...
„No jen si to představte. Android pro každého. Každý může mít svého nejlepšího kamaráda. Bobbyho, Karla, Frankieho.“
„Svět by byl hnedka hezčí. Nemyslíte?“
„Myslím, že by něco postrádal. Navíc, jak bych si mohl pořídit svého robota, když jsem rád, že si s tímhle platem vůbec můžu dopřát kávu z automatu. Doma mám ledničku s pamětí, a to je můj jediný opravdový přítel. Ne nadarmo se říká, že láska prochází žaludkem. Vždycky ví, na co mám chuť. A vždycky má to, co chci.“
„Vy jste mi ale vtipálek,“ smála se Trinity vtipu Steva Bergman, zaměstnance společnosti, kde byla stvořena.
„Něco vám povím. Ale nikomu to, prosím, neříkejte. Jednou jsem měl štěstí vidět se tadyhle s panem Duckworthem, panem ředitelem. Představte si, že ten sprosťák se skrze mě díval, jak kdybych byl průhledný. Ani očima o mě nezavadil. Nevím, proč jsem to udělal, asi mi na ničem nezáleželo, přišel jsem za ním a povídám: ‚Vy jste odsud? Nikdy jsem vás tu neviděl. Nejste špión nebo zloděj?‘ Čekal jsem, že dostanu padáka. Čekal jsem, že mě zabije. Čekal jsem všechno, ale rozhodně jsem nečekal, že se na mě podívá a řekne: ‚Bergmane, nemáte pracovat?“ smál se zážitku, když si na něj teď vzpomínal. „Chápete? Mně se zdálo, že jsem pro něj jako zrnko písku na poušti, ale ten člověk si moc dobře uvědomoval, kdo jsem.“
Trinity se smála s ním a bedlivě ho přitom pozorovala.
„Ale to není všechno,“ udělal pauzu, aby vyprávění učinil dramatické. „Řekl. Do teď si to pamatuju slovo po slově. ‚V brzké době budeme propouštět některé zaměstnance.‘ A podíval se na mě těma svýma nepříjemnýma očima, že jsem strachy běžel zpátky do své kanceláře.“
Steve vybuchl smíchy „Jak kdyby uměl lidi hypnotizovat. Běžel jsem jak o život a nezastavoval se, dokud jsem si nebyl jistý, že po mně ten chlap nejde.“
Trinity se smála. Až po chvilce se zeptala, jak se to celé vyvinulo.
Už vážnějším hlasem řekl: „Jak by se to mělo vyvinout? Jsem pořád tady a jsem za to moc rád,“ ještě trochu se zasmál.
„Jste vtipný, Steve,“ řekla Trinity, která si byla vědoma toho, že lidé rádi slýchávají komplimenty na vlastní osobu. Nedělala to však pro osobní zisk. Byla to součást testování.
Steve z toho znervózněl, podíval se na hodinky, a pak řekl: „Budu už muset jít. Aby zase na mě nepřišel pan ředitel. Ale co kdybychom se někdy sešli? Co třeba dneska po práci? Máte volno? Konečně bychom se mohli spolu podívat i někam za stěny této krásné instituce.“
„Končím v půl čtvrté. Jestli chcete, můžete mě vyzvednout,“ odpověděla vřele Trinity, aniž by reagovala na jeho ironii, ačkoliv ji zaznamenala.
„Tak dobrá. Kde vlastně pracujete?“ nechtěl ještě odcházet, protože se mu s Trinity příjemně mluvilo.
„Kde pracuji?“ zamyslela se. Nenašla žádné vodítko. To v její paměti nebylo. Nastala drobná chyba. „Nevím,“ zněla jednoduše její hláška, když neměla dostatek informací.
Ale Steve nepojal žádné podezření. Hloupě se zasmál. „Koukám, že nejsem jediný, kdo je tu vtipný,“ pokusil se rovněž o kompliment.
Trinity se pouze usmála.
