Jaro roku 2023 bylo naprosto poklidné, ačkoliv přineslo jiné výzvy....
5.3.
Přestěhoval jsem se do nového bytu. Neskutečná změna. Možná proto mi teď přijde, že život utíká neskutečně rychle. Jednoduše se neustále něco děje. Ale děje se hlavně Andy. Vídáme se denně.
Narážím na to, jak je vztah jen o hledání kompromisu. Oba jsme zvyklí dělat tu samou věc jinými způsoby a ten náš způsob nám často přijde jako jediný možný. I proto jsem se přistihl, jak jsem Andy často cpal svůj svět, ačkoliv ona už jeden měla. Stejné je to asi jako s kulturou. Ty malé zanikaly, protože ty velké jim cpaly svoje návyky. Ne. Kultury je třeba zachovat, stejně jako různé způsoby chování lidí. Je pěkné sledovat onu diverzitu. Je pěkné sledovat, jak si jsme lidé rozdílní. Není třeba se druhému vysmívat nebo ho kritizovat, pakliže nás nijak neohrožuje. Určitě není dobré se neustále přizpůsobovat a na všechno kývnout, ale někdy je vskutku lepší se pořádně nadechnout a některé věci promlčet.
Vůbec jsem dost polevil ve svých rituálech. Často jsem necvičil, nemeditoval, nečetl si, jedl jsem nezdravě, před spaním, nechodil do školy, zanedbával povinnosti, nepsal. Ano, částečně je to způsobeno tím, že jsem neustále řešil všechno okolo bytu, ale byl bych opravdu rád, kdyby se do mého života vrátil opět nějaký větší řád.
Jsem moc rád, že jsme spolu hráli na kytaru. Byl jsem vychválen až do nebes. Já sám jsem se divil, jak krásně jsem dokázal zpívat a hrát. Proto mě napadlo, že bych skutečně někdy mohl jít hrát veřejně. Jen tak z legrace, abych zjistil, jaké to skutečně je.
Měl bych ji pořádně podporovat. Měl bych její úspěchy pojmout jako naše úspěchy. Je ale tolik těžké se přeorientovat ze svého ega na kolektivní úspěch. Najednou se objevil někdo, kdo mě může překonat, kdo může být lepší jak já. Lidé jsou prostě ok. Někdo je lepší, někdo je horší, a tak to chodí. Všichni jsou ok. Hledej společnosti, ne rozdíly.
Přemýšleli jsme, že bychom spolu letěli na Madeiru, dlouho jsem vypisoval tabulku, ale nakonec jsem to celé zavrhnul s tím, že chci šetřit peníze a být tady. Později jsem začal opět pochybovat. Někdy je prostě třeba rozhodnutí neustále neměnit. A tohle je přesně ten příklad. Chci být rozhodný a rozhodnutích nelitovat. A tak to přesně bude.
Jsem moc rád, že jsem si našel dost doučování, abych byl schopen bydlet v tomto úžasném bytě, který si tu postupem času stále víc zútulňuji. Je to tu opravdu kouzelné. Sice tu chybí ještě dost důležitých i nedůležitých věcí, ale když si vzpomenu na čas, kdy jsem tu měl jen matraci, je to krása. Bydlí se mi tu vlastně příjemně. Sice chodím spát později, protože mě dost ruší hluk z čajovny, ale kupodivu se mi spí dobře.
Trochu mě mrzí, že vůbec netvořím. Nezlobím se na sebe. Někdy prostě není kreativita, chuť. Nejde se nutit do tvoření. Ale přece jenom bych neměl opomíjet můj veledůležitý projekt vydání knihy, což je pro mě opravdu alfa omega. Už mám spočítané náklady, teď už stačí jen vytvořit krásný projekt a udělat okolo toho obrovské haló. Musím a chci začít na Instagramu, kde jsem se na dlouho odmlčel. Věřím, že dokážu lidi nějak zaujmout. Můžu třeba zmínit, že jsem nově na blog něco dal. Můžu napsat básničku. Ale musím to nějak oživit, abych se lidem dostal do paměti, pod kůži.
Zítra chci jít dumpstřit. Byl jsem teď několik dní po sobě a vždy jsem něco našel. Chci teď chodit pravidelně, vzhledem k tomu, že se snažím šetřit všude, kde to jde.
12.3.
Týden utekl velice rychle. Dost možným důvodem je neustálá zaměstnanost ať už ze strany navštěvování školy, doučování nebo shánění nábytku. Jen tak jsem se nezastavil. Ale i přes to jsem si dokázal najít čas na své rituály, za což jsem nesmírně rád. Nebylo to však vůbec každý den, jak bych si přál. Meditoval jsem, když k tomu byl ráno prostor. Protahoval se, když k tomu byl prostor večer. Četl si, když byla nálada a chuť ke čtení. Ale přesto jsem rád, že se vracím do svých kolejí. Tenhle vlak, který byl rozjetý, směřoval po špatné koleji.
