Ani ne za čtyři hodinky míjeli první baráčky. A jelikož se zde klikatila řeka, která s sebou pravidelně přinášela povodně, bydleli zde především nemajetní. Jak šli ti tři dál, stoupali do kopce, na jehož konci se tyčil hrad. Na tom městě bylo něco moc zvláštního. Jak procházeli ulicemi, divili se, že takřka nikoho nepotkávají.
„Pst," ozvalo se z otevřeného přízemního okna, kde byla tma.
„Slyšeli jste to?" divil se Jindra.
Rozhlédli se po okolí. „Tady," zamávala v okně ruka. Stál v něm zahalený muž. Otevřel dveře a pokynul jim, ať jdou rychle dovnitř. Nemeškali a vešli dál. Netušili však, že se jedná o past. V tom domě sídlili místní zloději a vrazi, jež vydělávali na lidské hlouposti a neznalosti. Muž je vedl temnou chodbou do sklepa.
Ignác znejistěl. „Kam nás to vedete?"
„Jen počkejte. Uvidíte, nebojte se," odpověděl zahalený cizinec.
Když vás někdo ujišťuje, že se nemusíte bát, věřte, že se bát můžete. Obr se zastavil a druhům řekl, ať učiní taky tak. „Nemám z toho dobrý pocit. Pojďme se raději vrátit."
Jenže než se stihli rozmyslet, vyřítila se na ně banda zahalených mužů se zbraněmi v rukou. Nemělo cenu klást žádný odpor.
„Dejte nám všechny své věci a nic se vám nestane!" přikázal dost pravděpodobně šéf té organizace ostrým hlasem.
Ze strachu o život jim vydali svých několik švestek.
„To je všechno, co máte?!" divil se bandita, který jejich věci prohlédl. „Žádné zlato, drahé kamení, cennosti?!"
Matěj se ujal slova: „Čím méně máme, tím méně můžeme ztratit."
I když té větě šéf tlupy neporozuměl, jistým způsobem ho naštvala, a proto poručil cizincům, aby se vyzuli z bot, které se budou hodit. „Tady to smetí si můžete nechat a teď se kliďte pryč!" nařídil jim lapka a hodil jim jejich věci zpátky. Všehovšudy je připravili jen o boty.
Posbírali tedy svoje věci a bosy se vydali zpět na ulici. Dveře se za nimi hlasitě zavřeli a někdo je pak na dva západy ještě zamknul. Okno zůstalo otevřené, asi aby mohlo lákat jiné cizince, kteří neví, co ve městě panuje za poměry.
„Tak takhle si to město nepamatuju, abych řekl pravdu," divil se Jindra. „Dřív se tu každý den veselilo, v ulicích jste mohli potkat lidi různých barev pleti, různé velikosti. Všude se rozléhalo lidské ševelení, rachot koňských povozů. A když jste se blížili k tržišti, vaše smysly zažívaly ráj. Ale teď je to skoro jako město duchů. Chlapci pojďte, najdeme můj dům," rozhodl pak.
Vy to ještě, stejně jako naši tři dobrodruzi, nevíte, ale v ulicích nebylo lidí, protože ve městě se platila daň za veřejné vystupování. Pokud vás potkali stráže, museli jste zaplatit za svou přítomnost nebo udat závažný důvod, proč se vyskytujete venku a ne doma. Byly to tehdy bláznivé a zlé časy. A když šli naši tři dobrodruzi ke kovářovu domu, potkala je jako na potvoru stráž.
„Jaký je váš důvod přítomnosti?!" zvolali stráže, když je uviděli.
Jindra, jakožto rodák, začal mluvit: „Jsem místní občan, kovář, abych mluvil přesně. Jdeme k mému domu."
Tři strážci s halapartnami se přiblížili k cizincům, aby jim případně nepláchli a ten s nejvyšší šarží povídá: „To nás vůbec nezajímá. Co děláte v ulicích, když je přísný zákaz vycházení bez povolení?!"
Muži se podivili. „Zákaz vycházení?" Své udivení Ignác nevědomky vyřkl.
„Ano, platí zákaz až do odvolání. Truchlí se pro princeznu. Pakliže nemáte pádný důvod pro vaši přítomnost, zaplaťte daň."
To víte, že tomu nerozuměli. „Jakoupak daň bych měl platit, když jsem místní obyvatel? Navíc jsem zde dlouho nebyl. Nemohl jsem to vědět. Tak nám to promiňte," doprošoval se Jindra.
Ale strážci reagovali ostře. Tvrdě sevřeli zbraně ve svých rukou na znamení, že to myslí vážně a nejvysloužilejší strážce opět promluvil. „Nevědomost zákonů neomlouvá. Je to vaše chyba. Takže buď zaplatíte daň, nebo půjdete s námi."
Ignác s Matějem pohlédli nešťastně na Jindru, protože byli v koncích. Oba se v měšťanských záležitostech nevyznali, a proto mluvení nechali raději na něm. „A kolikpak činí taková daň?" otázal se s nadějí v hlase.