„Dobrá. Už musím,“ ozval se Steve poté, co se znovu podíval na hodinky. „V půl čtvrté tedy u vrátnice. Budu se těšit. Zatím se měj pěkně,“ podíval se naposledy Trinity do jejích zelenohnědých očí a celý rudý odešel.
Pan Duckworth byl svědkem onoho rozhovoru skrze bezdrátový přenos. Když slyšel onu příhodu z úst jeho zaměstnance, zasmál se. Ale nesmál se ani tak oné události jako spíš Stevovi, který se stal terčem jejich posledního pokusu.
Trinity rozhodně nebyl první android, ale byl to vůbec první superrealistický projekt. Měla všechno, čím disponuje člověk. Chápala význam emocí, rozuměla lidskému jednání, dokázala vést složité rozhovory, dobře poslouchat a na základě sdělení se doptávat na detaily, chodila jako člověk, měla kůži i vlasy jako člověk, i když umělou, a dokonce mrkala jako člověk. Čili od lidí byla k nerozeznání. A právě prošla posledním testem na výbornou.
Jediné, co opomněli, byla její pozice ve firmě. Naštěstí to dopadlo pro ně dobře. Přesto si pan Duckworth při její odpovědi neodpustil poznámku: „Co to má být? Nesmíme si dovolit žádné chyby.“
„Na to jsme úplně zapomněli,“ omlouval se jeden z techniků.
„Lhát robota nenaučíš,“ řekl mu Miles, vedoucí projektu, který byl svědkem chyby. „Jedině mu to musíš předem říct.“
„Tak jí proboha nastavte, že když něco neví, ať si něco vymyslí,“ argumentoval jejich nadřízený.
Miles něco podobného čekal, takže pohotově odpověděl: „Někdo se pak zeptá na něco, co ona neví, ale on jo, ona si něco vymyslí, jemu to bude divné, ona nebude vědět, co dělá. To ne. Musíme jí dát čas, než se tohle naučí. To je jedna z nejtěžších dovedností. Buďme rádi, že chápe význam ironií a sarkasmu. Nemůžeme po ní chtít za tu krátkou dobu zázraky. Však ona se to brzy naučí.“
Na to už nikdo nic neodpověděl, protože Trinity se akorát rozloučila se Stevem a čekala další instrukce.
„Na rande bohužel nepůjdeš,“ vtipkoval John Berry skrze bezdrátový přenašeč. „Vrať se za námi do studia. Dnes tě musíme ukázat zájemcům až z Asie.“
„Dobrá. Na rande můžu kdykoliv,“ poslala zprávu. „Ale Asii každý den neuvidím,“ ještě zavtipkovala, než zamířila přes budovu do místnosti, kde strávila velkou část života.
Tam ji všichni vřele přivítali, ještě ji narychlo kosmeticky upravili, a nařídili ji, aby si sedla a poslouchala jejich instrukce. Během pár desítek minut čekání dorazil tým dvou podnikatelů, magnátů a politiků v jednom, dvou jejich asistentů a dvou tlumočníků. Celkem se v místnosti přivítalo devět/deset lidí.
„Nádherná práce,“ uznal druhý muž, poté co jim byla Trinity i s testy předvedena.
„Jak dlouho jste na tom pracovali. A co náklady?“ řekl první mužík v šedivém obleku, po tom, co mu byla Trinity názorně prezentována. Tlumočník překládal.
Odpovědný vedoucí projektu, Miles Konrad, se ujal slova. „My jsme na tom pracovali takřka minimálně. Většinu práce za nás odvedli roboti dostupní na trhu, kterým jsme akorát dodali materiál. Funkce má dost podobné jako předchozí modely. Nicméně má o hodně větší kapacitu paměti. Dokáže proto dělat několik činností najednou. Víte, jak funguje umělá inteligence?“ mluvil dost neohrabaně a nevážil slova, ale velmože to ani tak nepřekvapilo.
