V jedné docela malé a nenápadné zemi žil, byl poměrně velký muž s velmi nápadnou ženou. Ne, že by byli velcí postavou. To vůbec ne. Velcí byli díky bohatství, které vlastnili.
Hlavu měli v oblacích, s nosem chodili nahoru, byli lakomí, ostatní je nezajímali a o všech smýšleli jen v nejhorším. To by ještě šlo snést. Nejhorší ze všeho však bylo, že tihle dva byli velcí pokrytci. Neexistuje snad horší věc než být pokrytcem. Vtírali se do přízně ostatních velkých lidí, aniž by k nim měli jakékoliv sympatie. Bylo však něco, co těm lidem chybělo. Neměli potomka. To bylo jediné, co neměli. To bylo to, co chtěli.
Jednou večer, když se spustila vánice, seděli jako vždy v chladném období u krbu a oba se cpali jídlem. Byla taková zima, že nehodlali sedět ve studené kuchyni. Zavrtáni do svých peřin si užívali slastí.
Po dojedení hlasitě zamlaskali, odložili vedle sebe mísy a podívali se na sebe. Muž si všiml, že ženu něco trápí. „Co se děje? Cožpak ti večeře nepřišla dost dobrá? Copak tě trápí, když se hřejeme u krbu s plnými žaludky, zatímco jiní třou bídu?" zeptal se jí.
„Ale to víš, že jsem ráda za tak dobré jídlo a pohodu. Ale kdybychom tak měli ještě tady někoho, dcerku nebo synka, kterému bychom taky mohli nabídnout jídlo a teplo, byla bych daleko šťastnější," pověděla mu žena.
„Ženo, nebuď nadále smutná. Dnes v noci se budou dít divy. Poprosme boha, třeba nám synka dá."
A tak z pohodlí svých křesel provedli modlitbu, která se spíš žádosti či naléhání podobala. Po jejich prosení se dali do čtení obchodních knih.
Za oknem svištěl vítr, padal sníh, uvnitř praskalo v krbu, bily hodiny. Sedmá hodina.
Náhle, když hodiny odbily, začal někdo bušit na dveře od domu. Muž se ženou se na sebe vyděšeně podívali. Nikdo neměl odhodlání cokoliv dělat.
„Kdo to může v tento nečas být?" ptal se muž ženy. Ta jen kroutila hlavou, že neví.
Bušení neustávalo. Muž se konečně zvedl z vyhřátého křesla, oblékl si huňatý kabát, vzal do ruky flintu a šinul se ke vchodovým dveřím, od kterých se ozývalo bušení.
„Kdo je?!" optal se, aniž by otevřel dveře.
„Dobrý pane," ozývalo se zpoza dveří, „jsem zbídačený cestovatel, kterého zasáhla sněhová bouře. Nemám se kam dát. Pusťte mě prosím dál. Jen na chviličku bych se u vás ohřál. Snad byste měli i nějakou kost od večeře. Prosím, jinak tady umrznu."
Lakomý muž přemýšlel, má-li pustit chudého vandráka. Obával se, že by to mohl být hrdlořez nebo zloděj, a proto se chtěl přesvědčit na vlastní oči. Šel se podívat z okna, jenže jakmile z okna vyhlédl, nikdo před dveřmi nestál.
„To jsem z toho jelen," řekl muž s flintou v ruce, „kam se jen poděl?!"
„Co se děje?" ptala se ho žena, která mezitím přišla za ním ke dveřím.
„Ten muž, co nám bušil na dveře, náhle zmizel. Jen jsem se chtěl podívat, jak vypadá, a než jsem se nadál, byl fuč."
Žena ho slovy uklidnila. „Nejspíš to byl zloděj a vylekal se. Nech to být, pojď si sednout," řekla mu. A muž se šel zachumlat opět do peřin a flintu položil vedle křesla.
