Poměrně klidná a tvořivá zima, při které jsem získával spoustu impulsů ze čtení knih a práce v družině.
5.12.
Týden byl vůbec ve znamení: Martine, máme tě rády. Děti mě vždycky vítají s radostí, skáčou. Často mě objímají, stále se hádají o to, kdo se mnou půjde za ruku. Cítí zkrátka, že je mám rád, že se jim snažím vymyslet co nejlepší program. Hraju si s nimi, snažím se být spravedlivý a být vzorem.
Tak za prvý. Nebudu hned po probuzení sahat po mobilu. Ráno si mám vybavit, na co se daný den těším. Měl bych se radovat, že žiju. Měl bych z postele přímo vyskočit a cvičit.
Četba Malých Dějin Filozofie mě tento týden velmi uklidňovala. Především jsem se dostal do doby romantismu, která je nesmírně zajímavá. Získal jsem tak řadu poznatků a myšlenek.
12.12.
Jestli jsem byl někdy vyloženě zoufalý, tak to bylo právě včera. Možná by se to dalo označit za bod, kdy jsem se odrazil ode dna.
Všechno to začalo krásného (celý týden, vyjma neděle, bylo zataženo) dnem, pondělím. Jak jsem si slíbil, že se budu víc radovat, dařilo se. Vzpomínám si, že často jsem chodil třeba jen na autobus s upřímným úsměvem. Měl jsem se pak lépe? Ano, rozhodně.
Děti mě až na středu nezlobily. A to bylo kvůli tomu, že ve středu bylo něco ve vzduchu. Nepřikládal jsem tomu moc váhu, ale nyní vidím, že něco tak triviálního jako je počasí, působí tak ohromně na děti.
A teď k filozofii. Filozofie by měla pomáhat, ne škodit. Moje hlava někdy byla k prasknutí. A nad čím jsem to přemýšlel? Nad nicotnostmi. Děkuji Kante, že si mi dodal klid. Otázky týkající se existence, boha, svobody nelze rozhřešit, protože nám na to obyčejný rozum nestačí. Tak se ptám, proč bych měl nad tím přemýšlet. Způsobovalo mi to akorát nepříjemné pocity. A také kvůli tomu přišlo to, co přijít muselo.
Skvěle jsme pokecali, na Hradčanský si dali brko a všechno bylo moc fajn a příjemný.
Došli jsme na Staroměstskou. Tam jsem si dal jeden malý shot, který se mnou teda zamával. Zpočátku se to vyvíjelo dobře. Postupem času jsem však začal zažívat nepříjemné stavy. Sekal se mi obraz, myslel jsem, že zkolabuji.
Pak mi to začalo v hlavě šíleně šrotovat a já přemýšlel. Došel jsem k závěru, že neexistuje čas vzhledem k tomu, že budoucnost a minulost vyvoláváme v přítomnosti, ale v přítomnosti žijeme minulostí nebo budoucností. A z té myšlenky jsem se div nezhroutil. Po vyřčení mi zatrnulo. Pak jsem přestal cítit sám sebe, zdálo se mi, že někam odcházím, že tam nejsem. Myslel jsem, mluvil jsem, ale nebyl jsem to já, kdo otvíral pusou a pohyboval nohama. Já viděl ruce, ale necítil jsem je. To bylo šílené. Bál jsem se, že někam odletím.
Celý večer byl obzvlášť zvláštní. Přišli jsme si jako v úplně jiném vesmíru. Lidé nás buďto neviděli nebo ignorovali. Hráli nějaké své hry, představovali vystoupení a my se tam octli takovou náhodou. Bylo mi to až nepříjemné. Najednou jsem viděl spíš špatné alternativy a všechno přemýšlení mě bolelo. Začaly aha momenty. Uvědomoval jsem si věci, které jsou celkem zřejmé, ale normálně člověka nenapadnou. Především to, že jsme vším, co kdy řekneme, vymyslíme, slyšíme atd. A nejvíc mě fascinovalo, že myšlenkám druhého nikdy úplně nemůžeme porozumět, protože každý přemýšlíme jinak. Bylo toho tolik. Chtěl jsem, aby to skončilo.
Ale ráno jsem se pak probral s dobrou náladou a byl jsem moc rád, že to všechno skončilo. Hned jsem si řekl, že s filozofií musím skončit. Úplně jako tehdy před rokem. Chci být šťastný a veselý jako jsem byl v létě. Tohle nechci.