„Celkem ano,“ odpověděli. Většina pohlavárů a lidí ve vysokých funkcí věděla, jak funguje umělá inteligence, protože se s ní běžně setkávali. Práce, která se dala lehko nahradit, byla vykonávána stroji. Stavebnictví, průmysl, zemědělství, doprava. Ale roboti byli i ve školství, vědě, vstupovali do médií, psali články, knihy a hry, dohlíželi na ochranu životního prostředí, odhalovali zločin a plno dalšího. Nebylo jich samozřejmě zdaleka tolik, aby veškerá lidská práce mohla být nahrazena. Byli dodáváni do firem, jejichž ředitelé si to mohli dovolit. Robot byla obrovská investice.
„Super,“ řekl Miles, kterému se nechtělo nic sáhodlouze vysvětlovat, protože tak činil často. „Trinity skloubila všechny předchozí modely do sebe. Je výkonnější než tisíc lidí dohromady. Nezná hranice. Mohla by být vysokoškolským profesorem antropologie, jako uklízečkou na hlavním nádraží. Za několik minut vyřeší všechny příklady učebnice algebry. Slyší ptačí zpěv na vzdálenost kilometrů.“
„Milesi, k věci,“ napomenul ho ředitel Duckworth, který moc dobře věděl, že vedoucí projektu by dokázal o Trinity mluvit hodiny. A jelikož se staral o obchodní stránku, potřeboval zájemce oslovit, nikoliv znudit.
Miles se podíval nepříjemným pohledem skrz brýle na svého nadřízeného. V duchu si říkal, že tento člověk nedokáže ocenit takovou božskou věc. „Na co že jste se to … Ano. Sestrojili jsme ji za šestnáct měsíců, dvacet devět dní. Věřím, že kdybych měl víc prostředků jak finančních, tak materiálních, zvládl bych to za rok. Teď, když navíc známe jednotlivá úskalí, minimalizovali bychom chyby, které se v průběhu vývoje vynořily.“
„Kolik?“ promluvil druhý muž arabského vzezření rovněž v šedivém obleku.
Miles ho obdaroval letmým a nepříjemným pohledem. „Banda omezenců,“ říkal si v duchu. „Trinity si ceníme na dvacet osm miliard.“
„Dvacet osm miliard?!“ cena ho velice překvapila. „To je rozpočet, který by stačil kdejaké zemi. S takovou cenou nepočítejte příliš velký zájem,“ mluvil velmi odměřeně. „A já předpokládám, že jste se nás přišli zeptat, máme-li zájem?“ pokračoval trochu vlídnějším tónem první podnikatel.
Ředitel podniku chtěl promluvit, Miles však hlasitě odtáhl židli do rohu, kde se posadil. Všichni na něj pohlédli. Aniž by jim pozornost oplatil, natočil si z barelu vodu do plastikového kelímku a hlasitě ji začal srkat.
„Pochopte prosím, že v Trinity je budoucnost. Splní jakýkoliv úkol, který jí zadáte. Může vám přinést daleko více užitku. Jsem ochoten částku snížit na dvacet pět,“ pokračoval majitel Trinity ignoruje chování Milese.
„Co přesně byste od nás chtěl?“ ptal se nechápavě první podnikatel. „Robotů už máme dost. Voličů taky. Teď naopak stoupá spíše nespokojenost obyvatelstva. Není tolik pracovních míst a my tak musíme vytvářet nabídky, které jsou již i staletí nečinná. Nemůžeme lidem slibovat větší zaměstnanost, zatímco si kupujeme ty nejšpičkovější technologie. K čemu by nám tenhle kovový společník mohl být?“
„Není kovový,“ ozvalo se z rohu, kde celou dobu seděl Miles, který netrpělivě usrkával vodu, zatímco pozoroval shromáždění.
„Co prosím?“ divili se oba politici v mateřském jazyce.