Chvilku nad tím spolu přemýšleli. Říkali si, že kdyby měli dítko, jistě by to za ně vyřešilo. Znovu o něj z pohodlí vyhřátého křesla požádali a pak se opět dali do čtení knížek. Praskot dřeva a svištění větru byly uklidňující. Z klidu je opět vytrhlo až odbíjení osmé hodiny. Někdo opět začal bušit na dveře.
„Haló, je někdo doma?!" křičel někdo před dveřmi a hlasitě do nich pěstmi bušil. Muž se ženou se podivili. Tentokrát se potichu zvedli oba.
Pán domu si opět do ruky vzal flintu. Došli až do předsíně a chvilku poslouchali, co se bude dít. Žena se šla podívat z okna, kdo před dveřmi stojí.
„Prosím, pusťte mě dovnitř, dobří lidé," žadonil hlas.
„Kdo je?!" konečně se optal lakomý muž.
„Jsem pocestný, kterého zasáhla vánice. Nemám, kde bych hlavu složil. Jídlo jsem neměl v žaludku ani nepamatuju. Dobří lidé, pusťte mě prosím dovnitř," žádal ženu s mužem pocestný.
Muž se podíval na ženu, která vyhlížela z okna. Kroutila hlavou na znamení, aby ho nepouštěl. „Promiňte, ale jsme tu všichni vážně nemocní. Navíc toho moc nemáme. Zkuste to jinde," sdělil lakomý muž pocestnému.
Nebylo slyšet stopy odchodu, ale když se žena opět podívala z okna, nikde nikdo nebyl. Oba se vyděsili, ale byli rádi, že zmizel.
Pak se šli opět posadit do křesel, zachumlali se do peřin a začali si povídat.
„Kdo tam byl?" ptal se muž ženy.
„Ále, viděla jsem siluetu vyhublé postavy, která na sobě měla cáry šatů. Neviděla jsem mu do obličeje, měl jej zahalený,"
„To jsou mi divy. Dvakrát za týž večer se stala stejná věc. Tihle poutníci mi nahání veliký strach. Co tam vůbec dělají v takovou dobu?! Kdyby si radši našli práci a přestali otravovat počestné lidi. Ach, kéž bychom měli syna, co by nás před takovými lidmi chránil," posteskl si muž. Žena učinila rovněž tak. Ještě k tomu všemu dodala: „Ach, bože, dej nám prosím dítě. Cožpak se nesnažíme býti dobrými lidmi?! Vidíš naše počínání, za které bychom měli být po zásluze odměněni."
Chvilku si ještě povídali a přemýšleli nad životy, ale praskot dřeva a svištění větru je unavily. Po knížce už nesáhli. Místo toho na ně padla dřímota. Oba usnuli.
Spali by nejspíš až do rána, kdyby je nevzbudilo odbíjení hodin. Devátá hodina. Někdo začal opět bušit na dveře. Oba se probudili, vytřeštili oči a podivili se. Už po třetí někdo v tentýž večer bušil na jejich dveře.
Opatrně došli do předsíně odkud se rozléhalo bušení. Žena šla zase k oknu, aby si prohlédla, kdo si žádá jejich pozornost.
„Kdo je?!" zeptal se muž s flintou.
„Dobří lidé, jsem místní farmář. Zaběhla se mi do těchto míst kravka. Musím ji najít, aby neumrzla. Nechci toho mnoho. Žádám vás jen o lucerničku, abych viděl," prosil farmář.
Muž se podíval na ženu, která kroutila hlavou na znamení, aby mu lucernu nedával. Muž se ale přece jenom zamyslel a pak řekl: „Já vám tu lucerničku půjčím. Ale jen pokud máte na zaplacení."
„A kolik byste za ni chtěl?" ptal se sedlák.
„Deset zlaťáků," odpověděl lakomý muž a zasmál se.
„Deset zlaťáků? Tolik dostanu za měsíc práce. Tolik u sebe nemám."
„Tak se kliďte pryč!" zakřičel lakomý muž.