I když někdy přichází krize, přichází s ní i příležitosti. Ukázalo se mi, že je zbytečné se zabývat jen teoretickými záležitostmi. Rovněž se ukázalo jako neudržitelné všechno si odpírat a žít pouze pokorně. Střed, harmonii je třeba hledat všude.
19.12.
Jak jsem nebyl úplně fit, raději jsem nešel běhat. Místo toho jsem se každý den šel projít. I to bylo moc příjemné. Procházka mě zklidnila. Co však nedokáže? V úterý jsem měl v sobě nashromážděný hněv, který jsem potřeboval někam ventilovat. Procházka je příjemná, ale neztrácím při ní tolik energie. A v tom je sport dobrý. Pro podobné příležitosti bych potřeboval boxovací pytel. Ne. Já se učím stres vstřebávat, ne ho ventilovat. Dělám dobře? Kytara a zpěv mě uklidňuje, navozuje pocit meditace. Hodně jsem hrál a zpíval. Někdy to nešlo, jindy ano. Kytara a zpěv je super.
Každý hledáme jinou motivaci. Každý hledáme své místo v tom neustále měnícím se vesmíru. A to je věc, na kterou jsem docela dobře zapomněl. Vesmír se neustále mění. Proč bych já měl být stejný? Ale zapomněl jsem na tohle. Buď v klidu. Všechno je tak obrovské, takže se nic nestane, pokud se něco nepodaří. Buď v klidu.
Snažím se chovat tak, aby se moje chování mohlo stát pravidlem společnosti. Když si nejsem jistý, zeptám se, jak bych chtěl, aby to dělali ostatní. Pak dostanu rychlou odpověď.
26.12.
...řekla mi moc pěknou věc. Řekla, že je se mnou moc ráda, že jí vždycky zlepším den. Bylo to pěkné. A já jsem rád, když můžu rozsévat lásku a radost. Protože koneckonců to je můj smysl.
Byl to komorný výlet, ale příjemný. I když mi byla po cestě zima, mrzly mi prsty na nohou a na rukou, měl jsem neustále zalehlé ucho, našel jsem zase to nazírání. Uvědomoval jsem si, že jsem teď a tady, že jsem obklopen příjemnými lidmi v příjemné krajině. Šlo se mi lehko.
Člověk má být smutný jen nad věcmi, s kterými jde něco udělat. A možná jsem se to naučil v průběhu života, ale bylo mi to jedno. Co že má někdo perfektní domácnost, kde se o něj všichni zajímají? Co že někdo to má přesně naopak? Tomu, kdo nevidí rozdílů, to může být jedno. A mně je to jedno.
Všechno ostatní je nepodstatné. Vím, že chci lidi rozesmávat. Jsem rád, když se lidi okolo mne mají rádi. Nedělám to proto, abych byl slavný nebo měl peníze. Dělám to, abych lidem ulevil od bolesti. Dělám to, protože mě to baví. Dělám to ze stejného důvodu jako jsou v Egyptě pyramidy. Dělám to ze stejného důvodu jako naši předci věřily v Boha a stavěli mu kostely. Půjdu si za tím stůj, co stůj.
2.1.
Kromě Hroznů hněvu a Příběhu dvou měst jsem se opravdu hodně nadchl z dvou knížek od mistra Bukowského. Jeho styl psaní je jedinečný stejně jako jeho životní příběh. Svůj život přirovnával k životu některých skladatelů, kteří měli život taky nahnutý. Je mi jasné, že takovým skladatelem by mohl být třeba hluchý Beethoven nebo Mozart pohřbený do hromadného hrobu. Jeho knížky jsou sprosté, zábavné, prosycené satirou a trapnými situacemi. Je prostý. A to se mi na něm líbí. Věci zbytečně nepitvá, nechodí kolem horké kaše. Když chce něco sdělit, jednoduše to sdělí. Z jeho první knihy, Na poště, jsem se natolik nadchnul, že jsem ji dočetl během jednoho dne. A na něj jsem narazil hlavně díky Káje, která mi řekla, že měl podobnou filozofii jako já.