Velkou výzvou se pro mě stal vztah s Andy. Té jsem tento týden věnoval daleko méně energie než týden předchozí, za což jsem neskutečně rád. Opravdu si užívám chvíle, kdy sám můžu sedět vedle praskajících kamen, zapisovat si deník a rozhlížet se po vybaveném pokoji.
Je to tu krásné. Po dlouhé době si někde připadám jako doma. Po dlouhé době se můžu vrátit domů, aniž bych se musel bát, že mě někdo bude otravovat, že budu muset s někým mluvit. Můžu se sám rozhodovat. Můžu si pokoj zařídit dle sebe. Nemusím se nikomu podřizovat. Miluji to tady. A i když jsem kvůli změně bydliště začal chodit spát ve 12, protože do té doby je hluk dole v čajovně, oblíbil jsem si toto místo. Konečně můžu svou duši profilovat do okolí. Mé sny a tužby mohou být naplněny. Můžu si sem zvát koho chci a kdy chci. Stal se ze mě dospělý člověk.
Tato práva s sebou přinášejí samozřejmě i povinnosti. Ta nejhlavnější ze všech je, že nyní musím platit nemalé peníze za nájem. Co si budeme? S penězi teď hospodařím mizerně. Přesto nově dost šetřím za nákup potravin, protože v poslední době jsem měl neskutečné štěstí s dumpstřením. Minulou sobotu jsem po farmářských trzích našel dva chleby. V úterý jsem získal spoustu banánů, ředkviček a maliny. No a dneska jsem našel v popelnici u Tesca další dva chleby a spoustu sladkého pečiva. Smoothie a pečený chléb je teď skoro na každodenním jídelníčku. Díky tomu se změnily i mé způsoby přípravy jídla. Nevařím dokola pořád to samé, ale vařím to, co zrovna mám. A takhle se mi to neskutečně líbí. Nejenže šetřím, ale procvičuji také svou kreativitu. A aby toho nebylo málo, dneska jsem šel trhat bylinky. Nešel jsem to vykonat záměrně, ale potkal jsem je při mých toulkách. Mám teď pažitku a medvědí česnek.
Stalo se to zrovna na přednášce Alberta, který nám ukazoval literární koutek. „Tolik knih,“ řekl jsem si. Tolik knih tolik lidí napsalo. O většinu z nich nikdy ani myšlenkou nezavadím. Proč zrovna lidé by měli číst tu moji? Protože je unikátní. Myslím si, že má opravdu kvality. Je jedinečná? Rozhodně. Super! Jsem rád, že jsem opět našel jistotu. Teď nutně musím knihu dávat do obecného povědomí. Dostat se lidem do hlavy. Na instagramu jsem zcela oněměl. Teď musím všude, kam přijdu, o knize mluvit. Také zkusím popohnat Berenika, která mi stále nedala vědět, jak jde příprava kampaně. Chtěl jsem předprodej zahájit v polovině dubna a za tím si stojím. Ale musím tomu sakra obětovat víc, než co činím doposud. Samy se ty věci neudělají. Musím a chci tomu víc obětovat. Konečně zaujmout lidi na sociálních sítích. Tentokrát se to musí povést.
Zbytečně vedeme s Andy někdy takové naprosto nicotné dialogy jen kvůli tomu, že jeden nechce ustoupit. Kým se stávám? Potřebuji neustále vítězit? Proč bych měl ubližovat člověku, kterého mám rád? Jak je možné, že někdo dokáže narušit můj vnitřní klid? To jsou otázky, na něž znám už odpovědi. Jsem jenom člověk. Ale jsem člověk, který dokáže své chyby napravit. S Andy se náš vztah vyvíjí v podstatě velmi rychle. Není čas na reflexi. Není čas na nic. Když jsme tři dny spolu, nemůžu se nad svým chováním ani zamýšlet. Vídáme se nově při velkém množství nových situací. Stanovujeme si pravidla a experimentujeme. Ale pokud nebudu mít svůj čas na zpracování těchto situací, nemůžu se zastavit a nad sebou se zamyslet. Tohle je přesně to, co potřebuji. Čas na přemýšlení. Čas, kdy si můžu uvědomit, jak mi druhý člověk moc chybí. Nemůžeme spolu neustále trávit čas. Musíme být taky sami sebou. Musíme se věnovat sami sobě. Nesmíme se pro druhého jen rozdávat. Musíme vést své životy a naplňovat naše sny. Druhý je pro nás oporou. Je pro nás průvodcem, stejně jako my jsme průvodcem pro něj. Nesmím opomíjet své povinnosti. Nechci ani dávat Andy vždy prioritu. Musíme si tvořit čas, kdy budeme bez sebe. I kdybychom si takové situace měli tvořit uměle, dělejme to tak.