A farmář skutečně z ničeho nic zmizel. „Jako by se po něm slehla zem," řekla svému muži s vyděšeným obličejem žena.
Na to akorát odvětil: „To budou jistě nějaké čertoviny. Ještě, že jsme ho nepustili. Kdo ví, co by se nám mohlo stát."
Chumelenice venku neustávala a manželům se nechtělo do ledové postele. Řekli si proto, že noc raději přečkají v křesle u krbu.
Jakmile se dobelhali ke krbu, zachumlali se do peřin a oba si posteskli: „Proč nás, dobré lidi, nemohou ostatní nechat na pokoji?" Zadívali se pak do plápolajícího ohně. Žena u toho pronesla: „Ach, muži, kéž bychom měli dcerku nebo syna. Dvakrát by si rozmysleli, jestli si z nás budou tropit žerty." Muž jen pokynul hlavou. Oheň v krbu plápolal, venku zuřila vánice. Ani muž s ženou nevydrželi být bdělí. V teplíčku usnuli.
V domě odbila desátá hodina. Znavení manželé však spali dál. Jenže ne dlouho. Ihned poté někdo zaklepal na dveře. Když se mu nedostalo odpovědi, tak zaklepal hlasitěji. Jenže ani to neprobudilo obyvatelé domu. Tak zabušil.
Muž v křesle procitl ze spánku. Oheň byl vyhaslý, venku přestalo chumelit. Chvilku bezhlasně seděl v křesle a poslouchal přicházející zvuky. Znovu někdo zabušil.
„Ženo, ženo, vstávej!" zalomcoval s ženou.
„Co se děje, že mě budíš?! Tak krásně se mi spalo."
„Někdo nám zase buší na dveře."
Oba tedy vstali, zapálili lampu a odebrali se ke dveřím. Žena šla opět k oknu, aby se podívala, kdo tam postává. Muž si zapomněl vzít z ospalosti flintu. Cítil se nesvůj, ale přesto promluvil.
„Kdo je?!"
Škrobeným hlasem mu kdosi odpověděl: „Dobří lidé, jsem městský obchodník. Vyrazil jsem včera s mými otroky, ale stihla nás vánice. Otroci se zatoulali, jistě umrzli. Mě naštěstí hřejí teplé kožešiny. Přesto bych potřeboval někde přečkat noc, aby mě nepotkal stejný osud jako ty bídáky. Peníze mám, rád vám zaplatím."
To víte, že se hned muži se ženou zajiskřily oči, když uslyšeli slovo „peníze". Ale zůstali raději obezřetní.
Muž se podíval na ženu, která kývala hlavou na znamení souhlasu. Venku opravdu viděla muže oblečeného v pěkném oblečení, který třímal lucernu.
Dveře se s vrzáním otevřely a v nich se objevila postava. Byla celá zkroucená, hlava byla zahalená kapucí a výraz měla přímo ďábelský.
„Pojďte dál," pokynul mu lakomý muž, „přece tam nebude takhle stát." A obchodník s úšklebkem vstoupil.
Dali mu to nejlepší jídlo, nejlepší pití a obchodník vždycky ze svého měšce vysypal několik zlaťáků a pár z nich dal jak muži, tak ženě. Muž se ženou se točili jak na obrtlíku, aby splnili pro toho záhadného muže první a poslední.
Když dojedl a dopil, byla už půlnoc. Zívnul, načež mu nabídli jejich postel. Obchodník jim pověděl, že raději spí někde u tepla, takže bude radši, kdyby mohl spát u krbu.
„To se ví, že můžete, vážený pane. Hned vám tu připravím místo ke spaní," pověděla žena a odběhla pro něj připravit křesílka. Sobě a manželovi pak odešla ustlat do ložnice.
Cizinec jim pak znovu poděkoval, vydal pro každého několik zlatých mincí a odešel spát ke krbu.
Manželé se radovali, že narazili na tak skvělého muže, s tak naditým měšcem.
