej nestihl celý kvůli nájezdníkům zasadit zpět do země. Kaktus skomíral a proto nemluvil, aby si šetřil energii.
Za pár dní byl už celý seschlý z toho důvodu, že neměl dostatek vody. Teď by ani nikomu jako potrava neposloužil. Vypadalo to s ním opravdu bledě. Druzi by mu rádi pomohli, ale nešlo to. Nejstarší z kaktusů tvrdil, že je to trest za jeho domýšlivost.
Asi po týdnu se na místo vrátili přeživší vědci s několika pomocníky, aby pohřbili své druhy. Báli se totiž, že by je jinak pronásledovali jako duchové a nikdy jim nedali klid. Jeden z pomocníků zasadil vysílený kaktus bez trnů zpět do země. Označil tak místo, kde byli muži pohřbeni. Kaktus sice nebyl už tak silný jako předtím, ale stále žil.
Trvalo dlouho, než se zase zmátořil. I díky pomoci ostatních kaktusů, kterými jednu chvíli tolik opovrhoval. A náhle byl rád, že je tím, kým je. Byl rád, že je kolem přátel, na které od té doby nezanevřel. Žilo se mu šťastně, i když jeho ostny už nikdy nedorostly zpět.
Ale kdo ví. Třeba se to od té doby změnilo. Buď se zeptejte vědců, kteří vše podrobně zapisují, nebo se sami vydejte na dobrodružství objevovat svět. Ale hlavně, ať se pak máte kam vrátit. Všude je dobře, doma však nejlépe.