Nikdo z těch tří pořádně nevěděl, kam směřují. Matěj si vzpomněl, že chtěl najít čarovný pramen, Ignác chtěl za rodinou do země obrů a Jindra, ten po cestě druhům řekl, že se chce vrátit na dvůr krále.
„Na dvůr krále?" podivil se Matěj. „Copak si králův příbuzný nebo nějaký šlechtic?"
„Ba ne. Ještě, než mě čarodějnice proklela, tak jsem tam koval meče. Mám tam živobytí a Anču, moji ženu."
Aby si zkrátili dlouhou chvíli, totiž hledání konce lesa, domluvili si, že si navzájem poví, jak se všichni dostali k čarodějnici. Příběhem začal kovář.
„Žil jsem šťastně a bezstarostně ve své kovárně. Dennodenně jsem koval. Vyráběl jsem především podkovy na královské koně. Ale sem tam přišly i zakázky na meče, brnění, helmice a další všemožné jiné vybavení. Jednou za mnou přišel člověk zahalený od hlavy až k patě. To ještě nebylo něco zase tak neobvyklého. Mohl být jenom ohyzdný nebo nemocný. Zvláštní však bylo, že mi dal surovinu, kterou jsem za svůj poměrně dlouhý život nikdy neviděl. Vypadalo to jako eben, ale bylo to mnohem tvrdší. Nedokázal jsem si představit, jak z toho mám něco vyrobit. A ten člověk zahalený až po patu mi ještě dal do ruky naditý měšec a řekl, že chce z toho ukovat náhrdelník. Chápete? Z nejtvrdšího materiálu, který jsem kdy viděl, chtěl ukovat náhrdelník. Čekal jsem pořádný obouruční meč nebo pláty na brnění. Viděl jsem v tom nějaké čertoviny. Ale zakázka je zakázka.
Vzal jsem do ruky ten napěchovaný měšec, div mi ruka z tíhy neupadla a hned, jak cizinec odešel, jsem se dal do práce. Slíbil jsem mu, že do týdne to budu mít hotové. Byla to ta nejtěžší práce, kterou jsem kdy přijmul. Kov byl nepoddajný. Nešel ohýbat, ba ani pořádně rozžhavit. Za tři dny jsem nic moc nepokročil. Problém především byl, že kov nešel roztavit. Potřeboval jsem udělat větší teplo. Jenže jsem vůbec nevěděl, jak mám něco takového učinit. I napadlo mě, že si zajdu k alchymistovi. On přece musí mít nějaké vylepšováky. Dal mi prášky, kterými jsem měl surovinu posypat. V kovárně jsem pak, až s téměř posvátnou tradicí, vše udělal, jak mi bylo řečeno. Materie začala prskat, pískat a už to vypadalo, že půjde ohýbat. Ale co se nestalo. Puklo to. Ten divný kov, nebo co to bylo, praskl na dvě části. Ale to nebylo všechno. Začalo to hrozivě kouřit, až to vypadalo, že si v kovárně tvořím oblačnost. Skučelo to, pískalo a třeskalo, že jsem myslel, že mi srdce taky pukne, a začne doutnat. A náhle se vedle mě objevil Lucifer.
Kouká na mě ohnivýma očima, nedutá, mračí se a pak povídá: ‚Co mám udělat?' Nebyl jsem zvyklý, že by mi posluhoval čert. Ani jsem o to nestál. Rychle jsem bezmyšlenkovitě zakřičel: ‚Zmizni potvoro!' A čert se otočil, něco pod sebe hodil, zapraskalo to a zmizel. Za chvilku byl zase docela normální klid. Měl jsem obrovské štěstí. Kdyby mě někdo viděl s čertem, jistojistě bych visel. Tak jsem tam stál a počítal škody. Pec byla poničená, kovárna celá černá od dýmu a kov byl puklý. Nemohl jsem se dočkat, až přijde na konci týdne ten cizinec. Chtěl jsem mu vrátit peníze, protože beztak byly nečisté.
Když konečně přišel, oznámil jsem mu, co se stalo. Než bys řekl kovář, byl jsem proměněn v koně. Pak na mě nasedla a vyňala bič. Co jsem mohl dělat? Snažil jsem se křičet na lidi, ale všichni slyšeli jen koňské řehtání. A tak jsem jel, kam mi poručila. Bylo mi líto, že doma nechávám kovařinu i Anču, ale neměl jsem moc na výběr. Jel jsem a zastavil jsem až ve chlévě, kde jsem potkal další nešťastlivce. Jak rychle čas utíkal, to nevím. Přišlo mi to jako věčnost," dopověděl jim Jindra svůj příběh, zatímco se ubírali dál lesem.
„Věru zajímavý příběh máš," podotkl k tomu Matěj. Pak pobídl Ignáce, aby pověděl ten svůj.
„Není toho mnoho, co bych mohl říct. Odjakživa jsem žil v zemi obrů, z které pocházím. Je to myslím tak třicet let, co mě odtamtud čarodějnice popadla a unesla."
Chtěl pokračovat dál ve vyprávění, ale Jindra mu skočil do řeči. „Třicet let? Panečku, to je nějaká doba."