Někdy jsme spolu probírali mysticismus, jindy jsme se bavili o holkách, o hovnech. Došli jsme vlastně k jedinému závěru. Všechno se uzpůsobuje jedné hlavní energii, rovnováze. Ve všem se tvoří rovnováha a vše směřuje k entropii. Byla to příjemná diskuze.
Čekali jsme dvacet minut na ohňostroj. Mlčeli jsme. Já přemýšlel, proč tu vlastně jsem. Ohňostroj mě nezajímal, byl jsem obklopen divnolidmy. Nudil jsem se. Tak jsem nazíral. Myslel jsem na nespravedlnost, na lidskou hloupost, bylo mi z lidí strašně špatně. Nejraději bych je v tu chvíli všechny postřílel. Hlupáci, kteří prahnou jen po slasti, blbých světýlkách. Dělali hluk, bordel, nebrali ohledy na ostatní. A já se ocitl v jeho jádru. Byl jsem obklopen masou lidí, jež se mi hnusili. Není proto divu, že jsem se málem rozplakal. Na živu mě držel majestátný pohled na Prahu. Sledoval jsem počínání si lidí. Pořád někam spěchali, ani si neuvědomovali svoji existenci. Pak vylezli, vyfotili si rachejtle a jeli zase do prdele. Zase někam spěchali. Bylo mi z nich zle. Nevím, proč si ty věci beru tak osobně. Ale vlastně vím. Vždyť tím, jak se chovají ovlivňují i moji budoucnost. Co mám dělat? Pozabíjet je? Jak je můžu milovat, když vím, že škodí? Tohle mi Bůh vysvětlit nedokáže. Nastává jediná možnost. Můžu je změnit, aby se tak nechovali. Když mi něco vadí, můžu to změnit.
Život je o výměně energií. To, jak se cítíme, je energie. Únava je nedostatek energie. Ve spánku musím získávat energii. Když cítím hněv, chci ho vybít. Když ho nevybiju, někdy se probudí v plné míře. Tak to bývá u melancholiků. Cholerik hněv vybíjí vždy. Sangvinik se naučí hněv vybíjet v hodnou chvíli. Vypouštět Hyde, když nejsou lidi okolo. Zlobit se je normální, ale hněv vypouštěj ve chvíli, abys nikoho nezraňoval. Když jsi smutný, máš smutnou energii. Zbavíš se jí pláčem nebo činností. Když máš moc libida, buď musíš hodně souložit nebo energii přenést do sportu, umění. Jinak pociťuješ frustraci. Ta pak může způsobit to, že se staneš melancholikem. Melancholik je ten, co má v sobě příliš špatné energie a nezbavuje se jí.
9.1.
Měl jsem takovou odevzdanou náladu. Vlastně celý týden jsem ji měl. Dost možná mě ovlivnila četba Bukowského. Přečetl jsem knížku Na Poště a začal jsem číst Škvár.
Je to inspirativní, leč často depresivní a zoufalé. Z jeho knih jsem obšírně čerpal, když jsem v sobotu napsal báseň s názvem Prostě, někdy…
Četba knihy od Kurta Vonneguta s názvem No není to krása? mi přinesla velkou satisfakci. Vonnegut tam píše o tom, že my Evropani máme vlastní triky, jak se vyrovnat se stresem. Sice se díváme s obdivem kamsi na východ, kde se vyskytují jogíni a mniši, jež jsou schopni žít v jeskyni, ale zapomínáme, že se stresem se umíme vyrovnávat třeba pomocí sportu, hudby, četby, zpěvu. Vždyť při těchto činnostech člověk vždy zrelaxuje. Kolikrát se mi po sportu udělalo dobře. Není proto vyloženě nutné vyhledávat meditace a jógu. A proto se také jóga přetvořila. Aby mohla být použita pro zdejší poměry. Netvrdím, že je to špatně. Prostě to tak je a tím to hasne. Dále Vonnegut radí, že když zažíváme krásné okamžiky, máme se zastavit, podívat se okolo a říct si: „No není to krása?“ A poslední věc, kterou jsem chtěl přidat se týká přidávání. Autor radí, aby se člověk stal členem nějakého spolku, družstva, velké rodiny. V životě bojujeme hlavně se samotou nudou. Na občasnou nudu by si člověk jednoduše měl zvyknout. Se samotou lze však bojovat. Kdo si užívá samotu? Kolikrát jsem toužil po společnosti? Vůbec je krásné, že si člověk může říct, že někam patří. A i když tam ti lidi jsou blbci, vůbec to nevadí. Lidé jsou zkrátka rozdílní.
