Všichni máme v životě nějakou úlohu. Někdo se narodí s řečnickými schopnostmi a stane se právníkem nebo obchodníkem. Jiný se narodí do královské rodiny a přebere trůn. Různí lidé si povolání vybírají, a někteří do smrti neví, co si s životem počít. Co je však důležité? Dělat alespoň něco. Snaha se vždy cení. A o tom ví své i náš milovaný Měsíc.
Kdysi v dávných dobách, ještě když neexistovala lidská povolání, žila bohyně Terra. Snažila se, aby na Zemi vždy vládla harmonie, dokonalá vyváženost. Vše se jí krásně dařilo, ale řekla si, že by chtěla mít dceru. Ne, že by ji spravování nebavilo, ale neměla toho zase tolik na práci. Netušila však, kde má takovou dceru vzít. I šla se zeptat Saturna, který měl už v té době spoustu dětí.
„Saturne, máš tolik dětí a já ani jedno. Jak udělám, abych měla dceru?" zeptala se.
Saturn odpověděl: „Sestro milá, stačí myšlenka malá. Žij nadále v radosti a přej si mít dceru. Když si to budeš přát dost dlouho, přání se ti splní."
Terra poděkovala a dala na slova Saturnova. Každým dnem si víc a víc přála mít dceru.
Uteklo tolik pozemských let, jež nejde ani spočítat, než bylo její přání vyslyšeno. Terra nejenže měla malou myšlenku, ona na dceru myslela neustále. Ba co víc, začala už z toho všeho naříkat, protože dcera stále nikde. Mars pak uslyšel její pláč. Nechtěl její vzlykot poslouchat celý život, a proto se rozhodl, že ji dceru udělá. Mars, bůh války, však neměl vůbec dobré úmysly. Střetl se s Terrou tak surově, že jí z toho upadla část těla.
„Hleď, to bude za nějakou dobu tvá dcera. A už nevzlykej! Chci klid!" rozkazoval jí po hanebném činu.
Terra se ze střetu rychle vzpamatovala a přestala naříkat. I byla ráda, že jí přání bylo splněno i přes silnou bolest, kterou jí Mars způsobil.
Dcerka, kterou maminka pojmenovala Luna, za několik let oživla. Luna byla nezbedné kvítko. Matku často neposlouchala, schovávala se jí. Ta se o ni vždycky strachovala. Bála se, že se někam zatoulá, ale Luna ji jen takhle škádlívala. Měla ji jinak moc ráda. Byla ji vždycky nablízku.
Když už byla Luna ve věku studií, Terra ji začala učit, jak spravovat. Do hlavy ji tloukla všemožné definice, informace, pojmy, ale Luna se je nebyla schopna naučit. Nechtěla být správkyní a ochránkyní jako její matička. Vždy chtěla být jako král Sol. Ostatní ho obskakovali, klaněli se mu a on jim na oplátku dával život. Chtěla být Sluncem.
To víte, že Terra nebyla ráda. Ale když už měla dceru, chtěla jí splnit každé přání stůj co stůj. Požádala proto krále, jestli by její dceru nemohl učit. Jenže Sol řekl: „Král může být vždy jen jeden. Je mi líto."
Luna byla z toho velmi smutná. Když se nemohla od krále učit, tak ho alespoň napodobovala. Vždy odrážela královy paprsky na maminku, která ji vychvalovala, jak je šikovná.
Luna však nebyla nikdy plně spokojená. Nechtěla se jen po králi opičit. Chtěla být stejně dobrá jako on.
„Spokoj se s tím, co máš. Král je oproti nám obrovský a silný. Nic proti němu nezmůžeš," radila ji matka.
Luna byla dlouho zoufalá. A pak ji konečně něco napadlo. Pokusí se krále něčím ohromit, aby ji požádal o ruku. Pak se stane královnou a bude moc využívat jeho výsad. To byl její brilantní nápad.
Od té doby se marně Luna snaží okouzlit Slunce. A jak čas utíká, vše si počítá v úplňcích. A jak stárne, stále víc se vzdaluje od Země, své matky. My, lidé, do takových věcí nemůžeme vidět. Pro nás je Luna, náš měsíc, královna tak či onak. Díky ní totiž můžeme vůbec žít. Kdo ví, jak by všechno bylo, kdyby tu s námi nebyla. Milujme proto nejen ji, ale i její matku, naši zemi, která se stará nejen o dcerku, ale také o nás.