Jsem moc rád, že jsme konečně byli v sobotu lézt. Palec mě sice sem tam stále bolí, ale není to vůbec tak hrozné. Naopak jsem zdolal všechno, co jsem si vytyčil a dnes, když jsem se probudil, jsem nebyl zase tak zrakvený. Včera jsem lezl s velkou dávkou jistoty. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem si vybíral lehčí trasy, ale nebál jsem se. Nezacvakával jsem hned, jak jsem mohl, ale až když jsem k tomu měl příležitost. Moc jsem si užíval svůj klid. Opravdu mě nic moc nedokázalo rozhodit. Bylo to skvělé. Včera jsem si moc dobře zalezl.
A tohle heslo bych si měl dobře zapamatovat. Chce to trpělivost. Trpělivost růže přináší. Nemusím mít všechno hned. Nemusíme s Andy všechno již na počátku zkusit a udělat. Go with the flow. Nech se unášet proudem a věř mu. Není třeba se změnám bránit. Není třeba být naštvaný.
Dnes jsem se šel po strašně dlouhé době projít do Šárky a bylo to naprosto úžasné. To je to, co přesně potřebuji. Napojit se sám na sebe. Meditace a procházky o samotě. Neopomíjej meditaci. Následující týden bude velmi náročný, ale pokud se ho zhostím se stejnou vervou jako týdne minulého, věřím, že vše dobře dopadne. Hlavně neklesat na mysli a zachovat vždy klid a optimismus. A zbytečně se s lidmi nehádat. Ono totiž to nezneužívání slova dost souvisí s neplýtváním slova. Tak zase za týden.
19.3.
Dneska jsem se byl projít do Houslí. Cítím se opravdu dobře. Chvilkami svítilo slunce, které mě svými paprsky nejen hřálo, ale i způsobovalo to, že jsem se mračil. Ten čas ale letí. Nic mě nebolí, necítím tolik své tělo, svou duši, a proto si méně a méně sám sebe uvědomuji. Ale právě tyto procházky mi vždycky připomenou, že skutečně jsem. Jen si tak jdu a kochám se vším kolem. Snažím se nepřemýšlet nad okolnostmi, ale nedaří se mi to. Nechávám to být. Vím, že myšlenky odejdou, stejně jako přišly. Sice se těším při procházce na komfort domova, jídlo, postel a seriál, ale někde hluboko uvnitř bych si přál nikam nespěchat, nemít povinnosti. Vím nicméně moc dobře, že bez povinností je život neomezený, tudíž nedává smysl. Vše je dokonalé ve své formě. Svět už je dokonalý.
Měl jsem sto chutí říct Andy, ať jde domů. Měl jsem naprostou chuť jí říct, že mě štve, že chci být sám. Jsem neskutečně rád, že jsem zachoval klid, uvědomil si, že to by ze mě mluvil vztek. A tak jsem raději zvolil ticho a klid. Zhluboka jsem se několikrát nadechnul a vydechnul. Mysl se vyklidnila, už jsem měl Andy opět rád. Vrátila se i chuť k jídlu. A v tom mžiku jsem si uvědomil, jak moc mi ona pře připomněla hádku s mámou. Strašně mě to vyděsilo. Skutečnost jsem sdělil Andy společně s přáním, abychom takovým konfliktům předcházeli. Často vznikají naprosto zbytečně z našich domněnek. Řekl bych, že většina našich sporů vzniká na základě domněnek. Jak smutné.
Když jsem jel večer domů Stromovkou, kde byla spousta nezadaných lidí, co se opíjeli, řvali, kouřili, žili v nějakém svém světě, byl jsem tak neskutečně rád, že mám u sebe tak úžasného člověka. A hned mi bylo jasné, že ze všech holek, které jsem kdy potkal, se tahle blíží k tomu ideálu. Sice ho nesplňuje úplně, ale co na tom. Hlavní přece je, abychom se oba dva cítili dobře.
Před skončením hry, když už bylo jisté, že prohraju, jsem si začal balit věci. Nauč se prohrávat s elegancí a šarmem. To je teprve skill.
A to by bylo asi tak vše. Jo a ještě jedna věc. Budu mít nově práci ve čtvrtek a v pátek jako vychovatel ŠD. Nebyl jsem zase tak natěšený, ale říkám si, že to skýtá velkou výhodu. Pravidelný přísun peněz, nemocenská a dovolená. Navíc budu na místě, které už znám a mezi dětmi, které mě mají rády.
27.03.