„Nevšímejte si ho,“ klidnil je oba. „Chápu vaši pozici. Nicméně nevím, jestli jsme si rozuměli. Trinity není robot. Trinity je člověk. A než mi skočíte do řeči, vyslechněte mě,“ řekl, protože si všiml, že jeden z nich už otevíral ústa. „Vezměte si třeba Billyho, běžnou AI ve větších korporátech. Billy dělá korporaci daně, vyplácí zaměstnance, vyvíjí budoucí strategii a během toho pracuje na recepci. Každý, kdo vkročí dovnitř, ihned pozná, že Bill není člověk. Má příliš trhavé pohyby, mrká jako stěrače automobilů. A když na vás promluví, přijde vám na něm něco zvláštního. Kdyby však na jeho místě byla tady Trinity, nikdo nepochybuje, že je nově přijatá brigádnice. Nikdo nemusí tušit, že především díky ní funguje celá firma. Já teď můžu Trinity vypustit do světa, aniž bych ji dny sledoval, a řeknu vám, že za tu dobu si nikdo ničeho nevšimne. Snad už mi rozumíte. Řeknete jí, aby nastolila mezi lidmi pořádek a udělá to. Nařídíte jí, aby hledala odpůrce vlády, a najde je. A nikdo nebude pochybovat, že je to člověk z masa a kostí. Díky ní si můžete zajistit další volební období.“
„Za dvacet pět miliard?“ zvýšil trochu hlas Arab, který měl výbušnou povahu. „Zvládnu to za pár milionů.“
„Možná ano,“ odpovídal Duckworth. „Ale pak budete dělat co? Sekat trávník, lovit ryby? Pánové, mluvme na rovinu. Nedělejte se, že byste u vlády nechtěli být až do smrti…“
Miles se zasmál. Takhle se mu ředitel zamlouval mnohem víc. Mluvit s těmi lidmi jako se sebou rovnými.
„Co si to dovolujete?!“ vybuchl druhý politik-magnát.
„Klid,“ sáhl po něm první a tahal ho zpět do židle. „Vyřešíme to jako lidé. Pane Duckworthe, děkujeme vám za nabídku, ale za ty peníze o něco takového nestojíme. Kdyby se navíc přišlo na to, že je v politice android, byl by z toho celonárodní poprask. A už teď jsme rádi, když lidi udržíme na uzdě. Tímto považuji schůzku za skončenou. Děkujeme za všechno,“ domluvil, zvednul se a natáhl přes stůl k ředitelovi ruku, který ji stiskl.
„Kdybyste změnili názor, víte, jak mě kontaktovat. Na shledanou,“ podal ruku ještě druhému podnikateli, který se sice zdráhal, ale nakonec si s ním rukou potřásl. Na Milese oba státníci pohlédli, ale on jim nevěnoval žádnou pozornost.
A tak započala dráha krásné ženy s neustále stejně dlouhými černými vlasy ve středních letech, aniž by kdy byla v letech jiných. Její vzhled byl vybrán dle známé herečky, která se veřejně prohlašovala za asexuálního jedince. Ne, že by vypadala stejně. Udělali různé odlišnosti. Trinity se oblékala více střídmě, nikoliv tolik extravagantně. Nosila zejména saka se sukněmi, aby působila seriózně. Nebyl to výsledek omylu, ale dobře naplánované práce. I hlas dostala sebevědomý a dost hluboký natolik, aby byla brána vážně, ale aby zase nebyla příliš mužská. Mužům i ženám se líbila. Přitahovala je jak sexuálně, tak charakterově. Ale nikdo z nich netušil, že ve skutečnosti je přitahuje velice komplexní robot.
Trinity vznikla v roce, ve kterém existovalo už velké množství pravidel a regulací týkajících se androidů. Hlavní pravidlo bylo, že každý takový robot-android pohybující se ve společnosti musel být označen viditelným číslem, jménem a poznávací značkou, což byl nákres postavy v atomu. Ačkoliv byl odborníky značně kritizován pro svou jednoduchost, společností byl přijat, jelikož v atomu jaksi viděli jak krizi, tak i příležitost.
