Matěj, znaven z nápoje, ležel v chlívku, čas utíkal a nic se nedělo. Jeho plán ztroskotal hned na začátku a nevypadalo to vůbec slibně, protože se mezitím vrátila ježibaba z lovu. Přes noc byla shánět zlobivé děti do polévky. Žádné však nenašla, z čehož byla mrzutá. Chtěla si proto spravit chuť alespoň nějakým čerstvým masíčkem. I šla do chlívku.
Jakmile zvířátka zaslechla kroky, schovala se do rohu, protože tušila, že některého z nich nadešla poslední hodinka.
Nadzvedla se záklapka a ježibaba vstoupila dovnitř. Trochu se polekala, když na seně spatřila ležet toho muže ze včerejška. „Je mrtvý?! Kouzlo nefungovalo?! Co se stalo?!" ptala se sama sebe, když k němu obezřetně přistupovala. Jakmile se ujistila, že stále spí, zavolala svého pomocníka, Ignáce.
Za chvíli se do chlívečku vřítil nemotorný obr měřící přes dva a půl metru. Když na něj promluvila čarodějnice, poklekl, aby byl v úrovni jejích očí.
„Volalaste paní?" zahlaholil obr.
„Ano, ty tupé nemehlo," odpovídala baba, „odnes toho spícího, zavaž mu ruce a nohy a vhoď ho do kotle s vařící vodou."
Obr se podíval svítivě žlutýma očima na Matěje a nechápavě se zeptal: „Čím mám zavázat?"
Nedostal však odpověď, nýbrž ránu do hlavy. Ježibaba vždycky říkala, že to dělá, aby se mu v hlavě rozsvítilo. Jediný důsledek však byl, že svou práci urychlil, aby nedostal další ránu. A tak popadl Matěje a hajdy s ním v rukou do domu. Čarodějnice si mezitím šla vybrat, koho posnídá. Ale vraťme se zpět k Matějovi.
Ten se teďka nesl v obrově náruči a stále o sobě nevěděl. Vzbudilo ho až brblání obra.
„To je furt udělej támhle, udělej túmhle, udělej tómhle a udělej týmhle, ale pochvala žádná. Kdyby aspoň nebacila ta zlá paní!"
Matěj pomaličku otevřel oči, ale hned je zase zavřel, aby si snad ten, kdo ho nesl, nevšiml, že je vzhůru. Vylekal se, protože měl za to, že usnul na seně. Jen si představte, že usnete v posteli a probudíte se v cizí náruči. I když byl Matěj celý polámaný a stále unavený, snažil se pomocí sluchu zjistit, kam směřují. To ani dělat nemusel, protože to hned zjistil.
Obr ho pohodil na zem a šel shánět něco, čím by ho zavázal. Matěji se naskytla příležitost utéct. Nelenil, postavil se, vykročil, ale neměl vůbec sílu, takže upadnul na zem. Zkusil to znova, ale výsledek byl stejný. A tak se aspoň začal plazit někam, kde si myslel, že by se mohl schovat.
Vtom však přišel do místnosti obr. „Ono je had, že se tak plazí?" Šel k Matěji, postavil se mu do cesty a prohlížel si ho. „Ne, člověk to je!" zaradoval se velikán, když si byl jist svou dedukcí. „Hlavu má, nohy má, ruce má, oči má, jen plazí," říkal a vzal Matěje za nohy a odvlekl ho ke kotli. „Poslouchej to," mluvil na Matěje, „já musím zavázat. Tak nehýbej!"
Matěji ihned došlo, že obr nebude žádný učenec. Chtěl toho využít ke svému prospěchu.
„Opravdu mě musíš zavázat?"
„A hele, to mluví!" zasmál se obr. „No musím. To rozkaz. Řekla, zavaž ruce a nohy a šup do kotle." Začal pak Matěji zavazovat ruce provazem.
„Není tam něco silnějšího? Zdá se mi, že ten provaz není dost silný," lhal Matěj pro záchranu života. Byl strachy až málem fialový, ale naštěstí stále dokázal přemýšlet.
Obr zafuněl, naštval se, hodil provaz do kouta a zahulákal: „Já se ptal s čím zavázat! Ona neporadila, místo toho mě bacila!"
„Jen se neboj, já ti poradím a neublížím ti," hrál s obrem hru.
„Dobře. Tak co použít na závaz?"
„Myslím, že taková větev od stromu by mohla stačit. Anebo vezmi rovnou tři," řekl Matěj první blbost, která ho napadla.
„Jo?" podivil se velikán. „Tak počkej. Já jdu pro větve."
Matěj byl sice stále velmi slabý, ale věděl, že teď má mnohem víc času než předtím. Vyrazil pomalými kroky na druhou stranu, než šel obr.
Z mučírny se dostal do kobky, pak do hladomory, později přišel do napichovárny a následovala propichovárna. Přál si, aby konečně přišla jiná místnost. Bylo mu nepříjemné vidět všude bodce, kopí, kotle, skřipce, padací dveře a španělské boty.
Jeho přání bylo konečně vyslyšeno. Přišel do kuchyně. Ale ani tam se necítil svůj. Tak především to tam všemožně páchlo. Z kotle se linul takový smrad, že si musel zacpat nos. Nezdržel se tam rovněž dlouho. Ingredience, jež se jevily jako orgány a části těl ho donutily, aby místnost rychle opustil. A tak obešel téměř celý dům dokola.