Bylo krásně. Počasí se vyjasnilo, udělalo se letní jaro. Ve středu jsem do školy jel dokonce jen v kraťasech a v triku. Motivace byla obrovská, stejně tak nasazení a energie. Ke všemu jsem měl skvělou náladu.
První kolo jsem vyhrál. V druhém kole, když jsem zjistil, že mám opět nejvíc bodů, raději jsem zalhal, díky čemuž vyhrála Andy. Měl jsem pak hroznou potřebu jí to říct. K čemu by to pak vedlo? To je snad horší než nezalhat a k výhře se přiznat. Ne. Udělal jsem krásné gesto. Alespoň myslím. Bylo těžké o tom pomlčet, ale zvládl jsem to.
Promluvili jsme si. Říkal mi, co ho všechno štve. Možná jsem ho až příliš poučoval. Možná jsem jeho problémy až příliš zlehčoval. To jsem si potom naštěstí uvědomil, a proto jsem řekl, že chápu, že ho to nebaví. Mluvil jsem také o tom, proč doučuji. Jak mě baví doučovat různé děti. Jak moc si užívám to, že je Adam výjimečný. Jak moc se na něj vždycky těším, protože vím, že spolu budeme hrát hry a zápasit. Ukázal jsem mu, proč si ho vážím. Ukázal jsem mu, že chci, abychom byli přátelé. Dokázal jsem mu dokonce vykouzlit úsměv na tváři.
Mluvil pak ještě o tom, jak nesnáší svou mámu. Prý by chtěl bydlet u táty. Pověděl jsem mu svůj příběh, který na něj podle mého alespoň trochu zapůsobil. Snažil jsem se mu vysvětlit, aby se na věci koukal i z perspektivy druhého. Stihli jsme prachbídné množství látky. Už už jsem měl za to, že mu mé promluvení do duše něco dalo, ale když pak byl ošklivý na mámu, byl jsem si jistý, že to bylo k něčemu. A právě skrze Adama jsem si uvědomil, jak jsem byl špatný syn, jak jsem si vůbec nevážil toho, co pro mě máma dělala, jak jsem si myslel, že všechno dělá proti mně. Tím si asi musí projít. Škoda jen, že tyhle věci si často uvědomujeme až takhle pozdě. Ale přece jenom. Nezlobím se na toho kluka. Odpouštím mu. Odpouštím si, že jsem se někdy choval tak špatně. Rozumím mu. Nebyl nikdo, kdo by ho poslouchal.
A tady jsem. Sedím u babičky doma, cpu do sebe bramboráky a ptám se jí na spoustu věcí, aby nestála řeč. Koukám se jí do očí, aby si nemyslela, že jí nevěnuji pozornost. Mluví o rodině, o minulosti Juridiky atp. Jsem krajně unavený, nejraději bych šel, ale poslouchám ji. Přijdu si jak v divadle. Nevím, jestli to jsou moje podivné stavy nebo osvětlení. Přijdu si jako na jevišti. A hned mi v mysli vyběhne myšlenka, kterou jsem si totéž ráno přečetl. „Naše životy se podobají příběhům.“ Uvědomuji si, jak je to celé komické. Chci se smát, ale kdybych se smál, dávám tím najevo, že druhého neposlouchám. Kolik lidí hraje hru, aniž by si uvědomovalo, že ji skutečně hrají. A to je to kouzlo. To je ta krása. Jak moc zbožňuji tyto lidi. Jsem za ně tak strašně moc rád.
Myslím, že mi škola leze trochu na nervy. Spalo se mi divně. Opět všechny ty teorie, všechen ten žal z toho, že tohle jde do prdele. Naštěstí jsem víc odměřený, neberu si to tak osobně a věci obecně míň řeším, spíš se životu vysmívám. Ale i tak cítím, že mě to částečně ovlivňuje.
Ve středu jsem doučoval Týnu. Ještě před tím jsem se byl mrknout do popelnic u kauflandu. Našel jsem banány, víno, okurky a papriky. Proto na doučování přijdu s taškou plnou zeleniny a ovoce. Smrdí mi prsty a bojím se přiblížit k Týně, aby si o mně nemyslela podivné věci.
Vynořují se mi někdy nějaké vzpomínky na pubertu a adolescenci. Může to být tím, že se obklopuji lidmi, kteří jsou v daném věku? Možná. Často se sebe ptám, jestli bych život dokázal žít stále dokola. A pak si odpovím, že už to tak žiji. Protože všechny ty momenty, které se staly, jsou právě v tomto okamžiku. Existuje jen věčná přítomnost. A to mě uklidňuje. To, že nevím, co všechno přijde. Jsem tolik vděčný za to, kým jsem. Jsem tolik vděčný za to, kde jsem. Děkuji.