16.01.
Zase hnusný přecpaný kaufland, kde prodávají plodiny, ke kterým spotřebitelé ani zemědělci nemají žádný vztah. A o tom psal přesně Steinbeck. Jasně, že si nemůžu pěstovat plodiny pro živobytí. Alespoň bych ale mohl podporovat malé a střední zemědělce. Myšlenka ve mně klíčila dlouho a teď vyloženě bují. Lépe si to promyslím. Vím každopádně, že do velkých obchodů se mi už vůbec nechce. Podporuji tím akorát vykořisťování.
Za druhé to je smysl. Nevím, jestli to způsobuje můj psychický stav, nemoc, nebo jen doba. Myslím také, že byla hloupost brát prášky na spaní. Spí se mi navíc bez nich daleko líp. Ale ještě, když jsem je bral se stávalo, že jsem se probudil třeba ve tři hodiny a najednou mě sevřela taková úzkost. Nebyl to vyloženě panický záchvat, ale hrozná úzkost. Musel jsem zavřít dveře a hlava začala šrotovat. Co je smysl života? Všechno jsem si hrozně spojoval. Nebyly to špatné myšlenky, ale naháněly mi hrůzu. Byly skvěle promyšlené. Jen způsobují moji úzkost. Ale je to asi něco, co nemůžu moc ovlivnit.Možná v tom nejsem sám. Možná jo.
Druhá věc se týká libida. Mám ho moc. Potřebuju někam jinam nasměrovat mou energii. Už ji směřuju k psaní. Ale není to jen libido. Jsou to i myšlenky. Nejhorší na tom je, že na většinu holek koukám jako na nástroj mého uspokojení. Na gymnastiku tam byla nádherná holka. Moc se mi líbily její oči. Ale prahnul jsem po ní jen fyzicky. Nevěděl jsem vůbec, co je zač. To mi trochu dělá vrásky. Snažím se neotáčet se stále po ženských poprsích a pozadích, ale je to věru náročné. Jak kdybych byl otrokem mých pudů. A mám vůbec s nimi bojovat? Nebo mám nechat probudit to zvíře? Mám se za každou holkou otáčet jak slunečnice za sluncem?
Počítačové hry musí být jako drogy. Dávají mi něco, co mě nutí, abych u nich stále byl. Možná serotonin, dopamin. Najednou, když hraju, nepotřebuji nic jiného. Okolní svět pro mě v tu chvíli neexistuje. Existuje jen hra. Jíst nepotřebuji. Pít nepotřebuji. Nic nepotřebuji. Jen hrát. Hrál jsem snad deset hodin v kuse. Od půl druhé do půl dvanácté. Zpočátku jsem tomu chtěl dát třeba hodinu. Jenže jsem to zase nevydržel. Nechtělo se mi ven. Nic se mi pak nechtělo. Pak naštěstí přišel zásah. Najednou mě to přestalo bavit. Už toho bylo moc. Ještě že tak. Měl jsem divoké sny a bolí mě záda, hlava, oči. Když to srovnám s ostatními drogami, není to tak hrozné. Sice toho potřebuji velkou dávku, ale ta mi dlouho vystačí. Ale bylo to hrozné. Já nemůžu hrát, protože nedokážu končit. Nechci znovu, aby mě šíleně bolelo za krkem a záda.
23.1.
Ale důležité je, že každý den jsem napsal alespoň 500 slov, což znamená, že dodržuji limit. Disciplína je veledůležitá.
Co se disciplíny týče, každý den, až na sobotu, jsem vstával v 7:20. Sice se mi nikdy z postele nechtělo, ale do půl jsem se přeci jen vykopal. Chodil jsem každý den, až na sobotu, spát pravidelně. Můj spánek se zlepšil a zkvalitnil. Cykly jsou třeba.
30.1.