A poslední místností, kde ještě Matěj nebyl, byla jakási společenská místnost s krbem. Ta nebyla nikdy využívána. Tak za prvé, čarodějnice nesnášely společnost. Alespoň ne ve svém domě. Když už si do domu někoho pozvaly, znamenalo to, že se jedná o oběť jejich intrik. Jinak se scházely s jinými ježibaby, aby spolu sdílely recepty nebo chodily spolu na lov, případně se jedna druhé chlubily. Ale nikdy ne u sebe doma. A za druhé, jelikož byly tolik vrtošivé, nevydržely dlouho sedět u krbu, číst si knížky nebo jen bezstarostně odpočívat. Ne, to nebylo nic pro ně. Možná se ptáte, proč vůbec takový pokojík s krbem měly. Odpověď je nasnadě. Chtěly se pyšnit tím, co všechno mají. Jako se lidé pyšní něčím, co si pořídili jen kvůli své pýše.
Matěj u koženého křesla rozmýšlel, co má dělat. Otevřenými dveřmi uviděl východ z domu. Mohl by běžet a třeba by se mu únik z domu povedl, ale co by dělal pak? „Ne, takhle to nepůjde," říkal si. Věděl, že i kdyby z domu utekl, neprošel by neprostupným lesem. Byl v koncích. Myslel si, že obr s čarodějnicí ho nahání po celém domě. Neměl dost času, neměl ani tu čapku, o které mu říkal kůň. A náhle si uvědomil, že se na jednu koženou čapku dívá. Byla položená na opěradle od křesla. Ihned si ji přivlastnil. V rukou si ji prohlížel, ale nepřišla mu ničím výjimečná. Nenapadlo ho nic lepšího než si ji nasadit na hlavu.
K jeho nemilému překvapení do místnosti v týž okamžik vtrhl obr. Ten se však zarazil a vykulil na Matěje oči. Uviděl totiž sám sebe. Matěj to sice nevěděl, ale tahle čapka propůjčovala tomu, kdo ji měl na hlavě moc. Kdo ho totiž spatřil, měl za to, že vidí sám sebe.
„Kdo si?" otázal se obr.
„Kdo bych měl být?" zeptal se, aby zjistil, co se stalo.
„Vypadáš jako já, mluvíš jako já, ty si já?" divil se Ignác a přiložil si ruce na ústa.
„Aha, přece jen má kouzelnou moc," pomyslel si Matěj. „Já jsem tvoje svědomí," pověděl Matěj.
„Co je svědomí?" nechápal obr.
„Svědomí, tvůj vnitřní hlas, tvůj rádce," pověděl mu Matěj.
„A co mi radíš, ó, svědomí?"
„Radím ti, aby ses zbavil čarodějnice."
„To nejde, Ignác už to zkoušel. Nejde přemoct," postěžoval si Ignác.
A Matějovi se v mysli vyloupla skvělá myšlenka. Nemusí to být on, kdo zničí zlou ježibabu.
„Přišel jsem ti poradit, jak se ji zbavíš," vyndal z kapsy křemennou čepel a ukázal ji obrovi.
Jenže, co se nestalo. Od vchodových dveří se ozvala čarodějnice. „Ignáci, kde jsi ty hloupé zvíře?!" Čarodějnice ho chtěla potrestat za to, že nesplnil jí zadaný úkol.
Matěj se vyděsil, rychle se schoval do krbu. V té rychlosti si nevšiml, že čepel upustil do křesla. Proto nebyl slyšet její náraz o zem.
„Tady sem, paní!" zavolal Ignác. Pochopil, že jeho svědomí se šlo schovat, protože bude bit.
„Co tu děláš, tupohlave?! Kdes nechal zajatce?!" zlobila se na něho.
„Paníjá..."
„Mlč!" přerušila ho, „a pojď sem! Ihned!"
A i když se mu vůbec nechtělo, pomalými krůčky k ní došel. Čekal trest, který rázem přišel. Nejenže do něj několikrát kopla, ještě vyřkla nějaké zaklínadlo, kterým přišel o jazyk.
„Tohle tě naučí nemluvit, když nemáš mluvit. A teď se kliď najít toho utečence dřív, než přijdeš i o nohu!" zaburácel její hlas.
Obr ze strachu před dalším trestem utekl pryč.
„Cítím, cítím člověčinu," řekla čarodějnice nahlas a začmuchala.
Matěj vylezl s čapkou na hlavě z krbu a doufal, že se z té polízanice nějak dostane. Koneckonců měl za to, že má nyní kouzelnou moc.
„Co?! Kdo jsi, že se opovažuješ být mnou?!" vykřikla na něj.
Víte, obra napálit šlo snadno, ale ježibabu jen tak lehko neošálíte. Matěj tušil, že je v koncích, ale přesto se pokusil o poslední zoufalý pokus.
„Jsem tvoje svědomí," řekl duchaplným hlasem.
„Ty?!" uchechtla se čarodějnice, „leda ve snu. Já nemám svědomí!" Načež vyndala ze svých zašmodrchaných vlasů omračovací šipku a mrštila ji po Matějovi. Ten se ihned poroučel k zemi. A jak tak spadnul, čapka se mu svezla z hlavy a on nabyl zase své předchozí podoby.
Čarodějnice si ho pak prohlédla a s odporem pověděla: „Zase ty?! Však mi ještě povíš, ptáčku, co jsi měl za lubem. Ignáci?! Kde zas jsi?! Pojď sem, ty příšero!"