„Vsadím se, že je nekonečný," říkal muž ženě.
S tou si posléze v posteli dlouho povídal, co všechno by si pořídili, kdyby měli takový nekonečný měšec. Při tom plánování a snění je napadlo, že muže sprostě okradou.
A tak šli potmě na místo, kde spal. Po vydatném jídle a pití spal jejich host jako zabitý, takže hostitelům nedělalo žádné problémy měšec ukrást. Po špičkách pak odcupitali do svého pokoje. Měšec rázem hodili pod polštář, kde si byli jisti, že ho nikdo hledat nebude, a z únavy pak usnuli.
Ráno se probudili sice nevyspalí, ale s dobrou náladou. Byli rádi, že mají bezedný měšec. Teď ho konečně vyzkoušeli a dovtípili se, že opravdu nemá konce. Skákali radostí a těšili se, co s ním všechno nakoupí. Ale nejdřív věděli, že musí počkat, dokud neodejde jejich host. Oblékli se proto a sešli ze schodů do kuchyně.
Tam nebylo po nikom ani vidu, ani slechu. Šli proto do krbovny, kde doufali, že pána najdou. A skutečně tam seděl. Oheň stále hořel a muž do něj zíral svýma děsivýma očima. Jinak se ani nepohnul.
„Dobré ráno. Tak jak se vám spalo, mužíčku? Dáte si něco k snídani?" spustila žena, jakmile ho spatřila.
Stále zahalený muž vyskočil z křesla, na oba se lišácky usmál, a pověděl: „Dobré ráno. Spalo se tu příjemně. Děkuji za optání, nicméně snídani si nedám. Musím co nejdříve vyrazit, abych našel své ztracené zboží. Už bych byl dávno pryč, ale chtěl jsem vám za tu vaši ochotu a pomoc ještě nechat několik mincí. Nemohl jsem však najít svůj měšec. Neviděli jste ho náhodou?"
Muž se ženou se na sebe podívali. „To mi zní skoro jako byste nás podezříval z toho, že jsme vám ho ukradli," obořil se na něj lakomý muž. A ono opravdu. Potrefená husa nejvíc kdáká.
„Ale ne, vůbec vás nepodezřívám. Jen se ptám, zdali jste ho neviděli."
Teď se do toho vložila žena. „Neviděli jsme ho. Kdyby jo, hned vám ho dáme."
Chvilku bylo ticho, obchodník si je prohlížel. Oba uhýbali jeho pichlavému pohledu. Pak konečně pověděl: „Víte, ten měšec pro mě hodně znamená. Není navíc můj. Kdybyste ho našli, dám vám něco velmi hodnotného, co vám může změnit život."
„A co by to jako mělo být?!" divil se lakomec, že něco má ještě větší hodnotu než bezedný měšec.
„Kdysi jsem dostal tuhle kovovou lampu," ukázal ji, „žije v ní mocný duch, který vám splní tři přání. Normálně bych si ji nechal, ale já už mám všechno."
Manželé se udivili, ale nevěřili mu. „Lampa a žije v ní duch? To se mi nějak nezdá," vyřkl své pochyby muž, „tak nám to ukažte."
„Víte, když já ducha vyvolám, přišli byste o jedno přání. Takže vám to ukázat nemůžu. Musíte mi zkrátka věřit."
„Dobře. My se po tom vašem měšci podíváme," pověděla lakomá žena, zatahala muže za košili a odešli spolu do ložnice, kde se měli v plánu poradit.
„Myslíš, že s tou lampou povídal pravdu?" ptala se žena muže.
„Já ti nevím. Ale pokud má bezedný měšec, mohl by mít i kouzelnou lampu," odpověděl a zamyslel se. Pak ho něco napadlo. „Tak si jednoduše odsypem co nejvíce zlaťáků a pak mu měšec vrátíme."