Včera jsem se trochu uklidnil. Díky četbě Příběhu dvou měst, kde Dickens popisoval dobytí Bastily jsem se dostal až k tomu, kdo byl v době útoku v pevnosti zajat. Zjistil jsem, že několik dní před tím tam byl Markýz de Sade, který občany vyzýval k dobytí. Také kvůli tomu byl převelen do blázince. De Sade je znám svými 100 dny Sodomy. Pozorně jsem pročetl jeho životopis. Ukájel se bolestí svých sexuálních choutek. A kniha je teda odporná. Jsem vlastně rád, že mě nikdy nevzrušovalo působit jiným bolest. Ale nějak jsem se přes Sadeho dostal k pedofilii. Trochu jsem si rozšířil svoje znalosti. Ve společnosti má pedofilie špatnou konotaci. Většinou ji zaměňujeme za sexuální zneužívání dětí. A zajímavé je, že děti jsou sexuálně zneužívány nepedofily. Jsou to osoby, které byly odmítány druhým pohlavím, pro které jsou děti lehko zmanipulovatelné, na kterých si můžou vybít frustraci. Pedofil je člověk, kterému se dlouhodobě líbí děti, a hlavně je upřednostňuje před dospělými jedinci. Zajímavé je, že pedofilie může být brána jako sexuální orientace. Pedofilem je dále člověk, který má nějaké sexuální fantazie s dětmi. Pedofilie je ve společnosti brána negativně, proto může pociťovat distres při neplnění jeho fantazií.
Dneska držím od rána půst. Piju jen vodu. Hodlám se najít až po západu slunce. Mám hlad, ale přežiju to. Byl jsem se projít, i přesto, že venku panuje jakási vichřice. Potkal jsem po cestě sluníčko, které mi připomnělo, jak moc miluji život. Slunce mi tolik chybí. Kvůli slunci chci žít navždy.
6.2.
„Pustím vás před sebe, vy jste rychlejší,“ řekla a lacině se usmála. Hodil jsem po ní letmý pohled, načež jsem jen řekl: „Ani ne.“ Zasmála se. To bylo vše. Šel jsem příjemně pomalu. Nikam jsem se nehnal. A to byla vůbec myšlenka toho večera. Nikam se nehnat. Celý život jsem se někam honil. Jak si člověk může užívat okamžiků, když se pořád někam žene. Možná proto je dobré čekání. Přemýšlel jsem k čemu je dobré čekání.
Spěchal jsem na Kanárách, spěchal jsem na cestě do Španělska. Pak jsem si uvědomil, že spěch není příjemný. Naučil jsem se nespěchat, ale štěsťák mě to zase odnaučil. Každopádně jsem si vychutnával klid.
„Tak já vás přeci jen předběhnu.“ Měl jsem sto chutí říct něco jako „tohle není závod.“ Naštěstí jsem ze sebe vyloudil je, „jak je libo,“ nebo něco v tom smyslu. Sám už nevím. Když jsem došel domů, podíval jsem se na film Boj o oheň. Příběh o pravěcích lidech. Moc se mi to líbilo. Až natolik, že jsem si pak před spánkem zjišťoval všemožné informace o životě v těch dobách. A řekl jsem si, že je dost možné, že náboženství vzniklo jako odiv ohně. Taky jsem pochopil, jak vznikla pyrofilie. Vždyť lidé museli být dřív z ohně úplně hotoví. Oheň považuji za nejdůležitější vynález, který jsme ani nevynalezli. Jak komické. Možná proto se vzývali přírodní bohové.
A teď neděle. Nechtělo se mi z postele. Nechtělo se mi vůbec nic. Neměl jsem plány. Neměl jsem chuť do života. Záviděl jsem Diogenovi, že ho unesli a prodali do otroctví. Ale co mám dělat já? Nechávám se unášet proudem, ačkoliv tu žádný proud není. Potřebuji vzrušení. Potřebuji změnu. Dlouho jsem koukal blbě do stropu do zdi a hlavou mi proudily myšlenky. Bylo to jako pustit kohoutek s vodou, který už nejde zavřít. Naštěstí voda došla. Odhodlal jsem se udělat si snídani a čaj. Nejspíš bych se odhodlal udělat víc, kdyby mi nebylo trochu zle. Ha. Když jsem po půlnoci skončil, chvíli jsem přemýšlel, že bych vůbec nešel spát. Ještě že jsem šel. Díky. Nevím, komu mám děkovat. Boha jsem zpochybnil. Existuje i neexistuje. Je to ten největší paradox. Uvěřit v něco, co neexistuje, až to začne existovat. Ne, nemůžu věřit. Uvažoval jsem, proč se nám bůh zjevil až tak pozdě. Proč museli lidé v pravěku zakoušet taková muka, aniž by o Bohu věděli. Odpověď je jasná. Bůh není a nikdy nebyl. Je to jen koncept k lepšímu uspořádání společnosti. Jednoduché jako facka.