„Deset zlatých mincí za hlavu," řekl ten nejmenší strážce. Bylo vidět, že na podobnou otázku je zvyklý a vždy připravený. Odpovídal s rychlostí blesku.
„A když nezaplatíme, kam nás to odvedete?" tázal se podruhé kovář.
„O to se starat už nemusíte. Zaplatíte, nebo ne?!" trochu jim pohrozili.
Nemělo smysl se jim vzpírat a třicet zlatek taky neměli, takže moc možností nezbývalo. Možná, že by jim pláchli, jenže to bylo více než nejisté. A tak se raději strážím vzdali a bez násilí a nadávek se nechali odvést k hradu.
Všichni přemýšleli o sto šest, jak se z té šlamastyky dostat ven. Jediným účinkem bylo, že znervózněli. A když je člověk nervózní, špatně se mu myslí. Napadalo je jen utéct. Na to si však netroufali. A tak je stráže dovedli do žaláře, kde dostali rozkaz, aby odložili své věci, které jim byly zabaveny.
„Byli jsme dneska ještě okradeni. Nemáme zde nic, co by stálo za řeč," pověděl Matěj, aby si mohli alespoň ponechat to málo, co jim zůstalo.
„Tomu já říkám pech," pověděl žalářník a hlasitě se začal smát. „Tak si to haraburdí vezměte a šup dovnitř. Modlete se ke všem svatým, aby za vás někdo zaplatil kauci. Jinak tam možná zůstanete až do konce vašich dnů." Zamkl je pak do společné cely a s pacholkem a strážemi odešli.
„Tak nevím, jestli to byl dobrý nápad sem vůbec chodit," zasteskl si Jindra.
Cela byla kamenná prostorná tmavá místnost. Smrdělo to tam všemožně. Pachy vězňů se tu mísily s pachy již dávno zapomenutými. Na záchod, když byla možnost, se chodilo do vědra. Právě splašky se mísily s pachem plísně. Pro nos to nebylo vůbec nic příjemného. Na zemi leželi do němoty opilí lidé, z nichž to táhlo jako z palírny. A aby toho nebylo málo, nebyla zde okna. A věřte tomu, že okno je ve vězení obrovským pomocníkem. Ale nejhorší ze všeho byly krysy. Bylo jich tam hafo. Proháněly se spolu po prašné zemi, jako by se nechumelilo. Sem tam někomu kously do nohy. Jo, ty tam měly pré. A tadyhle se octli naši milí dobrodruzi. Bez peněz na vykoupení, bez jídla na přečkání zlé doby, bez bot na ochranu před krysami. Byli, jak se říká, v loji.
Když se konečně rozkoukali a zvykli si na tmu, byli připraveni dát hlavy dohromady a něco vymyslet. „Co budeme dělat teď?" ptal se Ignác zoufalým hlasem, protože ho děsilo myší dovádění. Jistě víte, že sloni se myším vyhýbají obloukem. Takový Ignác byl vlastně lidský slon, akorát se vyhýbal krysám.
„Kluci, hlavně v klidu. Přečkali jsme horší časy, zvládneme i tohle," snažil se je uklidnit Matěj, leč uklidňování v takové situaci nemá valné výsledky. Ba naopak někdy může vést k reakci negativní. Jako v tomto případě.
„Jak mám asi být v klidu?! Vždyť se už odsud nedostaneme," panikařil Ignác, kterému stále víc na nervy lezli dotěrní hlodavci.
„Už vím," ozval se kovář, „kdybych mohl nějakým způsobem promluvit s Ančou, ta by nás určitě vysvobodila. Ale jak to jen udělat?" přemýšlel Jindra nahlas.
Jeden vězeň si ty přivandrovalce od jejich příchodu prohlížel a poslouchal jejich rozhovor. Byl to městský přidrzlý zlodějíček, Filip, který basu považoval za druhý domov. Jeho starý otec, kupec, za něj vždycky zaplatil kauci. I když byl pro něj syn zklamáním, modlil se a doufal v jeho polepšení. Teď si jeho syn odpykával trest za veřejné pobuřování. V koutě cely se mu naskytla příležitost, jak si trochu přilepšit.
„Hej, vy tam. Nevím, za co tu jste, ale mohl bych vám za odměnu pomoct. Za chvíli jistojistě půjdu na svobodu. Venku za vás můžu vyřídit, co mám vyřídit."
To bylo přesně to, co kovář potřeboval. Hned po příležitosti chňapl. „Jsi místní?" otázal se ho.
„Ano, to jsem. Ve městě žiju už deset let," odpověděl mu.
„Dobrá. Potřeboval bych od tebe, abys zašel za manželkou kováře a vyřídil jí, že její manžel se vrátil. Pak ji řekni, že byl nedorozuměním vhozen do šatlavy a teď za jeho propuštění vyžadují třicet zlatých. Kdyby ti nechtěla věřit, řekni jí, že se může přesvědčit na vlastní oči."