Žena muže obejmula a políbila za to, jak je mazaný. A ihned se do toho pustili. Z měšce sypali peníze rovnou do postele, dokud nebylo prostěradlo docela plné až k prasknutí. Když shledali, že by jim to mohlo stačit na deset životů, sešli s měšcem dolů za obchodníkem.
„Tak jsme ho přece jenom našli," ukazovali měšec a hráli překvapené, když přišli ke krbu. Nikdo tam však nebyl.
„Haló, pane?!" volali po domě. Ale odpovědi se jim nedostávalo. Podívali se po něm všude, ale nikde nebyl k dostání.
„Hele, určitě odešel. Boty jsou fuč," řekla žena, když přišla do předsíňky.
Muž za ní přišel a chvilku potichu přemýšlel. „To je zvláštní. Zmizel beze stopy. Zbyla po něm jen postel plná zlata, bezedný měšec a kouzelná lampa. Blýská se na lepší časy, ženo."
Oba se zaradovali a přemýšleli, co udělají jako první. Oba byli značně ospalí z probdělé noci, tak si řekli, že se ještě chvilku prospí. Pak se jim bude lépe přemýšlet, co si s poklady počít.
Šli proto do své ložnice. Jenomže když otevřeli dveře, místo zlaťáků se v posteli plazili a syčeli odporní hadi. Manželé vytřeštili oči a ložnici co nejrychleji zavřeli, dokud si jich žádný plaz nevšiml.
„Fuj, to jsem se lekla," řekla žena, „co to má znamenat?! Kde je zlato!? Ukaž ten měšec."
Muž vyňal z kapsy měšec a podal jej ženě.
„Aspoň, že tady je všechno v pořádku. Cítím tam mince," řekla žena, když promačkala kožený měšec. „Kdyby z toho vylezli hadi, hrůzou bych umřela," dořekla a začala sypat mince do dlani.
Jenže místo zlaťáku ji tam padaly jen měďáky. A to nebylo všechno. Měšec byl docela prázdný.
„Určitě to měl být ten jeho měšec?" zeptala se žena muže a hned ho začala podezřívat, že je vyměnil.
„Jasně, že ano," odpověděl, načež si odplivl. „Cítím nějakou čertovinu."
„Mně přijde, že mi lžeš. Kam si dal ten nekonečný měšec?" ptala se a začala mu prohledávat kapsy. Muž před ní ucukl.
„No dovol. Já, že bych ti lhal?! Nemám, co tajit."
Žena se na muže obořila: „Jestliže nemáš co tajit, proč přede mnou couváš?! Beztak bys ho neschoval u sebe v kapsách. Tak kams ho dal?!"
„Nemám ho. Musíš mi věřit," hájil se její manžel.
Jenže hamižná manželka muži nevěřila. Myslela si, že chce sám shrábnout bohatství světa. Pak by si jistě našel nějakou mladou milenku a ji opustil. Ne, tomu musí zabránit. V jejích rukou bude měšec daleko bezpečnější. Dostala nápad, ale nedala na sobě nic znát.
„Tak se běž po něm podívat," nakázala muži, „já se kouknu do krbovny."
Odešla tím směrem a muž šel do kuchyně. Žena však nešla hledat nic. Chtěla se podívat na tu kouzelnou lampu, co jim tam nechal. Ta klidně stála na křesle.
Opatrně k ní přišla a prohlížela si ji. „Docela obyčejná lampa," pomyslela si a vzala ji do rukou. Nakláněla ji ze strany na stranu, a přitom o ní třela rukou.
Náhle to v místnosti zajiskřilo, ozvala se rána a z lampy vylezl děsivý stín. Neměl sice ústa, ale žena slyšela, jak říká: „Což si žádáš?!"
Nevěřila vlastním očím, ale přesto byla přesvědčená, že se jí to nezdá. A hned dostala nápad, co si přát. Řekla to duchovi, který jen odvětil: „Vaše přání je mým rozkazem." Pak to opět zajiskřilo a duch se ztratil.