Někdy se mám fakt strašně. A tak si o to víc můžu vážit momentů, kdy mi je skvěle. Někdy prostě musí přijít špatné chvíle. Kor po dni, kdy se cítím dobře. Nemůžeme růst donekonečna. Naše emoce jsou jako ropa nebo uhlí. Nemůžeme je těžit donekonečna. Jednou jejich zásoba dojde, a tak si musíme počkat, než se třeba přes noc obnoví. Zapomněl jsem na to, že i na špatných pocitech je něco krásného. A ve výsledku není nic jako špatné a dobré. Je jen to. Srovnávám současný stav s dřívější dobou a chci, aby to bylo za mnou. Třeba špatně chápeme koncept času. Třeba opravdu není čas lineární. Třeba je opravdu cyklický. Třeba nikdy nezemřeme. Nevzpomínám si, co se stalo před narozením. Nebudu vědět, co se stalo po smrti. A přemýšlet nad tím, co bylo předtím nebo potom nemá význam, když nejde ty chvíle prožívat. Jednou to prostě přijde a já budu moci prožívat jedinečné okamžiky. To je něco, co mě uklidňuje. Pokaždé je něco jinak. Pokaždé jsem někdo jiný. Co z nás dělá lidi? My sami.
Včetně soboty jsem každý den pilně psal Jak šel mlynář do světa. Trochu jsem se plácal. Ale pak jsem si řekl, že to nepíšu pro druhé, nýbrž pro sebe. Je jedno, jestli to bude špatné nebo dobré. Hlavní je, že něco vytvářím a baví mne to.
Často jsem hrál na kytaru, kterou tolik miluji. Vždy mě uklidní a sama je ráda, že na ni hraju. K čemu by byla, kdyby jen ležela v koutě?
Ještě, že jsem zápisek udělal. Jsem o něco víc klidnější. A to jsem chtěl zápis vynechat. Děkuji, že mě osvítil svatý duch. Ach. Za týden.
13.2.
Paralytické stavy se dějí, když mozek je vzhůru, ale nedokáže rozeznat sen od reality. Opak toho je náměsíčnost. To je stav, kdy mozek sní. Člověk tomu může trochu zamezit, když bude pravidelně chodit spát a vstávat. Alkohol tomu už vůbec nepomáhá. Ale může za tím být i nějaká duševní nemoc. Nejsem duševně nemocný? říkal jsem si. A tak jsem si četl zpočátku o obecných poruchách. Zaujala mě nemoc, na jejíž název si nevzpomenu, při které dotyčný vstupuje do svých alter. Má v sobě vytvořené postavy, které mají nějaký spouštěč. Typickým příkladem je rozpolcený. Ale moc mě na tom zaujalo to, že člověk může mít v hlavě de facto kolonii lidí. Ty lidi můžou mít různé dialekty, jazyky, jiné zvyky. Takže tomu člověku hlava musí pracovat na plné obrátky. To bylo šílené.
To je jedna z věcí, co se chci naučit. Nepřemýšlet v měřítkách dobrý a špatný. Nechci se srovnávat s ostatními. A nechci si o ostatních hned myslet, že jsou pro mě riziko. Vzpomínám si, jak jsem jednou napsal, že mám M. rád, že mi nedává rady. Nechci ostatním dávat rady. Když už, tak se jich zeptat, jestli o to stojí. To byl opravdu velký problém. A v poslední řadě na všech vidím chyby. Jednou jsem snad napsal něco jako „...je dobrá kamarádka, ale tohle a tohle mě na ní štve.“ Není to o tom, v čem se lišíme, ale v čem máme společné věci. Nehledej na ostatních jen zlé věci.
Dřív jsem neustále zoufal, jak se slavní lidé stali uznávanými kvůli nějaké náhodě. Často jsem si do svého života přál tuhle náhodu. Problém je v tom, že oni se snažili, přivolávali tu náhodu. Člověk nemůže čekat, že mu na zahradě vyroste barák sám od sebe. Musí pro to něco udělat. Nemůžu čekat, že za mě ostatní věci udělají. Nikdo za mě povinnosti neudělá. Musím a chci na nich tvrdě pracovat. Ještě stále není pozdě.