Ignác pak zase pokračoval. „Je tomu tak. Nejstarší z našeho kmene se dožívají klidně dvě stě let. Ale i když žijeme tak dlouho, vedeme usedavý způsob života. Jsme dost podobní lidem, jenom o chlup větší. Víte, my obři jsme celkem vzdělaní. Ostatní si často myslí, že jak jsme velcí, tak jsme hloupí. Není to nutně pravda. Chodil jsem do školy asi dvacet let, kde jsem se naučil všechno možné. Miluji zeměpis, kde nás učili o různých místech, městech, horách, řekách a každém velkém koutu. Nikoho to moc nebavilo, protože, jak už jsem řekl, jsme usedaví. Ne líní. To je něco trochu jiného. Většina mých druhů dobrodružství nevyhledává. Ale já jsem byl od malička docela jiný. Chtěl jsem poznat místa, o kterých mi dospělí vyprávěli. Chtěl jsem se jen porozhlédnout po světě.
Za pár týdnů jsem došel do země trpaslíků. Kochal jsem se vším, ale především těmi stvořeními. Nikdy jsem neviděl nikoho tak malého. A oni se kochali mnou, protože nikdy neviděli nic tak velkého. Když jsem nocoval v hostincích, museli přirazit sedm postelí k sobě, abych se mohl natáhnout. Naštěstí jsem vždy platil jen jednu. Bylo to kouzelné a malebné místo, ale to víte, domov je domov. Chtěl jsem se vrátit, abych všem mohl o zážitku vyprávět. Jenže tihle trpaslíci mě přemluvili, abych zůstal ještě chvíli, protože prý pozvali samotného krále trpasličí země, aby se na mě taky mohl kouknout.
To vám bylo příprav, než král přijel. Městečko vybarvili, uličky vyčistili, domy natřeli a kdejakou pavučinku vysmýčili. Třicátý den přijel král na oslu. Koně na ně byli příliš velcí. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát. Ale vydržel jsem to. Krále na oslovi nevidíte každý den. A tenhle král byl docela příjemný baculatý mužík. Nenaháněl žádnou hrůzu, byl příjemný. Jeho rod v zemi trpaslíků panoval už několik stovek let. Prý měli magickou krev. Vůbec se o trpaslících povídá, že jsou kouzelní. Ale nikdy jsem žádného neviděl nic vyčarovat. A pak mi teprve došlo, že oni čarovat neumí nebo to spíš dělat nechtějí. Proč? Jak jsem řekl, mají kouzelnou krev. Takže pokud byste chtěli čarovat, museli byste jednoho z nich připravit o krev. Pustit mu žilou. A za těch tisíc let, co vládla dynastie baculatých trpaslíků králů, se krev těch malých stvořeních jednoduše neprolévala. To mi všechno povídal král na jednom zámečku. Vlastně to byla mírumilovná stvoření. Jelikož mezi sebou neválčili, nepotřebovali armádu, města vzkvétala a rostla. Nevím, jak je to nyní. Povím vám, co se stalo a nestalo.
S králem jsem během pěkného slunečného dne rozmlouval na balkóně zámečku. Navzájem jsme spolu sdíleli všechno, co jsme se naučili. Pochopitelně každý věděl něco, takže jsme se hezky doplňovali. On mi ukazoval v dáli hory, města a řeky a pojmenovával je. Já jsem mu chtěl povědět o zemi lidí, leč v té chvíli se z nebe objevila čarodějnice. Přiletěla na koštěti. Hrozně jsme se divili, protože to popíralo naši logiku. Já ani král jsme nikdy magii neviděli. A tahle čarodějnice měla spadeno na krále. Jak už jsem snad dvakrát řekl, krev trpaslíků je magická. A krev trpaslíků králů je ještě vzácnější. Měla pro něj přichystaný pytel, v kterém ho chtěla unést. Bránil jsem krále vlastním tělem, nicméně marně. Ježibaba mi foukla něco do obličeje. Pak si jen pamatuju všechno jako sen. Byl jsem ve svém těle, ale nebyl jsem to já. Vykonával jsem její rozkazy, aniž bych nad tím přemýšlel. Vzpomínám si, že mi nařídila, abych krále vhodil do pytle a odnesl na zádech do jejího domu. Nevěděl jsem, kde to je, ale nohy mě nesly nějakým směrem. Nejspíš mě ze vzduchu pozorovala a ovládala. A teď to nejhorší.
Procházel jsem zemí trpaslíků, kde mě již známí zdravili, ptali se, jak proběhla audience u krále, vyptávali se na všemožné detaily, ale já je vždy jen odstrčil s jejich králem na zádech a dral jsem se kupředu. Urazil jsem velkou cestu, jejíž průběh si příliš nepamatuju. Pak si jen vzpomínám, že jsem došel k domu ježibaby, trpaslíka jsem vysíleného a napůl mrtvého hodil na zem a šel jsem si zdřímnout. Někdy se mi moje inteligence počala vracet. Chtěl jsem pláchnout, ale než jsem se o to pokusil, ta baba se mnou něco provedla. Asi bych v tom zajetí skončil, kdyby nepřišel tadyhle Matěj. Moje svědomí mě nakonec zachránilo."
Obr Ignác skončil vyprávění. Chvíli bylo ticho, neboť kovář s mlynářem rozmýšleli jeho předchozí slova. Ticho přerušil opět hlas obra, který byl z jejich ticha nervózní. „A teď nám řekni svůj příběh, Matěji."
A Matěj pověděl vše, co věděl, co víte i vy. Když se blížil ke konci, všichni se radovali, že našli cestu z hustého lesa ven.
Přišli na louku, odkud byl pěkný pohled na královské město. „Tohle město jsem už viděl," řekl si Matěj pro sebe i pro druhy.
„Bodejť by ne. Tohle město bylo stavěno tak, aby ho viděl každý a co nejdál," pyšnil se kovář jako by se na jeho stavbě sám podílel.
Nelenili tam a vyrazili. Čekala je ještě dlouhá chůze.