Muž byl akorát v kuchyni a díval se po měšci, když uslyšel ohromnou ránu. Vyděsil se, a proto napnul uši, co to mohlo být. Byl napjatý asi minutu. Když se konečně odhodlal vyrazit, ozvala se druhá rána, takže se opět vylekal a raději se schoval pod stůl. Hlasitě oddechoval a poslouchal okolní zvuky. Uslyšel blížící se kroky.
„Haló, kde jsi?!" volala žena, která přišla do kuchyně.
„Pod stolem," odpověděl ji muž a začal lézt ven.
„Co tam sakra děláš?! Měls hledat měšec!" kárala ho manželka.
Muž se nedokázal ovládat. Nechtěl nic říkat, ale cosi ho nutilo, aby pravdivě odpovídal na všechny její otázky. „Uslyšel jsem ránu, tak jsem se schoval. Co to bylo?" zeptal se.
„Mě by hlavně zajímalo, jestli si našel ten měšec."
„Nenašel," odpověděl.
„A říkáš tedy, že ho neukrýváš?"
„Ne, už jsem ti ho dal," odpověděl na její otázku.
„A můžeš mi už konečně říct, co to bylo za ránu?!" naléhal muž na ženu.
„No dobře," řekla, i když se jí nechtělo. „Víš, já ti nevěřila. Myslela jsem si, že si ten měšec ukradl, že všechno zlato chceš jen pro sebe. Byla jsem naštvaná, tak jsem si přála, abys mluvil jen pravdu."
Muž nevěřícně kroutil hlavou a zrudl v obličeji. „Jak jako přála? Já si toho přeju a věci se neplní," divil se.
„No, vyzkoušela jsem tu kouzelnou lampu," řekla.
To už její druh vybuchl zlostí. „Jak jako vyzkoušela?! Proč si to udělala bez mého rozmyšlení?! Takhle sis přála úplnou blbost a máme už jen dvě přání."
Žena se ho snažila zklidnit, ale nešlo to. Muž ji odstrčil a běžel do krbovny, kde na zemi ležela kouzelná lampa.
„Co si myslíš, že jdeš jako dělat?!" volala za ním.
Avšak muž ji ignoroval. Jen křičel: „Budu si alespoň přát něco pořádného." Vzal lampu do ruky, ale nevěděl, jak se s ní pracuje. Začal říkat své přání, ale nic se nedělo.
„Je to rozbitý!" volal na manželku. Pak k lampě přiložil ucho a začal s ní třást. Tu se místností zablýsklo, udeřila ohromná rána a objevil se o něco větší černočerný duch. Muž se vyděsil z jeho velikosti, ale byl rád, že se mu zjevil. Ozvalo se: „Což si žádáš?!"
Muž bez váhání, slabounkým hláskem pronesl: „Syna, chtěl bych syna."
„Vaše přání je mým rozkazem," řekl rázně.
Obloha se zatáhla; odnikud se vzala bouřka. Blesky ihned šlehaly na všechny strany a osvětlovaly vnitřek domu. Vítr vyvrátil okno a vřítil se do místnosti. Muž měl co dělat, aby se udržel a neodletěl. Pak švihl blesk přímo do středu místnosti.
Jak rychle bouřka přišla, tak rychle odešla. Náhle bylo jasno, bezvětří. Do místnosti pronikal skrz otevřené okno zpěv ptáků. Až pak se ozval dětský pláč.
„Ženo, ženo!" volal ji manžel, „máme děťátko!"
A žena přiběhla za mužem, načež se rozhlédla po místnosti. Uprostřed ležel ranec a v něm plakalo miminko. Hned se ho ujala, a to přestalo plakat.
Rodiče dítěti dali jméno Francek.
Inu, dítě rostlo jako z vody. Mělo všeho dostatek, tak si zpočátku nestěžovalo. Rodiče se o něj starali, jak nejlépe mohli. Splnili mu, co mu na očích viděli. I byli šťastní, že sami konečně dostali to, co chtěli. Nikdy jim nebylo požehnáno, aby mohli mít děťátko, a díky té zvláštní lampě se jim přání konečně splnilo.