Zároveň však na sebe nesmím být tak tvrdý. Hlavní je se nesrovnávat. Jsem jedna jedinečná bytost. To, že Mozart napsal první skladbu ve čtyřech je dobré pro něj. Je mi to jedno. Já jsem já. On byl on. Každý z jiného těsta. Pokud se budu tímhle řídit, neměl bych mít pocity prázdnoty, beznaděje, ale i nadřazenosti. Nejsem lepší než ostatní. Všichni jsme třeba. Všichni tvoříme ohromnou síť, kde je každý potřeba. Jako dobro nemůže existovat bez zla, tak já nemůžu existovat bez druhých lidí. Ale uvědom si svou individualitu.
Také jsem si zjišťoval něco málo o ženském orgasmu. Tak třeba na vině opravdu není vždycky chlap. Často za to může to, že je žena stydlivá, má nízké sebevědomí, EQ. Rovněž jsem zjistil, kde je bod G a co to je. Tak a k tomuhle přesně je nemoc dobrá.
V pátek jsem dostal chuť do života. Trochu jsem se zklidnil. Dlouho jsem přemýšlel, co dělat se životem. A opět jsem k tomu došel. Jsem tady, abych pomáhal ostatním. To, co zde vždycky zmiňuji. Chci šířit poznání, radost, lásku, smích, chci zmírňovat bolest. A všechno okolo je jen polívka, která mě odvádí od cesty. Vyber si tu cestu, která má srdce. Tu cestu, která ti je příjemná. Tu cestu, která ti nepřijde náročná, ač je těžká. Mám spoustu úkolů, které bych chtěl splnit, tak nemusím jen vysedávat doma a hrát hry.
Stala se moc vtipná věc. Přiběhl ke mně pejsek, skočil na mě a olízal mi pusu a uši. Moc mě to rozesmálo, ačkoliv panička ráda nebyla. To jsou ty chvíle, kvůli kterým máme rádi život.
To je na konci nejlepší. Když je špatný průběh, skončí to.
Oslavuj své úspěchy. Věř v sebe. Nebuď stále zalezlý v komfortní zóně. Tady to bude neustále stejné. Nové poznáš, až vylezeš z ulity.
20.2.
Seděla tam na lavičce postava. Zaujala mne. Přisedl jsem. „Pojďte dovnitř,“ říkal jsem, protože osůbka se klepala. Bylo to zvláštní setkání. Nemluvila, byla to nejspíš žena, nevydávala jakékoliv zvuky. Vyndal jsem z kapsy desetikorunu a daroval jsem ji. Osoba na mé všetečné dotazy odpovídala pouze rukou. Buď jí kroutila nebo ji jen zdvihla. Bylo mi jí líto. Mrzla venku. Ale nechtěla jít dovnitř.
Nechal jsem být té šaškárny a nakonec odešel. Neustále jsem se na ni otáčel, protože mě fascinovala. Pak jsem se rozbrečel. Všechno mě rázem štvalo. Lidi, co hledí jen na sebe. Všechen nastřádaný smutek a hněv se proměnil v slzy. Došlo k metamorfóze energie. Div jsem si nevybrečel oči.
Nechat věci být je ten nejlepší způsob, aby se staly. Když necháváme věci být, staneme se součástí. Už jsem pochopil smysl sdělení. Člověk, co něco dělá velmi často, jeho proces se zautomatizuje. Vypadá to tak, že se stane součástí aktivity. Činnost dělá, aniž by nad tím značně přemýšlel. Se životem se to má stejně. Měl by být automatický. Když nad něčím moc přemýšlíš, neuděláš nic.
27.2.
Alespoň se držím svého dlouhodobého cíle, kterým je psaní. Píšu. Píšu, a to je hlavní. Všechno je jinak vedlejší produkt. Proto je jedno, co zvolím. Tak či onak, buď se o kamna spálím, ponaučím se, anebo se nespálím a půjdu dál. To je logické řešení. Je jedno, co zvolím. Ale je důležité zvolit něco a rozhodnutí následně nelitovat.