Roboti už v té době celkem normálně posluhovali bohatším v jejich domácnostech, sem tam jich šlo pár zahlédnout někde v obchodech a na veřejnosti. Ale nebyly to jevy jako ze sci-fi filmů, kde po ulici vedle sebe chodili lidé a jejich robotičtí přátelé. Umělá inteligence nepotřebovala být v pohyblivém těle. Není to tedy tak, že by lidé nebyli obklopeni stroji.
I když se všude propouštělo, dělo se tak vskutku pomalu. Lidé se naučili s umělou inteligencí koexistovat. Naučili se ji využívat. Lidé přicházeli o svou práci, ale ve firmách dostávali povětšinou jinou. Podle různých nařízení nemohl bát zaměstnanec propuštěn vlivem zavedení technologií do jednoho roku. Buď mu musela být vypláceno odstupné, nebo mu měla být přidělena jiná práce.
Věda, vojenství, medicína se stala na umělé inteligenci naprosto závislá. Kdo udělá operaci přesněji? Člověk, nebo stroj? I stroj může chybovat, pokud ho ovládá člověk. Ale co když ho člověk neovládá? Co když se učí sám?
A sice probíhal celosvětově odpor vůči tomuto nahrazování, ale plusů bylo tolik, že odpor se zdál nesmyslný. Vše se stalo daleko efektivnějším a efektnějším.
Politici se akorát dohodli, na apel občanů, že umělá inteligence nesmí vstoupit do politiky. Šlo o to, že jí nechtěli poskytovat příliš mnoho pravomocí. Ale v prvé řadě si politici chtěli zajistit byznys, protože takový robot byl na rozdíl od lidí neúplatný a dělal vše tak, jak mu bylo řečeno. Čili mohl na první místo klást jiný život než ten svůj. Od politiků lidí bylo něco takového nemyslitelného. A to měla Trinity změnit.
Po skončení schůzky, jakmile odešli návštěvníci, se Duckworth rozhodl pro zrušení všech budoucích schůzek ohledně prodeje Trinity. „Učiníme plán B,“ stroze oznámil Milesovi.
Bylo třeba Trinity vyrobit identitu, zajistit ke všemu alibi, a především projekt přísně utajit.
V kapse teď měli obrovský trumf. Vlastnili robota s umělou inteligencí, kterého ostatní viděli jako člověka. Média se nic nedozvěděla. Vláda se nic nedozvěděla. Jediný, kdo o tom něco věděl, byl Milesův tým, majitel a ředitel, Duckworth, a nyní dalších šest lidí. Ti však na globální scéně vystupovali na druhém konci, a proto se od nich nemuseli bát nějakého podrazu. Úspěch byl už teď téměř jistý.
„Tak jsme dohodnuti. Víš, co máš dělat,“ povídal ředitel svému nejvěrnějšímu a nejdrzejšímu zaměstnanci. „Sleduj Trinity dnem a nocí. Vyhýbej se riskantním situacím. Opravdu nemůžeme riskovat neúspěch. Příliš jsem do toho investoval. Snad si to uvědomuješ.“
„No jo. Děláš, jak kdybych všechno, cos mi zadal, zkazil,“ kabonil se vrchní technik.
„Jsi jeden z nejschopnějších lidí, které znám. Věřím, že to zvládneš. Ale opatrnosti není nikdy dost. Navíc si uvědom, že to jsou moje peníze, ne tvoje. A tobě možná na ničem nezáleží, ale mě tedy ano. A proto se ke mně chovej s respektem,“ trochu zvýšil hlas, aby ukázal své nadřízené postavení.