Když bylo Franckovi už sedm let, rodiče mu pořídili učitele. Jenže učení ho vůbec nebavilo, místo toho dělal vylomeniny. Měl všemožné hračky, dostával to nejlepší oblečení, vařili mu jen to nejlepší jídlo, spal a hrál si, kdy se mu zachtělo. Nikdy rodičům s ničím nepomáhal a oni mu to ještě k tomu tolerovali. Na všechno brali peníze ze svých tučných úspor. Ale i když byly úspory rodičů obrovské, pomalu, ale jistě ubývaly.
Znatelně peněz ubylo, když si Fracek usmyslel, že chce bydlet na zámku. To se ví, že rodiče na zámek neměli. Tak utratili veškeré úspory, prodali svůj dům a koupili si alespoň malý zámeček.
Francek, tehdy ostatními lidmi přezdívaný Fracek, ale spokojený nebyl. Představoval si něco docela většího. Neustále brečel, klel, byl na rodiče ošklivý, aby si prosadil tu svou. Ti byli z jeho počínání celí zoufalí.
Už s ním bylo k nevydržení. Dali by mu cokoliv, ale nic mu nebylo dost. Vždycky chtěl něco víc. Nikdy nebyl zcela spokojený. A oni chtěli, aby byl spokojený. Lámali si proto často hlavu, jak to udělat. Pak ženu konečně něco napadlo.
„Muži, kam zmizela ta kouzelná lampa?" vzpomněla si jednou a zeptala se manžela.
„Nejspíš jsme ji prodali i s domem," odpověděl muž.
„Kdyby se nám ji povedlo získat zpět, máme ještě jedno přání."
Dlouho nad tím nepřemýšleli a vydali se do rodného domu. K jejich udivení jim otevřel obchodník, který jim tam tu kouzelnou lampu nechal. Otevřel dveře, rozjasnil tvář, pokynul jim rukou, že můžou dál a u toho říkal: „Á, to je mi ale milá návštěva. Pojďte dál. Čekám tu na vás."
Manželka s manželem se na sebe nejistě podívali. „Dobrý den," vykoktali ze sebe.
„Přece tam nebudete takhle stát. Pojďte dál," naléhal na ně nový majitel domu. A muž s ženou vešli.
Když si sundali kabáty, vešli do krbovny, kde z jediného polínka plápolal obrovský plamen. Čekali na hostitele. Ten byl v kuchyni a něčím tam rachotil. Přišel k manželům s kovovou lampou, položil ji na stoleček a dodal: „Tak pro tohle jste přišli, že?" Sám se posadil do křesla a oběma pokynul, ať se taky posadí. Sedli si a byli zticha.
Muž, který je kdysi navštívil, nyní vypadal docela jinak. Tak hlavně neměl zahalenou hlavu. Bylo docela jasně vidět, že má vysoké kudrnaté vlasy, skoro jako by v nich něco schovával. Měl velmi tmavou pleť, hubené pokroucené tělo a dlouhatánský ostrý jazyk. Při pohledu do jeho hadích očí se kdekdo děsil. „Jen se mě nebojte," začal mluvit, když oba usedli, „já vám neublížím. Určitě máte spoustu otázek, ale není třeba znát odpovědi. Přišli jste kvůli lampě a já vám ji dám. Ale pozor. Dám vám ji jedině za jednu špatnou duši."
Muž i žena přemýšleli, kdo tak může mít špatnou duši. Když shledali, že oba špatní nejsou, s výměnou souhlasili. Podali si na to s mužem ruce. Pak od toho místa rychle utekli. Ten muž se jim zdál skoro jako ďábel.
Po cestě domů přemýšleli nad vším možným. Jak mohl vědět, za jakým účelem přišli? Jak je možné, že si koupil jejich dům? A proč chtěl špatnou duši?
