Kráčel krajinou dál a při svých úvahách o vševědění si ani neuvědomil, že přestalo chumelit. Ba co víc, zpoza mraků se vylouplo slunce a všechny stíny tak padly za Matěje.
Šel a šel, až došel na místo, kde se mohl rozhlédnout po okolí. Ocitl se na vysoké skalní římse, odkud měl nádherný výhled. V dálce před sebou viděl hory podobné těm, na kterých teď byl. Před nimi se tyčilo město, v jehož středu se do nebe vypínal obrovitánský kostel. Různě po okolí byly rozesety lesy, pole a malé vesničky. Nic však neupoutalo jeho pozornost natolik jako podivná barabizna uprostřed tajemného hvozdu po jeho levici. „To musí být doupě čarodějnice," v duchu si říkal. Dobře si rozmyslel cestu a pak vyrazil.
Sestupoval po skále velmi opatrně. Bylo to velmi nebezpečné, ale na druhou stranu to byla nejrychlejší cesta z hor k lesu. Alespoň tak se mu to zdálo. Jelikož byl Matěj obratný, slezl dolů jen s několika škrábanci. Jenže nastal malý problém. Když byl teď na zemi, kde neměl výhled, nevěděl kudy se dát, protože všude kolem něj byly vysoké stromy. A tak mu nezbývalo než jít někam. Vyrazil proto tím směrem, který mu napovídalo jeho srdce. To však Matěj ještě nevěděl, že se dostal do míst, které byly ve spárech zlé čarodějnice. Byly proklety, aby se odtamtud nikdo nedostal živý. Místní to věděli, a tak se tomu místu velikou oklikou vyhýbali. Cestovatelé z jiných krajin však většinou potkával krutý osud, když se tam ocitli. Jedním z nich se teď stal i Matěj. Ten se zrovna prodíral stromovím dál a dál, ale nikde nebyla ani cesta, ani dům, ani konec. Takže mu nezbývalo než pokračovat. Šel až do setmění, dokud se úplně nevyčerpal.
Pak, jelikož už na cestu neviděl, jelikož neměl dalších sil, utábořil se. Posbíral také několik větývek, s nimiž plánoval rozdělat oheň, aby se ohřál, a aby mu nebylo smutno. Věděl moc dobře, že oheň zahřívá jak na těle, tak na srdci. Jenže dřevo ne a ne o jiskru chytit. Praskalo a skučelo, ale jenom neustále doutnalo, aniž by se objevil jakýkoliv plamínek. Zčásti z nezdaru zklamán se alespoň najedl, načež usnul neklidným spánkem.
„Pst," ozvalo se.
„Pst," někdo se znovu snažil získat Matějovu pozornost, který se brzy poté vzbudil.
„Halo, slyšíš?!" bylo slyšet v poryvech větru.
„K...k...kdo jsi?" vykoktal strachy bez sebe Matěj, který se na zemi krčil pod svým kabátem.
„Jsme umrlci, kteří zde našli nešťastný osud. Pokud nás neuposlechneš, staneš se také jedním z nás," šeptaly hlasy kol Matějovy hlavy. „Místo je zakleté. Jakýmkoliv směrem se dáš, chodíš neustále v kruhu. Abys kouzlo porušil, musíš se pětkrát zatočit a poslepu ujít sto kroků. Pokud však při tom otevřeš jediné oko, kouzlo tě polapí a zemřeš. Máš jen jednu šanci. Nepromarni ji. Povede-li se ti to, uzříš pak zlou čarodějnici. Nic jí nevěř, ale nedej to na sobě znát. Bude tě tak mít za hloupého a nebude od tebe čekat nebezpečí. Pak, když to bude nejmíň čekat, ji vraz čepel z křemene přímo do srdce." Vánek ustal a Matěj se pohroužel do bezesného spánku.