Mladý zloděj vše pozorně vyslechl, načež se rozřehtal.
„Co je?! Čemu se směješ?!" divil se Jindra.
Když se Filip uklidnil, pověděl: „Vy že jste kovář?! Nelžete mi. Kováře znám moc dobře a vy jím nejste."
Jindra se naštval a potmě se vydal za hlasem. Přitom říkal: „O čem to mluvíš? Já jsem kovář a vždycky jsem byl."
„Ne a nejste," ozývalo se v temné místnosti.
„Hele, nech toho, jinak se naštvu," upozorňoval ho Jindra, který zakopával o těla jiných.
Matěj to celé poslouchal. Pak je oba přerušil. „Jindro, počkej, vždyť je možné, že je kovář nový. Sám nevíš, jak dlouho jsi byl pryč."
„Takže vy tvrdíte, že jste kovář a jmenujete se Jindřich?" změnil Filip tón hlasu.
„Na mou duši. Jsem kovář a Jindřich je jméno mé," zklidnil se.
Mladík se zase začal smát. Tentokrát to však v něm po chvilce hrklo. „Tak počkejte. Kdysi dávno se jeden kovář postrádal. Ale jak se jmenoval, to si nepamatuji. Už je to hodně let nazpět."
Teď to do sebe všechno zapadalo. Již to bylo dlouho let, co byl kovář zaklet zlou čarodějnicí. A kovářem se mezitím stal někdo docela jiný. A ten jiný si asi vzal Anču za ženu.
Matěji to došlo jako prvnímu. Takže to pak mohl všem vysvětlit.
„Ne, to by Anča neudělala," ujišťoval sám sebe i ostatní Jindra. „Ty tam, snažně tě prosím, abys zašel za mou ženou. Odměním tě, když tak učiníš. Udělej vše, jak jsem ti pověděl."
A Filip pod vidinou zisku přislíbil, že udělá vše, co bude v jeho silách, až ho propustí. To předpokládal, že přijde brzo.
Čas se vlekl mílovými kroky. První den o suchém chlebu přečkali ještě jakž takž. Druhého dne byl propuštěn Filip, za nějž kauci zaplatil jeho otec. Pak se čas vlekl ještě pomaleji. Všichni napjatě vyčkávali nějakou zprávu. Nic ale nepřicházelo.
Až konečně po několika dnech žalářníci oznámili příchod staronového vězně. Ano, byl to nám už známý Filip. Tentokrát byl trestán za výtržnictví. V cele byli rádi, když ho zase spatřili.
„Tak co? Povedlo se?" ptal se ho bez nějakého přivítání Jindra.
Mladík byl trochu zaskočen pohotovou otázkou, takže se otřepal, rozmyslel se, jako by nevěděl, na co se kovář ptá a pak konečně odpověděl. „Tak si představ, že ta tvoje žena mi nehodlala věřit. Říkala, že její muž se ztratil kdysi dávno. Tvrdila mi, že jsi jistojistě mrtvý. Naléhala na mě, abych ji nevodil za nos. No zkrátka mi nechtěla uvěřit vůbec nic. Tak jsem ji přemlouval, aby se šla na vlastní oči přesvědčit sem do žaláře. Bylo to marné. Nechtěla. Nevěřila mi. Snad si myslela, že ji chci nějakým způsobem okrást nebo co. Dneska jsem ji potkal kousek od hradu. Nevydržel jsem to. Vzal jsem ji za ruku a táhnul jsem ji směrem k žaláři. Ale ne a ne se přesvědčit. Začala sebou škubat, kroutit se a později spustila ostrý řev. Stráže si mě podali dřív, než bys napočítal do pěti. A tak jsem zase tady. A jen kvůli tomu, že jsem ti chtěl kováři udělat laskavost. No jo, pro dobrotu, na žebrotu."
Jindra ve tmě nevěřícně kroutil hlavou a sám si říkal, že tohle by jeho žena neudělala. „A jsi si jistý, že jsi našel tu správnou? Co když to byl někdo naprosto jiný?"
„Na mou duši, Anna se jmenovala. A všechno sedí. Muže kdysi ztratila, ale nejspíš ho už zapřela, protože má nového," uhodil zlodějíček hřebíček na hlavičku.
Ženská se dlouho načekala na kováře, tak si mezitím našla jiného. A nemůžeme jí to brát za zlé. Byla tou poslední, kdo věřil, že se ještě vrátí. Kdyby se teď vrátil, způsobil by jí spíš potíže.
Kovář i jeho přátelé byli zoufalí. S tou zprávou totiž zanikly i veškeré naděje na propuštění. Sedli si a nehybně upadali do splínu. Málem by tam spadli úplně, kdyby se nestala tak obrovská náhoda, která s jejich osudy zahýbala.