„Nechme těch blbostí. Pojďme raději vymyslet, co má být naše poslední přání," říkala žena muži, když jeli dostavníkem na svůj zámeček. A tak začali přemýšlet o svém posledním přáním.
„Synáček chtěl zámek, tak si budeme přát zámek," řekl táta.
„Vždyť ho znáš. Dneska si přeje zámek, zítra tvrz. Kde pak na to vezmeme peníze? Raději si přejme všechny peníze světa," oponovala mu máma.
„To také nemá smysl. Co když bude chtít něco, co za peníze nekoupíš?" poznamenal muž.
A tak se bavili, hádali a přeli o tom, co by si pro syna měli přát. Ale na nic nepřišli. Všeho bylo málo. Chtělo to něco všeobsáhlého. A pak to muže napadlo.
„Tak si budeme přát, ať má všechno. Pak bude konečně spokojený!" zajásal nad tou myšlenkou. Žena chvilku přemýšlela. Když došla k závěru, že má manžel pravdu, zajásala rovněž. Na zámeček se jim pak jelo jedna báseň.
Konečně dojeli a našli syna, jak se válel na zahradě. „Synu, synu, máme pro tebe skvělou zprávu!" volali na něj, když k němu s radostnými obličeji běželi.
„Co je zas, vy darební rodiče?!" obořil se na ně.
„Máme s sebou kouzelnou lampu, která nám splní všechna přání. Už jsme to tady s tatínkem vymysleli. Budeme si pro tebe přát všechno. Potom bys měl být konečně spokojený," říkala mu vesele maminka.
„Pro mě za mě," prohlásil nevděčný syn, „hlavně, ať už jsem na lepším místě."
Žena tedy začala třít rukou o lampu, až vyšlehl blesk, který všechny oslepil. Zaburácelo to a z lampy se objevil ohromný duch. Byl větší než všechny stromy v okolí. Hromovým hlasem pronesl: „Což si žádáš?!"
Žena ukázala na svého syna a zakřičela na ducha: „Chci, aby měl náš syn, Francek, všechno."
„Vaše přání je mým rozkazem!" ozvalo se.
Najednou se začalo blýskat, spustil se hrozný rambajz, v kterém by si lidské oko a ucho nevšimlo, že duch se rozplynul. Vše pak bylo jako dřív, až na to, že po Franckovi, zámečku a lampě ani stopy.
Na trávě ležel muž se ženou. Nehýbali se. Probral je až zpěv sýkorky, která přilétla, aby do krajiny přinesla radost. Drželi se za hlavu, jak je bolela. „Co se stalo?" ptal se muž ženy. Žena se rozhlížela. „Asi to syna vzalo na lepší místo, jak si přál. Dost možná do nebe," odpověděla žena. Vzali to jako dostatečnou odpověď a bylo jim hej. Sluníčko svítilo, sýkorka zpívala, a i když neměli zhola nic, tak se radovali, že se syna zbavili. Aniž by to věděli, on byl totiž jejich prokletí, jejich trest.
A kam, že se to dostal Francek? Skončil v lampě. Minulý duch po splnění předchozích třech přáních byl osvobozen, ale jeho místo musel zaujmout někdo jiný. A sám ďábel jim přeci řekl, že potřebuje zlou duši. Měl však Francek v lampě všechno? Měl. V lampě má totiž duch všechno, i když to není jeho.
O manželích už nikdy nikdo neslyšel. Šušká se však, že až do smrti chodili po světě a rozdávali ostatním štěstí a radost. A i když toho moc neměli, ostatní jim vždy něco dali.
A jaké z toho plyne ponaučení? Jednak nechtějte všechno, jinak skončíte jako Francek v lampě. Jednak raději sbírejte bohatství duševní, protože to vám nikdo nevezme. A za třetí? Inu, rozdávejte lásku všude, kde můžete.