Ráno, jakmile se probudil, vzpomínal na události oné noci. Vše se mu to jevilo jako zvláštní sen. Když však uviděl vedle něj na zemi ležet prapodivnou čepel, všemu uvěřil. V duchu poděkoval tajemným bytostem, zabalil čepel do hadrů a schoval si ji do kapsy u kalhot. Posnídal, sbalil si své věci a šel na místo, které se mu zdálo nejvíc jasné. I když byl den, les byl přikryt rouškou tmy, protože husté koruny stromů paprsky dolů nepropouštěly.
Matěj vyryl nožem značku do kmene stromu pro případ, že by se tam opět vrátil. Pomodlil se ke všem bohům, o kterých kdy slyšel, a zavřel oči. Poté se pětkrát otočil. Hlava se mu zamotala, div že nespadl. Naštěstí se udržel na nohou a pomalu, se zavřenýma očima, vyrazil kupředu.
Kladl nohu před nohu, a přitom si odpočítával kroky. Nikdy nedokázal určit, kam šlápne napříště.
Při dvacátém kroku narazil špičkou boty do ohromného kamene. „Co teď?" ptal se sám sebe. Už už ho chtěl obejít, ale něco uvnitř mu řeklo, že by tak činit neměl. Jak má ale přelézt kámen, když ani neví, jak je velký. Chtěl se podívat na cestu, ale věděl, že to udělat nemůže. Učinil proto krok jen tak nazdařbůh a ejhle, kámen nikde.
„Je to ale podivné místo," tajně si říkal v duchu a odpočítával kroky dál. Sem tam vrážel do stromů, ale bolesti si nevšímal. Těšil se, až bude na konci.
Při padesátém kroku se spustil lijavec. Z ničeho nic začaly padat husté proudy vody a do toho fičel vítr. Matěj se snažil změnu počasí nevnímat, ačkoliv to bylo téměř nemožné, a pokračoval dál.
Při dalších krocích se vítr zvedal tak, že počal vyvracet v jeho blízkosti obrovské stromy. Ty padaly s hlasitým skučením těsně vedle něho. On však šel statečně dál, aniž by jediné oko otevřel.
Po sedmdesáti krocích narazil do kolmé skály. Doufal, že zmizí jako kámen předtím, ale skála stála na místě pevně dál. Matěj byl vyvedený z míry. Jediné, co mu zbylo, bylo skálu překonat a pokračovat nahoře. I když nerad, začal poslepu hledat místečka, kde by se mohl chytit, kam by mohl položit nohu. Moc se bál. To víte, že to nebyla žádná sranda. Zkoušeli jste už někdy lézt po skále poslepu? Každou chvíli hrozilo, že spadne dolů.
Všechno pro něj naštěstí dobře dopadlo. Po hodině těžké dřiny vylezl až úplně nahoru, kde byla k jeho udivení mrazivá zima a sněhu až po pás. A tak se brodil sněhem, byl promrzlý, ale dobré na tom bylo to, že mu zbývalo posledních patnáct kroků.
„Devadesát šest, devadesát sedm, devadesát osm," počítal nahlas. „Devadesát devět." Hlas se zastavil. Cesta končila. Před Matějem nebyl ani kousek země, a přitom mu zbýval poslední krok. Doufal, že skálu sleze, ale žádná skála tam nebyla.
Byl v koncích. Pokud otevře oči, kouzlo ho polapí. Pokud však udělá poslední krok, spadne a dost možná zemře. Dlouho váhal a snažil se odkrýt tajemství posledního kroku. „Jestli je to celou dobu kouzlo, tak se mi nic nestane," uklidnil se a udělal poslední krok do neznáma. A jelikož pod ním nic nebylo, začal padat.
Vzduchem dolů letěl nesmírně dlouho. Přišlo mu to jako věčnost. Až pak konečně žuchnul do vysoké trávy, kde o sobě ihned ztratil ponětí.
Probral se až za několik hodin s obrovskou bolestí hlavy. Tak přeci jen nezemřel, radoval se. Vleže si prohlížel okolí, aby se dopátral, kde se nachází. Nebylo pochyb o tom, že je někde poblíž čarodějnice. Její dům stál kousek opodál.