„Jasně, spolehni se.“
„Dobře,“ zklidnil se ředitel, „o všem mě informuj. Máme jen jedenáct měsíců do voleb. Normálně bych řekl, že budeme potřebovat obrovský marketingový tým, ale nyní jen řeknu: Trinity, dej se do práce.“
Trinity se zasmála. „Provedu.“
Plán byl následující. Pokud Trinity nemohla být prodána za vysokou částku, měla si na sebe vydělat. Nejrychlejší způsob, který sama nalezla, bylo lobbování.
Korupce existovala odjakživa, jen se o ní nemluvilo. Navíc takový politik si dokázal své činy ospravedlnit. Stačilo si říct, že akt nečiním kvůli sobeckým zájmům, ale pro masu lidí, která mě zvolila. Pokud budu bohatnout já, budou bohatnout i oni.
A pro co měla Trinity lobbovat? Samozřejmě, že pro pana Duckwortha, který podnikal s čímkoliv chytrým a robotickým.
Nikdy nebylo podnikání lehčí. Člověk nemusel zvažovat pro a proti. Nemusel být pochodující kalkulačkou. Od toho všeho existovaly počítače. Pracovaly pro lidi a ani nevyžadovaly odměnu. To se však začínalo stávat velkým společenským problémem. Nůžky se rozevíraly. Chudí zůstávali stále chudí nebo si vydělávali nějaké ty drobné, zatímco bohatí nechutně bohatli.
Algoritmy vydělávaly miliardy. Z občasného používání telefonu či počítače program hned věděl, co jste zač. S vysokou pravděpodobností už dopředu věděl, co budete potřebovat. Znal vás daleko lépe než kdokoliv jiný. A dokázal toho nehorázně využít.
Jenže nebyla to jeho vina. Vinit se dali ti, co k tomu rozhodli. Ti zase mohli argumentovat, že lidem zlehčují život, což ovšem byla poloviční pravda. Příkladem se stalo, když si člověk mohl nastavit automatické nakupování, kdy program rozhodl o tom, co chcete a co budete potřebovat. Takže jste nemuseli řešit ať už nakupování z domova, nebo dokonce osobní návštěvu obchodu. Od jídla, přes drogerii, po oblečení, vám dokázal na základě poskytnutých informací nakoupit vše podle vašeho gusta. To je teprve uchvacující. Nebyly to náhodné nákupy. Program věděl, co se vám líbí. Přece jen vás neustále sledoval. Věděl, co potřebujete. Ale zároveň si moc dobře uvědomil, že ne všichni nakupují jen to, co potřebují. A vůbec nejhorší bylo, že si moc dobře uvědomoval, že někteří nemají omezení.
V případě, že jste byli s nákupem nespokojeni, mohli jste ho reklamovat a peníze vám byly vráceny. Stávalo se to. Nic není dokonalé. Jenže také se stávalo, že jste dostávali stále více nových produktů. Byli jste pozorováni, zkoušeni, kde je vaše hranice. A o tom to celé bylo. Co ještě snesete. A vaše oblíbené značky nahradily nové značky, interní, na které byla větší marže, takže větší výdělek. Vždycky jste mohli být nespokojeni, ale vždycky jste si mohli zvyknout. A to bylo něco, v co majitelé takových podniků poskytujících lidem nákupy doufali. Stejně jako Duckworth.
Vrcholem bylo vyvinutí aplikace s názvem Personal God, která nejen že se starala o nákupy, ale měla na starosti veškeré vaše záležitosti. Sledovala váš kalendář, takže pro vás činila připomenutí, objednávala vás k holiči, lékaři, nakupovala zájezdy k moři, hledala vám práci, partnera, dokonce pod vaším jménem komunikovala s úřady, zaměstnanci, ale i s přáteli. Organizovala vám naprosto celý život.
Brzy poté, na apel odpůrců, však přišla řada omezení, která podnikatelům učinila přítrž. Daně. Protože i stát si chtěl urvat svůj kousek masa, nařídil takové obchody zdanit. Daň samozřejmě existovala už na samotné výrobky. Jenže teďka přišla ještě daň z transakce, kterou měl platit prodejce.
