Uteklo několik hodin, než Matěj nabyl vědomí. Visel zavázaný nad kotlem, kde to vřelo a bublalo.
„Spáč se probudil," ozvala se čarodějnice, která stála v rohu místnosti, odkud měla nejlepší výhled na podívanou.
Ignác štípal dříví a pod kotel přikládal, až to praskalo na všechny strany.
„Opravdu sis myslel, že mě přechytračíš? Kdo si myslíš, že jsi? Jakživ jsem nepotkala tak troufalého člověka," říkala ježibaba, a přitom se dívala na Matěje. „Však ty mi všechno pěkně vyklopíš. Nemáš moc na výběr," povídala a pomocí kouzel začala píď po pídi spouštět Matěje směrem dolů. Přitom kladla své dotazy.
„Kdo jsi?!"
Matěj se nestačil ani rozkoukat, věděl, že je s ním špatně. Nezbývalo mu nic jiného, než doufat, že všechno dobře dopadne. „Jsem Matěj, mlynářův syn," přišla jeho odpověď na otázku.
„Co tu pohledáváš?!"
„Zabloudil jsem," zkusil Matěj zalhat.
„Nelži mi!" lano se začalo spouštět rychleji.
„Přišel jsem vás požádat, abyste zrušila prokletí nad poustevníkem v horách," pověděl pravdu.
„Přišel požádat?!" začala se hlasitě smát. „Co si jako myslíš?! Že sem přijdeš, poprosíš mě a já mávnutím kouzelného proutku zruším, co jsem vytvořila?!"
„Popravdě ano," řekl zoufalý Matěj.
Baba se smála čím dál víc. „Tak to nevíš, s kým máš tu čest. Já jsem vůbec ta nejzlejší a nejhorší čarodějnice, jakou kdy svět viděl. Ta nezruší prokletí, ani kdybys mi přinesl modré z nebe. Ale sám brzy poznáš, jak jsem krutá," dořekla a Matěj se už téměř dotýkal vařící tekutiny. Pořádně to smrdělo, štípalo a pálilo. Vypadalo to, že jeho dobrodružstvím je konec. Tak přece jen měl poslechnout tátu. Mohl zůstat doma, užívat si klidu a pohody. Nemusel umírat tak krutou a nelítostnou smrtí, přemýšlel Matěj, jak se blížil jeho konec. Lano se však náhle zastavilo.
Utrápený Matěj, který měl ze strachu před smrtí zavřené oči, je otevřel a pohlédl na čarodějnici.
„Zrada!" vykřikla, když jí bylo zezadu propíchnuto tělo, a skácela se k zemi. Nic víc promluvit nestačila. A tu zradu nepodnikl nikdo jiný než utýraný obr Ignác. Ještě, než odváže Matěje z lana, povím vám, jak se všechno odehrálo.
Vzpomínáte si, jak obr uviděl své svědomí? Jak mu radilo, aby čarodějnici zabil? Tak si jistě i vzpomenete na to, jak se pak ježibaba naštvala, že mu utekl zajatec a odčarovala mu jazyk, aby nemohl mluvit. Ignác pak raději utekl pryč, aby nepřišel další trest. Jenže byla to tak poloviční pravda. Opravdu utekl pryč, ale za dveřmi se hned rozmyslel, že bude špehovat, co se stane. Věděl, že do krbu se šlo schovat jeho svědomí. Uviděl, jak z krbu pak vyšlo. Ignác nechápal, proč po jeho svědomí mrštila omračující šipku. Raději odvrátil zrak. Jistě zabila jeho rádce, říkal si v duchu. Pak uslyšel, jak ho hromovým hlasem volá.
„Teď bude chtít, abych uklidil svou vlastní mrtvolu," obával se. Vůbec se mu tam nechtělo. Ale raději bude uklízet mrtvolu svého svědomí, než aby byl sám mrtvolou. Přiběhl proto k čarodějnici a nestačil se divit, když uviděl, že na zemi leží zajatec.
Dostal povel, ať ho odtáhne do mučírny, kde ho pak má zavázat. A dost jasně mu bylo řečeno, že jestli to zmrví, tak bude proměněn v cvrčka. Ježibaba si musela někam rychle zaletět a něco vyřídit. A tak tam Ignác stál u omráčeného Matěje. Jen stál a zíral. A náhle mu to v hlavě začalo šrotovat. Přemýšlel nad tím, co se to přihodilo, a jak je to vůbec možné. Napadla ho jediná možnost. Ten muž je jeho svědomí.
Nevěděl sice, jak se dokázal proměnit, ale to nebylo zase tak důležité. Důležité bylo, že mu radil, aby zabil čarodějnici. A Ignác se rozhodl, že tak učiní. Vzal si čepel, jež stále ležela na křesle, a schoval si ji za opasek, kde ho škrábala, ale kde nebyla tolik vidět. Popadl pak Matěje za nohu, aniž by si všiml čapky, a odvlekl ho do mučírny. Tam ho zavázal, co nejlépe mohl a když byl hotov, vrátila se akorát jeho paní. Ta zkontrolovala, jestli to udělal pořádně. Když zjistila, že je všechno, jak má být, stejně mu vynadala a rozkázala mu, aby rozdělal oheň a po celou dobu ho udržoval.
Nejenže byl obr poměrně tupý, ale on byl i hodně zapomnětlivý. Zcela se mu vykouřilo z hlavy, že chtěl zabít čarodějnici. Matěj by byl nejspíš uvařen zaživa, kdyby se Ignác nepodíval, co ho to pořád škrábe za opaskem. A takovou náhodou si vše připomněl.
Čarodějnice se těšila, až začne její vězeň nahlas křičet a naříkat, takže si ani nevšimla, že zezadu k ní přišel Ignác. A teď už to znáte. Matěj upadal do mrákot, čarodějnice byla štěstím bez sebe a obr vrážel čepel do zad ježibaby. Když si Ignác uvědomil, co udělal, běžel odvázat Matěje, který propadl absolutnímu zoufalství.