Stalo se to, co se stát muselo, prodejce zvýšil ceny produktů. Chvilku to tak mohlo fungovat, dokud si někteří lidé nezačali stěžovat. Část spotřebitelů, ti kritičtější, přestala nakupovat tímto postupem, protože zjistili, že daleko levnější je si nakoupit sám. Jedině jste museli obětovat svůj vlastní čas, což spousta lidí v době, kdy se vyžadovala naprostá efektivita, nedokázala.
Pak přišla druhá rána pro podnikatele s cíleným nakupováním. Telefony, počítače, veškerá chytrá zařízení v té době byla samozřejmě sledována. Nebyly to jenom bezpečnostní služby, které dohlížely, aby v interaktivním prostředí nerostla kriminalita, ale byly to poskytovatelé služeb. Jednak výrobci, tak vývojáři aplikací, stejně jako softwaru. To všichni věděli. Tím se nikdo netajil. Data, která o vás získávala, se poté prodávali obchodním společnostem. Takhle to fungovalo pěknou řádku let. Za to, že používáte naše funkce zadarmo, my získáváme vaše informace. Win-win situace. Pokud nechcete, nepoužívejte naše aplikace. Až po velmi dlouhé době jednoho zákonodárce napadlo, co kdyby se mohl spotřebitel vykoupit z tohoto otroctví? A tak ve většině demokratických zemích byl schválen zákon, že uživatel aplikací nemusí souhlasit se shromažďováním informací a má právo se z toho vyplatit. Stropní cena byla pro různá odvětví stanovena, spousta lidí v tom nalezla svobodu. Kdo i přes finanční náhradu získával uživatelská data, čekalo jej pak nepříjemné soudní řízení a tučné pokuty. A takových podniků se našlo dost.
Člověk ráno vstal a nemusel se bát, pokud zaplatil, že ho někdo poslouchá, nahrává, fotí, sleduje pohyb očí. Nicméně státní orgány k tomu měly výhradní právo stále. Ale jistá svoboda pro uživatele byla získána.
A teď to vůbec nejzajímavější. Bez potřebných dat nemohla umělá inteligence správně pracovat. Mohla pouze usuzovat. Jenže lidské myšlení se často stále mění, a proto uživatelé často ukončovali svou činnost s aplikací. Jednoduše na ně neměla žádné páky. Přestala vás najednou bavit. Takže spousta lidí zaplatila nemalé peníze, aby přišla na to, že ve skutečnosti nic takového nepotřebují. Digitální závislost klesala, klesalo procento úzkostných poruch, depresí, sebevražd. Spousta lidí si řekla: „Super. Našli jsme důvody. Teď jen do toho nesmíme znovu spadnout.“
Jenže druhá půlka si řekla přesný opak. Digitální závislost klesla, klesl profit, klesla poptávka po produktech, klesl prodej antidepresiv, klesla poptávka po psycholozích, alkoholu, cigaretách. A to znamenalo i velký problém pro stát. Protože se zmenšil objem daní. To znamenalo obrovský problém pro společnost jako celek. Mohlo ji to celou narušit.
A přesně v této situaci se Trinity nacházela. Část společnosti si libovala ve svobodě, obnovovala staré hodnoty, zbrojila proti technické revoluci, nastiňovala jinou cestu lidstva, zatímco druhá půlka byla zmanipulovaná, zdrogovaná, omámená. Ta část, která byla nespokojená s tenčícími se financemi pro jejich ego.
Cíl Trinity byl jasný. Vstoupit do politické strany a pokusit se přetvořit mínění společnosti pro Duckworthův byznys.
Mezitím v jiné části země původně amatérský tým rozjížděl jeden z největších programů světa. Nebylo to však nic, o čem by již dávno Duckworth nevěděl. Trinity mu poradila, aby projekt zafinancoval, protože ať se to nemusí zdát, má podle jejích výpočtů vysokou možnost na úspěch. A poradila mu toho i daleko víc.
...